A ženě se bude říkat muž. Po jménu poznáš je. Nebo také nepoznáš. Svět Tomáše Koloce
komentář
06.06.2021
Foto: Eurovision TV
Popisek: Pro ilustraci tu máme Conchitu Wurst alias Thomase 'Toma' Neuwirtha. Muž? Nebo žena?
„Co růží zvou, i zváno jinak, vonělo by stejně.“ (William Shakespeare: Romeo a Julie) George Orwell ve svém románu 1984 přišel s pojmem 'newspeak'. Přejmenování je mentálním produktem toho, kdo nechce stav, který mu nevyhovuje, měnit postupnou prací, ale jednorázovým 'přelepením etikety', magickým aktem, o němž věří, že mávnutím kouzelného proutku změní vše do podoby, jakou by rád – a tak dnešní politická korektnost žádá, aby se severoamerickému INDIÁNOVI, kterého jeho vláda odsunula do rezervace navlékat korálky, říkalo PŮVODNÍ AMERIČAN, anebo ŽENĚ, která si přeje být mužem, aby se říkalo MUŽ, a namísto toho, aby náš stát opět cílevědomě prosadil stav, kdy všichni jeho občané mají vlastní bydlení (a všichni Češi nad 40 si tento stav pamatují ze svého dětství), se natisknou tisíce reklamních plakátů se sexy heslem HOUSING FIRST. Tím ale dnešní přejmenovávací mánie zdaleka nekončí…
Středoasijská postsovětská republika Kazachstán se v těchto dnech stala nejslavnějším představitelem aktuálního celosvětového jevu (více ZDE). Míří do Guinnessovy knihy rekordů se svým nejpřejmenovávanějším hlavním městem (původně AKMOLA, po sovětizaci CELINOGRAD, po kazachizaci ASTANA, nyní, po odstoupení dlouholetého kazašského prezidenta Nursultana Nazarbajeva, NURSULTAN). Není ovšem zdaleka sama a netýká se to jen měst. Taková západoafrická republika, dříve pojmenovaná po tamní řece HORNÍ VOLTA, je už nějakou dobu úředně BURKINA FASO (Země neúplatnosti), jihoafrické SVAZIJSKO je nově eSWATINI (což, uznávám, zní cool digitálně), nový úřední název BĚLORUSKA (ZDE) je BĚLARUS a Gruzie bude nejspíš již brzy i v češtině GEORGIE. U FILIPÍN zas tamní prezident Duterte plánuje nový úřední název MAHARLIKA (Země vznešených - více ZDE).
Jihoafrické království Svazijsko (SWAZILAND) argumentuje naopak tím, že bylo mezinárodně zaměňováno za Švýcarsko (SWITZERLAND) – což by naopak korupční Burkina Faso = Země neúplatnosti možná docela ráda přijala… Bělorusko a Gruzie se zase chtějí emancipovat od názvů, které je příliš těsně propojují s mateřskou velmocí, Ruskem. Proto zemi, která má místní gruzínské jméno SAKARTVELO, nevyhovují odvozeniny z ruského GRUZIJA, ale i s ohledem na patrona země, svatého Jiří, jim lichotí americky znějící GEORGIA, zatímco BěloRUSKO, anglicky archaicky WhiteRUSSIA, chce mezinárodním názvem BELARUS ze svého názvu vypudit slovní kmen RUSKO. Obě snahy jako první akceptovala Litva, která spolu s oběma zeměmi nese dědictví společné ruské nadvlády, v případě Gruzie dokonce přijala jejímu jazyku velmi vzdálený krkolomný gruzínský název na S. (viz výše a ZDE).
Týž důvod (snahu o vymazání vzpomínek na koloniální období) mají Filipíny, soubor ostrovů v jihovýchodní Asii, které jsou obydleny 135 národy, z nichž vytvořil jednotný stát až španělský král Filip III. Habsburský (mimochodem synovec českého krále a pekařova císaře Rudolfa II.), po němž je země pojmenována. Filipíny, které byly následně v letech 1901-1946, s přestávkou japonské okupace, okupovány Spojenými státy, jsou hitem dnešních médií zejména díky svému prezidentu Rodrigovi Dutertemu. Tento prezident 'Země vznešených' kromě svých neortodoxních metod a zákonů (jedním z nich je ten, díky němuž může policie bez soudu a bez upozornění v jeho vlastním bytě zabít člověka pro pouhé anonymní udání z držení drog - ZDE) proslul jako autor prostořekých bonmotů typu, že evropský mořeplavec Fernão de Magalhães, který jako první obeplul Zeměkouli, byl na Filipínách zabit právem…
Lze jistě přejmenovávat ulice či náměstí, a zejména v naši zemi s tím máme bohaté zkušenosti (jako turista, projíždějící předloni Spolkovou republikou Německo, jsem se divil, když jsem v jednom německém městečku vzápětí prošel ulicemi, pojmenovanými po Bedřichu Engelsovi a Juliu Fučíkovi – tedy lidech, které jsme my z našich cedulí už smazali, ač se ani jeden z nich totalitního komunistického režimu nedožil… - ZDE). S úředním nucením nových jmen měst či zemí je ale už problém, protože jazyk je organismus, žijící a vyvíjející se svým vlastním způsobem, který může a nemusí nový orgán (v našem případě jméno) přijmout. Tolikrát přejmenovávané VÍTĚZNÉ NÁMĚSTÍ v Dejvicích je pro tamní obyvatele napříč časy KULAŤÁK, stejně jako pro obyvatele LENINGRADU a GOTTWALDOVA byla jejich města bez ohledu na panující režim vždy PITĚR a ZLÍN. Ještě problematičtější je nové úřední názvy nutit pomocí politických nátlakových mechanismů jiným národům a jejich jazykům – což se ostatně netýká jen těch druhých: Není to tak dávno, co Česká republika vedla v zahraničí kampaň, která se snažila ustálený jednoslovný anglický název naší země, který se už vžil, tedy prostě CZECH, změnit na CZECHIA…
Další osud každého takového násilně přejmenovaného objektu je nabíledni. Už před sto lety jej popsal citlivý senzor společenského tlení Jaroslav Hašek ve své povídce Změna jména (ZDE). Ta pojednává o ministerském úředníkovi, kterého měli v úřadě i doma všichni rádi, brali ho takového, jaký je, a nikdo si nevšímal jeho příjmení VYŽRÁLEK – až do chvíle, kdy si své příjmení změnil na BLATENSKÝ. Poté si z něj každý na potkání začal utahovat a kdykoli kolem něj někdo prošel, mohl si být jist, že za svými zády uslyší posměšnou větu: „Vítáme vás, pane VYŽRÁLKU, pardon, pane BLA-TEN-SKÝ!“
Vložil: Tomáš Koloc