Chudý šlechtic klaunem? Mít u jména ‘von‘ k blahobytu nestačí, zvlášť když je to s ním všelijaké. Tajnosti slavných
07.06.2021
Foto: ČT
Popisek: Saša Rašilov starší jako vycpavač zvěře Václav Barvínek v komedii Otakara Vávry Přijdu hned. V tomto filmu stanula naposledy před kamerou jako domovnice Koubková Anna Letenská. Ihned po poslední klapce byla zatčena gestapem, převezena do Terezína a pak do koncentračního tábora Mauthausen, kde byla popravena.
FOTO / VIDEO Zahrál si Švejka i jeho duchovního otce Haška, přesto film neměl rád. Před kamerou mu totiž chybělo publikum. Zato na jevišti dokázal hravě zachránit nejeden malér, a ještě mu za skvělý gag publikum tleskalo.
Celý život tvrdil, že pochází z chudé šlechtické rodiny, nejspíš šlo ale o jednu z jeho oblíbených mystifikací. Prý byl rytíř Hessenský, jeden z našich předních genealogů nicméně tvrdí, že žádný takový titul v evropské šlechtě nikdy neexistoval. Se šlechtou ale měla jeho rodina opravdu něco společného. Zakladatel jednoho z českých hereckých rodů patřil k nejvýznamnějším komikům třicátých let minulého století. Smyslem života Saši Rašilova staršího se stalo bavit lidi a k záchvatům smíchu leckdy stačilo jen se na něj podívat. Byl mistrem sarkasmu, miloval černý humor a vždy měl v zásobě nějakou zábavnou historku. Nikdy ale nebylo jasné, zda je skutečná, nebo je jen výplodem jeho bujné fantazie.
V roce 1923 v představení Balladyna; foto Národní divadlo
Šlechta? Leda tak z kasina
Vlastním jménem Václav Jan Rasch se narodil 6. září 1891 v Praze jako dvanáctý potomek svých rodičů, a tak dlouho opakoval, že je vlastně zchudlý šlechtic, až tomu kdekdo uvěřil a je to uváděno i v řadě jeho životopisů. Ve skutečnosti ale jeho otec jen působil nějaký čas coby správce pražského šlechtického kasina v Celetné ulici a autorem této historky byl pravděpodobně on. Zemřel, když bylo Sašovi deset let, a matka s dětmi se pak přestěhovala do mimořádně svérázné lokality, která měla podíl na utváření jeho smyslu pro humor. Prostě do ‘samostatné Žižkovské republiky‘ s jejími činžáky, jejichž obyvatelé, většinou dělníci, žili zpravidla hlava na hlavě, vodu nosili v kbelíkách z pavlačí a po ránu stáli v mezipatře frontu před společnými záchody. Zde se rodil svérázný, jadrný a leckdy hodně drsný humor. A věřte, že vím, o čem mluvím. Dětství tam prožil i můj ‘papá‘, i když o nějaký ten pátek později. I on byl mezi kolegy vyhlášen svéráznými fórky a říkali mu žižkovská rajda, i když v dobrém.
S Hugo Haasem v komedii z roku 1937 Mravnost nade vše; foto TV Barrandov
Svérázní Žižkováci
Na každém rohu čtverhranných žižkovských bloků jste tenkrát určitě našli hospodu, která suplovala kulturní centrum a vedle už zmíněných pavlačí i hlavní místo setkávání a navzdory nízkým příjmům Žižkováků se všechny uživily. Všichni z okolí se znali a i díky stísněnému životnímu prostoru o sobě navzájem věděli mnohem víc, než jim bylo milé. Malý Saša se tam cítil jako ryba ve vodě a fantazii si prý už tenkrát velmi rád pouštěl na špacír. S vážnou tváří vyprávěl historky, jejichž pravdivost byla pochybná. V patnácti letech pak do každodenního života svérázné pražské čtvrti vplul naplno, když začal obcházet hospody s bedýnkou, na kterou si vždycky vylezl, aby dorovnal svůj výškový handicap, a bavil štamgasty zpíváním kupletů. Nějaký ten dvacetník mu z toho kápl a ani neodcházel hladový. Po škole se vyučil typografem a začal pracovat v tiskařských závodech Theodora Venta, dlouho mu to ale nevydrželo. Proč? Tak nám zabili Ferdinanda – řekla by Švejkova posluhovačka paní Müllerová.
S Marií Vášovou v roce 1947 v hořké komedii Jeana Anouilho Pozvání na zámek; foto Národní divadlo – Karel Drbohlav
Haškova předloha?
Saša povinně narukoval a jakoby se stal předlohou pro Haškova Josefa Švejka, své historky a komedie předváděl na potkání. Na jeden z jeho mistrovských kousků rád později vzpomínal herec František Smolík, který s ním sloužil v roce 1916 v polském Krakově. Saša prý začal tím, že simuloval nezvladatelnou třesavku, a během následující noci její efekt ještě umocnil nervovými záchvaty. Díky tomu byl ‘superarbitrován‘, tedy definitivně propuštěn z armádní služby, na rozdíl od Švejka ale nikoli pro blbost. Po návratu do Prahy se začal prosazovat jako komik. Začínal ve Varieté v Karlíně, pak prošel Rokokem, populárním kabaretem BUM Emila Artura Longena, Revoluční scénou i legendární Červenou sedmou. Právě na kabaretní scéně zaujal Karla Hugo Hilara, jenž se stal 1. ledna 1921 režisérem a šéfem činohry Národního divadla a Sašu si přivedl s sebou, rozhodnut, že z klauna udělá skvělého představitele charakterních rolí. Pod jeho vedením se sice Rašilov hodně naučil, přesto se dál cítil být především komikem. Hilarovu záměru se tudíž zuby nehty bránil a v divadelních kuloárech dodnes koluje o jejich boji nespočet historek.
Jako pekař a konšel Hruška (uprostřed) v historické komedii Nezbedný bakalář; foto ČT
Život jako hra
Okolí rád bavil i historkami ze svého každodenního života, jenže je podával takovým způsobem, že nebylo možné rozlišit, co je pravda a co jenom hra. Není divu, že dlouho nikdo nevěřil ani jeho tvrzení, že bydlí na hausbótu, s nímž kotví v Podolí nebo u Žofína přímo naproti Národnímu divadlu. Tím spíš, když ho vylepšil tím, že prý na něm zásadně nosí námořnickou čepici a na střeše kajuty má vycpaného kohouta. Přitom tak opravdu žil pět let. Přestěhoval se tam, poté co prohrál spor s majitelem bytu na Starém Městě. Podle dohody nemusel platit zvýšený nájem, protože byt na vlastní náklady zrekonstruoval, jenže písemnou smlouvu neměl a majitel dohodu nedodržel. Takže život na hausbótu byl nouzovým řešením a první tři roky manželství tam s ním prožila i jeho žena. Měli spolu syna Alexandra, který se ale tak trochu odrodil a stal se kameramanem. V herecké tradici na něj navázali až vnuci, Saša Rašilov mladší, který je mimo jiné oblíbenou hvězdou televizních seriálů, a jeho o čtyři roky mladší bratr Václav.
Přijdu hned:
Hašek i Švejk
Národnímu divadlu zůstal Saša věrný a na jeho jeviště vnesl nový styl herectví, založený na nepřetržitém kontaktu s publikem. Dobrácká zavalitá postava ho sice předurčovala pro role dobráckých tatíků v komediích, mistrně ale zvládal i dramatický repertoár. Ve filmu se objevil poprvé už v roce 1913 v snímku Rudolfa Mejkala Život šel kolem, který se ale nedochoval. Prvním dochovaným důkazem jeho filmového herectví je groteska z roku 1923 Únos bankéře Fuxe. V roce 1926 si zahrál v němé veselohře Mořská panna, a pak už následoval velkolepý vstup do éry zvukového filmu. A hned zpočátku dostal dvě velké role, spojené s Jaroslavem Haškem. V roce 1931 ztvárnil samotného Haška v romantické životopisné komedii režiséra Svatopluka Innemanna Poslední bohém a vzápětí jeho nejslavnější literární postavu v komedii Martina Friče Dobrý voják Švejk. Úkol to ale nebyl snadný, protože publikum bylo zvyklé na Švejka v podání legendárního Karla Nolla, jenž ho hrál nejen v divadle, ale také v první, ještě němé filmové verzi, kterou s ním natočil v roce 1926 režisér Karel Lamač. V náročné zkoušce ale Rašilov nakonec obstál, i když ho později zastínil svým výkonem Rudolf Hrušínský.
Dobrý voják Švejk:
S Burianem válčit nechtěl
Pak se Rašilov u filmu na čas odmlčel, protože se mu prý nechtělo na poli komedie soupeřit s Vlastou Burianem a Hugo Haasem. Před kameru se vrátil v roce 1935 a netajil se tím, že tak učinil především z finančních důvodů. Film prostě neměl rád, protože mu při natáčení chyběl kontakt s publikem. Až v roce 1942 přišla po několika vedlejších rolích ta životní, postava Barvínka v komedii režiséra Otakara Vávry Přijdu hned, ke které napsal společně s Vávrou i scénář. Vávra ho později obsadil ještě dvakrát, jako frátera Bartolu v dramatu Rozina sebranec a jako tupého pekaře a konšela Hrušku v historické komedii Nezbedný bakalář. Po válce se stal nepřehlédnutelným mimo jiné jako hostinský Tatrmuž v komedii Hostinec „U kamenného stolu“, milovníci filmů pro pamětníky ha ale mají navždy zapsaného v paměti především jako geniálního a věčně nervózního hlavního hrdinu komedie Rodinné trampoty oficiála Tříšky. Komický kulaťoučký oficiál mu v roce 1950 vynesl druhou Národní cenu, první získal už v roce 1941 za své výkony na jevišti. A v roce 1953 obdržel titul Zasloužilý umělec.
Trampoty oficiála Tříšky:
Kdo s čím zachází…
Za jeho vůbec nejlepší je ale považován výkon ve filmu divadelního režiséra Alfréda Radoka z roku 1948 Daleká cesta. Psychologické drama o utrpení Židů během druhé světové války se ale nesetkalo s pochopením nastupujících komunistických cenzorů. Sice sklízelo úspěchy v zahraničí, přesto bylo promítáno jen krátce v mimopražských kinech, a pak skončilo v archivu. Teprve v roce 1991 ho mohli znovu zhlédnout televizní diváci. S Radokem pak Rašilov spolupracoval ještě jednou v roce 1952 na filmové adaptaci divadelní hry Václava Klimenta Klicpery Divotvorný klobouk, v němž ztvárnil lakomého kupce Koliáše, kterému se jeho hamižnost vymstí. I tento film byl ale také smeten ze stolu jako nepřijatelný, protože v něm chyběla budovatelská atmosféra stalinské éry. Naposledy stanul před kamerou v roce 1953 jako bezohledný kavárník Stýblo v kriminálním dramatu Miroslava Hubáčka Kavárna na hlavní třídě. A pak se mu jeho věčné legrácky vymstily. Několikrát totiž předstíral různé nemoci, dokonce i infarkt, jen aby nemusel hrát roli, o kterou nestál. A když se mu pak udělalo opravdu špatně, nikdo mu nevěřil. Jedinečný herec, komik, klaun a kabaretiér zemřel náhle 3. května 1955 v pouhých třiašedesáti letech. Stihl si ale ještě nechat vytesat své jméno a datum narození na rodinnou hrobku.
Vložil: Adina Janovská