Vadí jim přechylování. Kdy jim začne vadit celý český jazyk i kultura? Svět Tomáše Koloce
komentář
12.06.2021
Foto: Pixabay
Popisek: Toto není známka punku, ač to tak v náznacích někdy začíná vypadat
Zpráva 1: Ve středu 2. června Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky schválila návrh zákona poslanců ANO a Pirátů (!), aby se napříště i ženy, pobývající v ČR (aniž by byly cizinky, měly trvalý pobyt v cizině, či ženy, jejichž manžel či manželka! jsou cizinci nebo příslušníci národnostní menšiny – které mají právo být nepřechýleny už dnes) mohly rozhodnout i pro nepřechýlenou formu příjmení podle vzoru Emma Smetana. Zákon ještě musí schválit Senát. Zpráva 2: V úterý 8. června německý ministr zahraničí Heiko Maas v Berlíně prohlásil, že právo veta členských zemí EU musí být zrušeno.
Co mají tyto dvě zprávy společného? Leccos:
Někdejší východní konkurentka Evropské unie, Rada vzájemné hospodářské pomoci (1949-1991), se v mnohém podobala své západní sestře, v něčem však byla přece jen jiná. Zatímco volný trh EU je beznadějně válcován americkým a obecně anglosaským showbyznysem, v RVHP existoval nařízený počet knih, divadelních her, filmů či televizních děl, které řízený kulturní trh každé členské země musel přejmout z dalších zemí organizace, ale i zemí evropského západu, a tak zatímco svět od Buenos Aires přes Vídeň až po Sydney žil americkým Rambem a Tomem a Jerrym, půlmiliarda občanů východního bloku četla Haškova Švejka a knihy Josefa Lady a Jiřího Trnky, znala Limonádového Joe, Pana Tau, Spejbla a Hurvínka a Tři oříšky pro Popelku (díky tomu dnes nad odchodem Libuše Šafránkové truchlí i Rusové), a každé české dítě mého věku usínalo s polským Bolkem a Lolkem, maďarskými Smolíkovými, východoněmeckým Babičko, prosím tě, přijď, skotskou Rodinou Nessovou, italským Dráčkem Soptíkem, belgickým Tipem a Tapem, japonským Gorem, bílým psem...
Vycházelo to z ideové doktríny bloku, do jejíhož kodexu patřil i zákon, který znali už katoličtí misionáři: nejlepší způsob, jak lidem vštípit hodnoty, které chceme, je podpořit jazyk a kulturu, ve kterých je vychovávala maminka. Díky tomuto systému se východoněmecký spisovatel z národa Lužických Srbů (o jejichž existenci ve své zemi dnes občané sjednoceného Německa v drtivé většině ani nevědí) Jurij Brězan, který psal jazykem, jímž nemluví více než 40 tisíc lidí, s překlady svých děl do více než 30 jazyků stal v oboru sci-fi a fantasy na východě stejnou veličinou, jako byl Stanisław Lem, píšící polsky (60 milionů mluvčích), nebo bratři Strugačtí, píšící rusky (275 milionů mluvčích).
Tento systém deglobalizace, který na našem divokém východě kdysi prosazoval někdejší velký bratr, Sovětský svaz, se ovšem nemůže prosadit v korporativním systému divokého západu, který je vedený Spojenými státy a jehož druhým jménem je ekonomizující progresivismus, jenž v kulturní diverzitě vidí jen potenciální národnostní konflikty a hranice, překážející globálnímu obchodu.
Přímo v Evropě máme tři svrchované země (Bělorusko, Irsko a Lucembursko), jejichž ‘neekonomický‘ národní a státní jazyk je až druhý, jímž se v jeho vlasti mluví – protože se jím příslušníkům jeho národa prostě ´nevyplatí mluvit´ ani doma. V Nizozemsku je sice domácí jazyk první, ale zato v něm funguje systém, který dnes chtějí zavést někteří ‘progresivisté‘ i u nás: vysokoškolská výuka, vědecké práce a část státní úřední agendy se uskutečňují v angličtině. Výsledek je takový, že můj nizozemský kamarád Paul si v rodném jazyce nevybavuje odbornou terminologii svého oboru – a dychtivě přikyvuje, když mu vykládám, jak si naši předkové uchovali rodný jazyk především tím, že během 18. a 19. století právě přesně takový systém nadvlády němčiny v Českých zemích svrhli.
Progresivistům, myslícím výhradně anglicky, navíc vadí mnohé ‘odchylky od korektní (anglické) normy‘, speciálně u slovanských jazyků kromě přechylování ženských příjmení (Nováková, Karenina, Skłodowska) vadí zvláštní přechodníky pro ženy (divíc se) a vůbec celý systém rodových členů, který je podle nich ‘nekorektní‘ tím, že (oproti angličtině či jazykům, které už tyto ‘atavismy‘ úředně odbouraly) stále dělí svět na ‘objekty vyhrazené mužům‘ (TEN Frýdek-Místek) nebo ‘objekty vyhrazené ženám‘ (TA Praha)…
Jeden pokus o návrat někdejšího východního deglobalizačního systému, který z Jurije Brězana, píšícího čtyřicetitisícovou hornolužickou srbštinou, udělal světového spisovatele, byl nicméně přece jen učiněn. V Sasku, kde mluvčí tohoto jazyka žijí, spolkový ministr vnitra Thomas de Maizière (mimochodem bratranec posledního východoněmeckého premiéra Lothara de Maizière) před parlamentními volbami 2017 založil svou lokální kampaň právě na povolení lužickosrbských jmen se slovanskou diakritikou a přechýleními v ženských jménech v německých eurodokladech tamních občanů – v nichž i žena tehdejšího saského premiéra, ač ve skutečnosti Lužická Srbka Werónika Tilichowa, se musí úředně psát Veronika Tillich. Přes nadšenou podporu celého národa včetně paní premiérové návrh německého ministra z rodu francouzských uprchlíků (který možná s Lužickými Srby sympatizoval pro onu čárku nad è ve vlastním příjmení) ovšem neprošel. Byla by ovšem křivda vinit z toho jen unipolární systém kulturní nivelizace, který do Evropy po druhé světové válce přinesly Spojené státy americké. O tom, že tento způsob myšlení byl v Evropě i v zemi pana ministra přítomen ještě dříve, svědčí dopis, který jsem našel v jedné pro odborníky učebnicové sbírce historických dokumentů:
Říšské ministerstvo propagandy, Berlín, 1. listopadu 1942
Věc: kulturněpolitické informace
Z daného důvodu se poukazuje na to, že část novin vycházejících v Říši vykazuje v souvislosti s českými kulturními otázkami naprosté nepochopení pro německé postoje vůči Češstvu. Pro zacházení s těmito otázkami platí následující ustanovení:
1. Zásadně je nežádoucí jakýkoli důraz na českou svébytnou – tedy od německé se podstatně lišící – kulturu.
2. Zdůraznění slovanského charakteru české spojitosti např. s Rusy, Poláky a jinými slovansky mluvícími národy je třeba se vyhýbat.
3. Historicky je nežádoucí zmiňovat se o jakýchkoli událostech, kdy Češi stáli proti německé říši – husitské hnutí, panslavismus, legionáři, ČSR atd. -, což je povoleno pouze s odpovídajícím komentářem, osvětlujícím tyto epizody jako scestné.
4. V pozitivním světle je vždy záhodno vyzdvihovat přináležitost Čechů k německo-evropskému kulturnímu okruhu. Při každé příležitosti musí být zdůrazňováno dalekosáhlé ovlivnění české kultury německou kulturou, ba její závislost, obzvláště také německé kulturní výkony v česko-německém prostoru a jejich působení na kulturní činnost Čechů.
5. Vždy je záhodno brát zřetel na to, že Češi sice mluví slovanským jazykem, patří ale jinak následkem jejich staletého soužití s kulturně nadřazenými německými kmeny v německy řízených říších zcela k německému kulturnímu okruhu a nemají téměř nic společného s jinými slovansky mluvícími národy.
6. Historicky je třeba vždy vyzdvihovat doby a osobnosti, ve kterých Češi hledali a nacházeli připojení na německou kulturu – svatý Václav, doba Ferdinanda I., Rudolfa II., český barok atd.
Dietmar Schmidt vlastní rukou
P. S. Tomáše Koloce: Komentář jsem napsal 10. června, v den výročí vyhlazení české vsi Lidice, francouzské vsi Oradour-sur-Glane a řecké vsi Distomo německými vojsky.
Vložil: Tomáš Koloc