Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Staroměstské náměstí jako věčné bojiště o naše místo ve světě i historii. Svět Tomáše Koloce

komentář 26.06.2021
Staroměstské náměstí jako věčné bojiště o naše místo ve světě i historii. Svět Tomáše Koloce

Foto: Hans Štembera

Popisek: Staroměstské náměstí na pozadí české vlajky

V pondělí 21. června uplynulo přesně 400 let od slavné tečky za svobodomyslnými Českými zeměmi doby Rudolfa II., v nichž bylo po fundamentalistickém středověku (kdy katolická církev upalovala kacíře, zatímco Jan Žižka házel adamity do studní) poprvé v křesťanské Evropě uzákoněno svobodné vyznávání odlišné víry. Po prohrané Bílé hoře nechal nový fanatický císař Ferdinand II. exemplárně na pražském ´Staromáku´ popravit 27 vůdců převážně protestantského stavovského povstání proti své ultrakatolické vládě. Zdá se, že i přesto, že dnešní Česká republika je ´nejvíc bez vyznání´ v Evropě, rozdělení na ´dvojí lid´ v našem národě pokračuje. Cítí a chtějí to tak ale všichni?

Staroměstské náměstí je symbolem našich dějin daleko více, než náměstí Václavské – a často jde o symbol ´božích mlýnů´ zločinu a trestu. Ke Staroměstské radnici se váže svým dějem typicky česká legenda o mistru Hanušovi, který vystavěl zdejší orloj, a městská rada mu zaplatila tím, že ho za to nechala oslepit (stejnou legendu má nicméně i orloj ve švýcarské metropoli Bern). Týnský chrám na okraji náměstí byl metropolitním chrámem českých kališníků, a poté co z něj katolíci kališníky vyhnali, do jedné z jeho dvou věží uhodil blesk, který její střechu i s třítunovým zvonem spálil na uhel… Pod okny Staroměstské radnice proběhla poprava 27 poražených pánů a radnice, z níž se mnozí vítězní pánové na popravu dívali, byla během bombardování za druhé světové války srovnána se zemí... Na Staroměstském náměstí proti sobě také stály (a dnes už opět stojí) barokní sloup katolické Panny Marie a protestantská Šalounova socha Jana Husa. Mnozí si myslí, že by proti sobě stát neměly, protože se nesnesou. Jenže spíš než o spor dvou soch jde o spor dvou myšlenkových fundamentalismů.

Jeden z mých známých se, přestože jeho předkové byli protestanti, kteří po Bílé Hoře museli ze země odejít (snad proto, že je historik), po celou dobu sporu o znovuvztyčení sloupu ohnivě zasazoval PRO. Snad proto, že sloup byl postaven těsně po skončení třicetileté války, v roce 1648, na oslavu ubránění Prahy před saskými a švédskými protestantskými vojsky, která se nechovala jako souvěrci našeho druhdy protestantského, nově násilně rekatolizovaného národa, ale jako kořistníci.

Stejným způsobem se bohužel v mnoha ohledech k místnímu obyvatelstvu potom chovala i vláda habsburských katolických vítězů, takže když po 270 letech jeho existence, 3. listopadu 1918, Haškův souputník a spoluvydavatel prvních sešitových vydání Švejka Franta Sauer přišel k veliteli pražských hasičů Josefu Hodanovi a zcela ve stylu svých recesí mu zalhal, že bratři Kramář a Klofáč mu vzkazují, aby sochu strhnul, nikdo proti tomu nic nenamítal. Bohémské kousky anarchokomunisty, který se později stal guru humoristů minulého režimu, nabyly takové pověsti, že když ho za 2. světové války nacisti zatkli pro šíření spisů T. G. Masaryka (!), po čase ho opět propustili s tím, že na tom bezmocném českém šaškovi nemají zájem, ať si na svou tuberkulózu zajde doma. Zmýlili se dvakrát. Zaprvé v tom, že Sauer nebyl bezmocná figurka (své kousky naopak využíval k zastření faktu, že byl významným členem protinacistického odboje), a zadruhé ve špatném odhadu jeho smrti. Sauer umíral v klášteře františkánů u kostela Panny Marie Sněžné, kde se vracel ke svým katolickým kořenům, a jeho pokání za někdejší mladistvý čin bylo tak opravdové, že si jím vysloužil posmrtný poetický životopis od jednoho z největších českých katolických spisovatelů, Václava Renče.

Snad i proto dnešní provinciál (nejvyšší představený řádu v rámci země) katolického františkánského řádu Jakub Sadílek říká: „Víc než za bitvu bychom se jako katolíci měli omluvit za její následky.“ A stal se proto jedním z původců iniciativy Smíření 2020, k níž se postupně připojují další jak katolické (kapucínský řád), tak protestantské skupiny (Křesťanské společenství). Když čtu text Smíření 2020, vybavují se mi u něj i další dějinné děje, spojené se Staroměstským náměstím a jeho okolím: Franz Kafka (1883 – 1924), jehož pokojík měl okno, které ústilo do zdejšího chrámu svatého Mikuláše a který měl to štěstí, že zemřel dřív, než jeho židovští spoluobčané z přilehlého Josefova a Ungeltu museli po německé okupaci odejít do nuceného bezživotí.

Zdejší demonstrace po atentátu na Heydricha, během nichž vystrašený český národ musel na rozkaz Emanuela Moravce zvedat pravou ruku, i náměstí v srpnu 2002 zalité velkou vodou z Vltavy, která jako by to všechno chtěla očistit. Nepovedlo se. Znovu se zde konaly a konají politické demonstrace všech barev, které vyvrcholily v happeningu, během nějž bylo letos v březnu k původním 27 křížům z bílých dlažebních kostek za oběti z roku 1621 přimalováno dalších 25 tisíc křížů za oběti aktuální pandemie.

Patřil k nim i můj známý, textař Jan Vodňanský (1941–2021), potomek jednoho ze zde popravených pánů, Nathanaelu Vodňanském z Uračova, který zde tak vlastně už má křížek vedle svého předka. Jiný klasik českého básnictví, Eugen Brikcius (1942), potomek dalšího ze sedmadvaceti popravených Ondřeje Kocoura z Votína, dosud žije stejně jako můj přítel Děpold Czernin (1969), příbuzný jediného katolíka z popravené sedmadvacítky Diviše Černína z Chudenic. Pan Děpold se navíc na tomto i jiných náměstích pravidelně objevuje, jsa zakladatelem hnutí Náš Ježíšek, které svými akcemi na adventních trzích vrací do povědomí (Santa Clausem matených) českých dětí tradiční obraz batolecího barokního Jezulátka.

Nikdo z nich už neživí staré ‘rodinné spory‘ stejně jako by je neživila ani Milena Jesenská (1896–1944), družka zmíněného zdejšího nájemníka Franze Kafky a příbuzná dalšího zde mezi sedmadvaceti popraveného, anatoma Jána Jesenského-Jessenia, který nedaleko, na půdě Univerzity Karlovy, provedl první veřejnou pitvu ve Střední Evropě. Ta nebojácná protinacistická novinářka, která zemřela v koncentračním táboře Ravensbrücku, kde se starala o židovské děti, z nichž jedním byl malý budoucí režisér Juraj Herz

Ti všichni vlastně už svým životem podepsali výše zmíněnou výzvu po dějinném smíření, ve které se mimo jiné píše:

„…Věříme, že náš národ je povolán ke svobodě. Od dob reformace a protireformace uběhlo mnoho let, ve kterých byl náš národ zotročován v moci postavenými. Přijal mentalitu otroků a žil ve strachu a odmítnutí. Věříme, že tak, jako Izraelité vyšli po čtyřech stoletích útlaku z otroctví, i český národ má v tomto čase vyjít z otroctví. Ne cestou otrocké vzpoury, ale cestou vzájemného odpuštění a nalezení svého místa ve společenství národů podle Božího určení. Tak, abychom se opět stali požehnáním pro ostatní národy…“

 

Vložil: Tomáš Koloc

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace