Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jak Karel Šíp trefil Zlatého vizionáře. Pár podotázek k neuměleckému vystoupení Jitky Čvančarové. Fejeton Jiřího Macků

27.06.2021
Jak Karel Šíp trefil Zlatého vizionáře. Pár podotázek k neuměleckému vystoupení Jitky Čvančarové. Fejeton Jiřího Macků

Foto: ČT

Popisek: Populární moderátor a textař Karel Šíp ve své Všechnopárty. Kdyby tak tenkrát v roce 1995 tušil, že se díky svému textu v budoucnu promění v takřka geniálního vizionáře, jenž předpověděl příchod Mesiáše z Východu.

Štědrá ruka demokracie se projevuje i v tom, že si z ní každý může nabrat dle libosti a drzosti, a dělat si potom, co se mu zamane. Třeba založit fotbalový klub, pokud má na jeho provoz. Nebo finanční konto, pokud má na jeho naplnění a následné přihazování. Případně nějakou důležitě vyhlížející instituci za účelem udělování cen, protože dnes se vždy najde někdo, kdo si nějakou zaslouží nebo aspoň vyžebrá.

Zvláště v oblasti politické, novinářské a kulturní, kde působí řada osobností a ještě víc jejich napodobitelů. A nemusí to být cena ani bůhvíjak ministerstvy, oligarchy či neziskovkami vyfutrovaná. Což je právě můj skromný případ – ale o tom až za chvíli.

Ty ceny by měly být pochopitelně zlaté

Nebo alespoň pozlacené, v krajním případě zlato nápadně připomínající – viz již zapomenutá TýTý, anketa o nejoblíbenější tváře a pořady televizních obrazovek, jež končila svou existenci v roce 2015 patrně v souvislosti s pokračujícím sestupem úrovně televizní tvorby. O této skutečnosti by jistě leccos mohl vědět Český filmový a televizní svaz FITES, jenž spolu s městem Beroun pro změnu uvedl do života i anticenu Zlatý citron, jíž nemá být vítěz (vlastně potrefený) oceněn, ale naopak celostátně dehonestován. Dojde-li však k nečekanému krachu režie, jak k tomu přispěl moderátor LUBOŠ XAVER VESELÝ v případě dostavení se do Berouna za účelem osobního převzetí ceny provedení, má v tu ránu z Myšičkových trapnosti ušitý kožíšek celá komise.

Jinou cenu uděluje – abychom neopustili půdu XTV – tam pravidelně vystupující Xaverův spoluhráč politický komentátor PETR HOLEC, jenž si rovněž vzal za své na své triko kádrovat kolegy ze své branže, a za tím účelem se přičinil o zplození Zlatého lenochoda pro nejhloupějšího novináře týdne. Jenže znalec politické scény šlápl v zoologii poněkud vedle: lenochod totiž, pane Holče, rozhodně není nejhloupější tvor, on je jenom značně váhavý, dokonce ani ne nejpomalejší (v tom ho prý předběhne čínská panda velká), takže, prosím, žádná synonyma. Navíc je odborně řazen do skupiny savců pouze tzv. chudozubých, na rozdíl od leckterých savců dvounohých politických a novinářských, kteří sice mají chrup kompletní thymolinový, leč naopak bývají chudí duchem.  

Tak ještě do třetice a znovu o vyznamenávání novinářů, tentokrát tzv. zvláštního společného ražení. Těm zase svou cenu (pro sebe jsem si ji pracovně nazval Zlatý husí brk) předává Společnost Ferdinanda Peroutky, parta lidí ideově přitulených k TEREZII KASLOVÉ. Vnučce dvou dědů, zmíněného novináře a také právníka a politika Richarda Bienerta, za německého protektorátu ministra vnitra a krátce i premiéra. S jeho jménem ovšem zmíněnou společností žádná cena udělována není, i když se nabízí nějaká třeba připomínající Svatováclavskou orlici. Aby se dostalo i na jiné.

Přijde Mesiáš, dá nám na guláš

A nyní tedy vstupuji na veřejnou scénu udělování společenských cen já. Pojmenoval jsem ji Zlatý vizionář (za účelem šetření pouze v podobě diplomu) s určením pro všechny osoby bez rozdílu nejen pohlaví, ale i konkrétního ohambí, bez rozdílu vyznání i výše daňového přiznání. Získá ji ten, kdo kdy měl nějakou vizi, kdo ostře viděl do budoucna a neváhal s tím vyjít na veřejnost, což se po letech také potvrdilo.

Vítězem I. ročníku Zlatého vizionáře se z mého rozhodnutí předsedy stává humorista, autor, moderátor a herec KAREL ŠÍP. Ten již v roce 1995 otextoval skladbu Jaroslava Uhlíře, kterou spolu premiérově představili v pořadu Šaráda. Její text takřka geniálně předpověděl příchod Mesiáše z Východu, o jehož existenci tehdy ještě nikdo nic netušil pod žádným z jeho jmen, a navíc odhalil všechny jeho největší slabosti: pro plavé děvuchy, stavby ptačího charakteru (výhledově nedaleko nějakého středočeského města) a peníze v jakékoli formě. Autor textu se přitom přiznal, že se sám snažil do děje vstoupit směrem ke zmíněnému něžnému pohlaví, ale už tehdy se prý bál odvety ani ne tak ze strany Mesiáše, jako hnutí Me Too, které rovněž ještě neexistovalo. Nuže nyní tedy po zásluze oceněný text.

Totální zatmění hlavy dělaj´ peníze
Zbláznil jsem se na to tata,
zdála se tak nevinná,
vlasy měla do blonďata,
což je moje slabina.
Odvahou a nepokrytě
oznámil jsem ´Lásko, chci Tě!´
Cíli blízek
mám však smůlu z pekla
s úsměvem mi totiž řekla
´Za peníze!´
Totální zatmění hlavy dělaj´ peníze,
závratné úspěchy slaví, kdo má peníze.
Je to jak uštknutí zmije
chudáci, co zbláznily je
peníze.
Dáma jménem Burešová
tvářila se nevinně,
byla snad od Benešova
krásná v rouše Evině.
Řekl jsem jí ´Moje budeš,
miluji Tě víc než Bureš,
ten Tvůj řízek.´
Srdce mi puká žalem
řekla ´Je starej, ale
má peníze!´

Takové vzpomínky by se daly tisknout

Internetový deník aktuálně.cz uvedl před časem do života pořad nazvaný Husákovy děti, v němž vystupují lidé, dle označení média osobnosti, narozené právě v patnáctiletém rozmezí 1968-83. Netuším, oč vše jsem dosud přišel, když jsem jen zcela náhodně zaregistroval až poslední díl II. ročníku, ale po jeho zhlédnutí (opakovaném, protože jeho informativní náplň se hlava dlouho vzpírala akceptovat) jsem jenom nevěřícně zíral, jaký blábol dokáže vyprodukovat seriózní médium, když se spojí s uměním za konkrétním účelem. Ten je v pořadu nalinkovaný: přiblížit soudobému neznalému spotřebiteli informací pocity dětí, v té době vyrůstajících, a navíc pokud možno tak, aby dobu svého dětství – kterou jim svou činností obětavě zabezpečovali jejich rodičové – ještě více očernili.

Soudruhu Husáku, zlatá slova!

Pořad o lidech, kteří prožili mládí v ´tuhé normalizaci´, začíná audiovizuálně jakýmsi archívním apelem připomenutého vrchního protagonisty tehdejšího režimu, ergo osoby leckterým dodnes nesympatické, proneseného z nějaké tribuny nějakého stranického sjezdu: „Vážime si poctivého robotníka, ale flákača ani na závode, ani na kultúrnom poli si nevážime a vážiť nemôžeme!“ No nevím, jak to vrchní soudruh myslel, ale tohle, zvláště o tom kulturním poli, mu i dnes klidně podepíšu.

Hvězdou zmíněného dílu byla herečka, zpěvačka a moderátorka JITKA ČVANČAROVÁ, poněkud servilně formulované otázky kladla Marie Retková; důvěryhodná pamětnice, protože v době odrůstání Husákových dětí už byla hlasatelkou Čs. televize, a nepřímo tak i jejich vychovatelkou. Kladla, aniž měla jakoukoli možnost na pronesené odpovědi této údajné fanynky historie (jak připomínají autoři) reagovat. A že by to věru bylo pokaždé na místě, protože to byly odpovědi přihlouplé. Nuže, piďme se dodatečně za ní…

Fuj ty tácy. Fuj ten socialismus!

Respondentka, zdůrazněno na úvod, vyrůstala v rodině nesnášející komunistický režim (žádný div, takových byla spousta), z čehož automaticky vyplynula podotázka první: „Zajímalo se dítko, koho její komunisty nesnášející rodiče, kvůli klidu v rodině a zaměstnání, chodívali volit?“ Dále to již nebylo o politice: „Vzpomínáte si na oblíbené jídlo z doby normalizace?“ Na konkrétní sice ne, zato si herečka vybavila vzpomínku na smrdící tácy. Proto podotázka druhá: „Jednalo se o tácy smradlavým hadrem vytírané ve školní jídelně, nebo u vás doma?“ Každé dětství bývá krásné, navíc to její vnímání světa provázelo ´šumění´ rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Ptáme se za paní Retkovou potřetí: „A co jste si z těch informací, desetiletá Jituško, odnesla do života? Nebo zase všechno hned vyšumělo a vybavuje se až dnes?“

Doslova až na druhotřídní estrádní scénu nás poté zavede historka k popukání, jak si ´odbojář´ starý Čvančara šil trenérky ze sovětských praporů, a to tak, aby srp s kladivem vždy ´pasovaly přesně na řitní otvor´ (sic!). Podotázka čtvrtá: „A ty rudé trenýrky s ozdobeným řitním otvorem si bral pan otec do práce, nebo jenom do průvodu a k volbám?“

A soušky učitelky si jenom utíraly uslzené oči…

Vzpomínka poslední se, spolu s tácy, dostala dokonce na titul: o tom, jak malá dceruška z rodiny, nesnášející režim a vyrůstající v šumu rušené Svobodné Evropy, poté při slavnostních příležitostech do nerušeného rozhlasu školního recitovala budovatelské básničky tak přesvědčivě, až přítomné učitelky rozplakala. Takže poslední: „Proč se správně vedená dívenka z rodiny nesnášející komunismus nechala takto ideologicky zneužít? Vždyť přece stačilo vymluvit se třeba na obyčejnou angínu.“

Jitku Čvančarovou uznávám jako umělkyni, udivuje mě její schopnost převtělit se a vžít do nejrůznějších, ba i mužských postav, nabiflovat několikastránkové monology. Problém však je – jak i pro jiné její kolegy a kolegyně – mluvit spatra bez patřičného scénáře. Zvláště o oblíbené politice a přitom tak, aby to nějak vypadalo, a hlavně rozumně vyznělo. To bychom jim potom i na tribuně zatleskali.

 

Jiří Macků

Vložil: Jiří Macků

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace