Za Ninou Divíškovou: Poklad, který byl jednou shromážděn, jde-li o poklad duchovní, se už nikdy nemůže ztratit. Svět Tomáše Koloce
komentář
24.06.2021
Foto: Činoherní klub / Miloň Novotný
Popisek: Nina Divíšková v adaptaci Višňového sadu v Činoherním klubu
„Z čeho se dělaj divadelní role? Z našich nervů…“ Když v pondělí odpoledne hlásili v rádiu zprávy, byl jsem právě v autobuse a u vážného tónu hlasatelky mě napadlo, že zas někdo odešel. Za poslední dva týdny je to podruhé, co odešla velká herečka pražského Činoherního klubu, po které zůstal velký herec (a tentokrát i režisér) Činoherního klubu: Dvojice Kačer-Divíšková kdysi pro dvojici Abrhám-Šafránková vybojovala a udržela onu ´větší´ divadelní rodinu…
V rodině Niny Divíškové (jejíž předkové se mimochodem jmenovali Diviškové s krátkými oběma i) se tradovalo, že v ní byl předek šlechtického původu. Na tom není nic zvláštního: takového předka skutečně měli herci Jiří Voskovec, Petr Haničinec, Boris Rösner, Ladislav Županič, Július Satinský, Jaroslav Dušek… Osud herečky v sobě skutečně nesl něco šlechtického – ačkoli její skutečné kořeny byly propojeny spíše s uměleckou aristokracií: Její dědeček z matčiny strany Karel Divišek starší měl jako úředník na brněnské poště blízkého známého Vladimíra Vaška, a když se hledalo, kdo za c. a k. eráru píše pod pseudonymem Petr Bezruč odvážné sociální básně z prostředí uhelného Slezska (kterému tehdy vládli pro změnu oligarchové z těšínské větve Habsburků), tipovalo se i v odborné veřejnosti spíše na hereččina dědečka, než na jeho kolegu.
Rodina hereččiny maminky se zase přátelila s rodinou Klosovou, a poté, co její syn (pozdější oscarový filmový režisér a pedagog) dostal severské jméno Elmar, pojmenovala svou dceru Elmarita. Prvním dítětem Karla Diviška mladšího a Elmarity rozené Oehlové se stala Tamara Divišková, významná výtvarnice keramických plastik. Byla to ona, kdo svou o dva roky mladší sestru pojmenovala Nuna, což tatínek změnil na Nina. Později, když byl jako bývalý majitel autoškoly, který podnikal i jako letec a potápěč-speleolog (zatímco jeho žena měla taneční školu) v novém proletářském režimu v nemilosti, si liboval: „Aspoň, že jsem oběma holkám dal ruská jména.“ Byl to také jeden z důvodů, proč se Nina Divišková přes svůj ´nevyhovující původ´ dostala ke studiu na DAMU. Nikoli jediný: tehdejší režim uvažoval způsobem, že reprodukční umělec nemá možnost ovlivnit text, který mu napíše absolvent oboru dramaturgie, jejíž studenti tehdy byli naopak vybíráni kádrově velmi přísně.
Nina Divíšková, kráska v každém věku, foto Činoherní klub
Díky tomuto uvažování se na DAMU i v budoucím Činoherním klubu ovšem mohli objevit syn předválečného advokáta Vladimír Pucholt, syn majitele cihelny, navíc z významné rodiny evangelických kazatelů Josef Abrhám, syn dezertéra z Rudé armády z doby před vznikem SSSR Pavel Landovský, nevlastní syn významného emigranta Jiří Kodet, potomek rodiny jihočeských statkářů (jehož nevlastním strýcem byl navíc významný exilový českoněmecký spisovatel H. G Adler) Jiří Hálek, syn prokuristy předválečného podniku Leoš Suchařípa, který je ve zlatých 60. letech zároveň dramaturgem divadla a jeho dvorním překladatelem z ruštiny (!) – a nakonec i jeho režisér Jan Kačer, syn bývalého majitele továrny na obuv. Tři posledně jmenovaní měli navíc po úniku nově založeného Izraele z východního sovětského bloku v kádrových dokumentech nebezpečnou poznámku ´židovského původu´.
Když se základ této skupiny rozhodl založit divadlo, nemohlo to být v Praze, ale v Ostravě, kam se tehdy posílalo z trestu, aby se posílila zdejší kultura, která byla tehdy silně polská a stále ještě německá, a české divadlo tu tak trochu bylo stále ve stavu národního probuzení. S Janem Kačerem tam šla i Nina Divíšková, která svého budoucího muže poznala už na začátku studia, když i jako student režie účinkoval v mužských rolích školních představení jejího na muže chudého ročníku.
Jinak tento budoucí první herec a chlapák československé nové vlny (který své ´kádrové šmouhy´ napřed musel smazat v keramické škole v Bechyni, která byla sice umělecká, ale byla vedená jako průmyslová - po letech se tam stejným způsobem přišel ‘očistit‘ i syn majitele katolické velkotiskárny Karel Kryl) je na režiséra nezvykle nesmělý. Dost podobně jako jeho filmový kolega Evald Schorm, který mu při natáčení jednoho ze společných filmů řekne: „Tak si představ Honzíku, že si o nás myslí, že jsme teplí, to je prima, co?“
V divadelní inscenaci Mandragora z roku 1965, která se hrála plných devět let, foto Činoherní klub / Miloň Novotný
Nina Divíšková, která také byla z umělecké rodiny, svému budoucímu muži rozuměla. I traumatu jeho prázdného místa po otci, který se nechtěl rozvodem odvázat od své rodiny, ale zároveň jí svou hvězdou na klopě nechtěl způsobit nesnáze – a tak to vyřešil sebevraždou. Křehká šlechtična Nina na sebe svého muže (který jako režisér nedokáže zůstávat v celibátu) nechala čekat celých sedm let, zároveň mu ale byla oporou. V době, kdy točil první filmy, v nichž se jako herec objevil na stříbrném plátně, Cesta hlubokým lesem a Smrt si říká Engelchen, byl zároveň pod těžkými farmaky, které mu ordinovali vojenští psychiatři, pomocí nichž se snažil dostat z vojny. Když volal ženě do porodnice, utěšovala ho ještě z porodního sálu.
Činoherní klub byl silně komunitní, navíc dennodenní návštěvy kolegů herců (zejména po návratu souboru do Prahy v roce 1965) střídaly i návštěvy delegací zahraničních umělců. Nina Divíšková ustoupila z cesty mužově kariéře, a když jejich první dcera byla nemocná, odstěhovala se s ní na chalupu, ze které pravidelně vyjížděla do města shánět jediné dvě potraviny, které dcera mohla jíst: rýži a banány. Když se pak její zdravotní stav zlepšil, Jan Kačer i herec Činoherního klubu Václav Kotva v rozhovorech vzpomínali, že když se kdokoli z Činoheráku v noci vracel z flámu, mohl se kdykoli zastavit u Kačerů – vždycky tam pro ten případ stála na plotně diviznová polévka. Diviznová proto, že ji uvařila ta, jíž její muž říkal Divizna či Divice…
V 'rodině' Činoherního klubu. Petr Nárožný, Jiří Císler, Nina Divíšková a Jiří Kodet, foto Činoherní klub / Miroslav Pokorný
Přes toto rodinné nasazení a přes její asertivní rodinné úlohy, která dávala zázemí užšímu rodinnému i širšímu divadelnímu klubu, proslula jako herečka kreací nervní intelektuálky (běžní diváci tuto polohu nejspíš znají ze slavné scény z filmu Jára Cimrman, ležící spící, v níž paní Holubová zakazuje cestovateli dr. Emilu Holubovi jezdit do Afriky), snad nejobsazovanější v československé nové vlně 60. let: hrála v největších dílech Schorma, Menzela, Havetty, Juráčka i Chytilové, ale i Herze či Jireše. V 70. letech tuto kreaci posunula do komična, a moje generace ji v reálném čase poznala jako profesorku tělocviku z filmu Můj brácha má prima bráchu, nebo sousedku dětí, co mají kouzelné chobotničky ‘babu Veselou‘ ze seriálu Chobotnice z II. patra. To však bylo až poté, co na zájezdu v Londýně, kde Činoherní klub hrál i pro tamní královskou rodinu (Václav Kotva vzpomínal, jak si královnina sestra, princezna Margaret, s Pavlem Landovským tehdy s chutí zakouřila jeho partyzánku bez filtru) udělila rozhovor Timesům, kde prohlásila, že nesouhlasí se zvolením Gustáva Husáka generálním tajemníkem strany, načež dostala okamžitou nabídku angažmá od legendárního Laurence Oliviera. Přesto se vrátila a naopak podpořila svého manžela, aby v dobách nezřízené lidové rusofobie pokračoval v projektu z dob před okupací, kdy v Kačerově inscenaci Revizora v roli Chlestakova hostoval ruský divadelník Oleg Tabakov.
V 'rodině' Činoherního klubu. Petr Nárožný, Nina Divíšková, Libuše Šafránková a Jiří Hálek, foto Činoherní klub
Přesto byla z Činoherního klubu vyhnána řada lidí, Jan Kačer se (jako jiní) musel na jedenáct let přesunout zpět do Ostravy, což samozřejmě ohrozilo jejich manželský vztah. V jiných případech (například v případě scenáristy Jaroslava Dietla, který na začátku 70. let podstoupil též vyhnanství do Ostravy) to znamenalo rozvod – nikoli ale v manželství Niny Divíškové. Herečka (na jejíž přijímací zkoušky vzpomínal Josef Somr: „Hubené stvoření, samá noha, neohroženě spustilo vysokým dívčím hláskem: ´Viktor Dyk: Země mluví´ aby po krátkém úklonu hlavy spustilo rozhořčeným basem: „Tvrdá matka jsem byla tobě! Těžce chléb jísti dala!“) i tuto bitvu vybojovala vítězně.
Na sklonku starého a za ‘nového‘ režimu byla se svou tragikomickou kreací znovu vyhledávána režiséry uměleckých filmů: hrála Svatavu v mezinárodně úspěšné komedii šéfa Činoherního klubu Ladislava Smočka Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, manželku Júlia Satinského (přes otravu, která ji už v roce 1983 dovedla na pokraj smrti!) v tragikomedii Jiřího Krejčíka Prodavač humoru, manželku Peachumovou k Paechumovi Mariána Labudy v Menzelově-Havlově Žebrácké opeře, macechu ze Zlatého kolovratu v Brabcově poetické Kytici - a nakonec matku z Příběhů obyčejného šílenství jednoho ze vzácných novodobých klasiků českého uměleckého filmu a divadelní hry v 21. století, Petra Zelenky. Role maminky, která s Alzheimerovou chorobou pobíhá v košili po Václavském náměstí, se však stala smutným předznamenáním konce jejího vlastního života.
Musí se mi odpustit, že v souvislosti s Ninou Divíškovou-herečkou nezmiňuji seriál Vyprávěj. Viděl jsem z něj jen jedinou scénu, ve které na prvního máje 1968 coby prezident namísto milovaného Ludvíka Svobody kynul upřímně nadšenému davu z tribuny Antonín Novotný (který v té době byl ve skutečnosti už v zapomnění a jemuž by tehdy dav rozhodně neholdoval), a tak jsem televizi přepnul a na seriál se už nepodíval. Podle zpráv z jejího okolí pro nemocnou Ninu Divíškovou znamenal odchod Libuše Šafránkové konec jejich někdejší širší rodiny, Činoherního klubu – a ten nepřežila. Moje okolí má zážitek odchodu zlaté éry české kultury, kterou ztělesňovala i Nina Divíšková už dávno za sebou, zároveň se ale necítíme zcela okradeni. Poklad, který byl jednou shromážděn, jde-li o poklad duchovní, se totiž už nikdy nemůže ztratit!
Vložil: Tomáš Koloc