Z nádražního domku na pařížskou Sorbonnu aneb Jak chudá dcerka ke štěstí přišla. Tajnosti slavných
25.06.2021
Foto: Uměleckoprůmyslové muzeum Praha
Popisek: Hana Benešová objektivem slavného fotografa Františka Drtikola
Jako tisíce jiných se měla vdát, rodit děti a pečovat až do smrti o domácnost. Osud ji ale nečekaně vytáhl z maličké vísky do centra společenského dění. Sice byla tichá a oddaná, nikdy se ale nekrčila ve stínu. Naopak manželovi stála po boku a ze všech sil mu pomáhala.
Manželovu poněkud odtažitou povahu zlidšťovala, protože jí osud nadělil do vínku mimořádnou dávku empatie, takže dokázala vlídně komunikovat prakticky s každým. Po Charlottě Masarykové, která první dámou v podstatě nikdy naplno nebyla kvůli zdravotním problémům, se Hana Benešová stala navždy vzorem, jaká by žena po prezidentově boku měla být. „Tichá, jemná a krásná; trpělivá a skromná; krajně sebezapíravá, vedle muže tak přetíženého prací, jakým byl vždy ministr Beneš. Dokonalá dáma ve smyslu osobní kultury a obětavé služby rodinné i společenské,“ prohlásil o ní kdysi spisovatel Karel Čapek.
Domov na nádraží
Narodila se 16. července 1885 v nádražním domku v Domaslavicích, malé vísce nedaleko severočeských Teplic, jako Anna Vlčková. Její otec Václav se sice vyučil krejčím, řemeslo mu ale příliš nevonělo. Uměl hrát na několik hudebních nástrojů, takže nejprve víc než deset let raději hrál ve vojenské kapele. Když se pak v roce 1881 seznámil s dcerou domkáře Josefou, začal pracovat jako průvodčí a traťový dělník. O rok později se jim narodil Václav, pak přišla na svět dcera, která dostala jméno po Václavově matce, a o dva roky později k nim přibyl do rodiny ještě mladší syn Josef. Jako dívku z chudé rodiny Annu čekal tradiční úkol najít si ženicha, a pak celý život pečovat o rodinu a děti. Když jí ale bylo čtrnáct a chodila právě do třetí třídy měšťanky, došlo k události, která jí navždy změnila život.
Hodná tetička
Otcova o čtyři roky starší nevlastní sestra Eva Šulcová, která pracovala jako hospodyně, zdědila jako jediná věrná a oddaná duše po své zaměstnavatelce velmi slušný majetek. Byla svobodná a bezdětná, a tak se rozhodla o svou neteř postarat. Aničku adoptovala, vzala si ji k sobě do Prahy a díky tomu chudá vesnická holka vystudovala nejprve rodinnou, a pak ještě i obchodní školu. Žila s tetou na Vinohradech v domě, v němž bydlel s rodinou i pražský policejní ředitel a dvorní rada Václav Olič, a jeho dcera Anna, přezdívaná Aťa, se stala Anninou kamarádkou na celý život. V únoru 1905 Aťa odjela na studijní pobyt do Paříže a o tři měsíce později se paní Šulcová konečně nechala přemluvit, aby ji Anna mohla do metropole společenského dění následovat.
Osudové setkání
Kamarádky si chtěly v Paříži vylepšit svoji školní francouzštinu, a pak se zapsat ke studiu na Sorbonně. Našly si další dvě české přítelkyně, z nichž jedna byla zasnoubená s novinářem Věnceslavem Švihovským, který jim jednou vyprávěl o svém známém, mladém dopisovateli Práva lidu Eduardu Benešovi, který na Sorbonně studoval. Dívky ho chtěly poznat, takže v říjnu 1905 došlo k osudovému setkání. Anna poznala o rok staršího Eduarda, s nímž ji mimo jiné spojoval i nízký sociální původ. Pocházel z deseti dětí, díky podpoře dvou o mnoho let starších bratrů ale mohl odmaturovat na gymnáziu, a pak začal studovat na Karlo-Ferdinandově univerzitě filologii. Stejně jako dívky si chtěl zlepšit francouzštinu, takže už po prvním roce odjel do Paříže, kde se chtěl věnovat na Sorbonně především politickým vědám a románským jazykům.
Hana a Edvard
Eduard odmalička ležel v knihách, byl uzavřený, strohý a v podstatě neměl žádné kamarády. Působil asketicky, neuměl jednat s lidmi, nezvládal společenskou etiketu a neuměl se oblékat. Ženy ho nezajímaly, byl rozhodnut obejít se bez nich, protože na nějaké pletky neměl dostatek času ani peněz. Zpočátku se choval k dívkám přezíravě, jeho neotesané způsoby je ale neodradily. Malá společnost se scházela stále častěji, až se Anna s Eduardem do sebe zamilovali. Po skončení semestru chtěl Eduard odjet do Londýna, aby zapracoval i na své angličtině, bylo mu ale jasné, že se ocitl na křižovatce – buď dívku definitivně získá, nebo ji navždy ztratí. A tak ji 16. května 1906 požádal v pařížské Lucemburské zahradě o ruku, ovšem s dodatkem, že se nějaký čas neuvidí, protože musí nejprve dostudovat. Přesně věděl, co chce, byl solidní a měl silnou vůli, což se jí na něm líbilo. Souhlasila se vším včetně změny jména, protože jí vysvětlil, že měl kdysi v rodných Kožlanech už jednu lásku Annu, která ho velmi ranila, a druhou ženu stejného jména ve svém životě nechce. Změnu učinil i on a z Eduarda se stal Edvard, který byl podle jeho názoru kratší a jadrnější.
Svatba bez hostiny
Poté co se Beneš stal ve francouzském Dijonu doktorem práv a v roce 1909 složil na pražské filozofické fakultě rigorózní zkoušky z filozofie, konečně došlo i na řešení soukromého života, přestože práce suplujícího středoškolského profesora nebyla žádnou extra výhrou. V listopadu 1909 se s Annou vzali ve vinohradském chrámu sv. Ludmily, svatba to byla ale hodně netradiční. Uskutečnila se v sedm hodin ráno bez hostů, za svědky jim šli mladší bratr Ati Oličové a kostelník. A pak Edvard fofrem naskočil do první tramvaje, aby nezmeškal pracovní povinnosti, a nevěsta se vypravila na nákup, aby alespoň uvařila lepší oběd. A velmi brzy zjistila, že si vzala nevyléčitelného workoholika. Edvard toužil po profesorském místě na univerzitě, svému cíli podřizoval absolutně všechno a Hana se mu přizpůsobila. Starala se o domácnost, opisovala přednášky, pomáhala mu opravovat studentské práce a překládala pro něj cizojazyčné podklady k jeho práci. Společně ale také chodili plavat, lyžovali a hráli tenis. A dokonce si navzdory relativně malým příjmům pořídili v Praze dva činžáky. Kde na to vzali? O základ na hypotéku se nejspíš postarala bohatá tetička Eva.
(Pokračování v pondělí 28. června)
Vložil: Adina Janovská