Naučili jsme svět hokej, co takhle nějakou vděčnost a oplátku? Svět Tomáše Koloce
komentář
30.05.2021
Foto: Česká televize
Popisek: A britský brankář celý zápas jen koukal do své branky a lovil z ní puky
Jako člověk, který je v první řadě fanoušek fotbalu, jsem se doslechl, že Česká republika hraje na MS hokej s Británií. Pomyslel jsem si: Copak Británie má v kolektivních sportech vůbec nějakou ‘federální‘ reprezentaci? Hrát na dvě branky můžeme s Anglií, Skotskem, Walesem, Severním Irskem, ale s jakoupak Británií? Napsal jsem to i svému britskému kamarádovi – který mě ale pěkně setřel. Odepsal totiž: „Tak jsem četl, že dneska hrajeme s nějakou Českou republikou. Budu se muset podívat na mapu, kde to je. Pokud se ze svého dětství pamatuju, ať už jako Anglie nebo Velká Británie – vždycky jsme hráli jen s Československem..."
Pro jistotu jsem se podíval do encyklopedií – kde jsem zjistil, že jsme oba vedle jako ta jedle! Před první světovou válkou, když se ještě v hokeji nehrálo mistrovství světa, ale jen Evropy, vypadaly jeho výsledky takhle:
ME 1910 v Les Avants (Švýcarsko): 1. Velká Británie, 2. Německo, 3. Belgie. Hrálo i České království, které mělo takovou hokejovou úroveň, že si i jako součást Rakouska-Uherska vydupalo vlastní reprezentaci! Z hokeje se už před sto lety stalo prvořadé české politikum…
ME 1911 v Berlíně (Německo): 1. České království, 2. Německo, 3. Belgie.
ME 1912 v Praze (České království!): 1. České království, 2. Německo, 3. Rakousko (porazili jsme i vlastní c. a k. vrchnost!)
ME 1913 v Mnichově (Německo): 1. Belgie, 2. České království, 3. Německo.
ME 1914 v Berlíně (Německo): 1. České království, 2. Německo, 3. Belgie.
Po těchto hokejových úspěších se nedivím, že Masaryk ještě tentýž rok odjel na západ dohodnout Českému království samostatnost, popřípadě k němu připojit ještě nějaké další hokejově perspektivní země (když pak na MS 2000 získalo Česko zlatou a Slovensko stříbrnou, litoval jsem, že nesoutěžila taky Podkarpatská Rus, která by určitě získala bronz…). Přestože po roce 1914 následovaly dvě světové války, během nichž se žádné šampionáty nehrály (to se od té doby stalo jen loni – kvůli covidu), do roku 1950 vyhrálo Masarykem vytvořené Československo evropský šampionát sedmkrát, mistrovství světa dvakrát – čímž se z hokeje a politiky v českém prostoru stali manželé.
Když v roce 1945, respektive 1948 získal Československo do své sféry vlivu Sovětský svaz, po tradiční staleté družbě (kdy za to, že car sponzoroval naše národní obrození, čeští odborníci zas postavili na nohy ruskou historii, lingvistiku, pivovarnictví a stavitelství železnic) putovali do SSSR tentokrát českoslovenští trenéři, čímž se ze země, kde – obrazně řečeno – nikdo do té doby nestál s hokejkou na ledě, stala také hokejová velmoc. A aby dostala šanci, naše hujerská vláda dala pod záminkou podezření z plánování emigrace v roce 1950 zatknout naši elitní hokejovou reprezentaci a všichni borci, kteří v letech 1947 – 1949 vyhráli třikrát hokejové ME a dvakrát hokejové MS, šli za odměnu do uranových dolů. Odtud je až po letech osvobodil prezident Zápotocký – zatímco na ledě začaly žně Sovětů.
Když nás o 19 let později SSSR okupovalo, aniž našlo dostatečné množství kolaborantů na ustavení vojenského režimu, euforie z vítězství spolu s pár kostkami, hozenými předem instruovanými agenty do výlohy sovětských aerolinek, vedla k zavedení normalizace. No a když se pak Sovětský svaz rozpadl a (Čechoslováky vycvičení) neruští hráči sovětské sborné se rozešli domů, k vyškolení dalších špičkových reprezentací už bylo k dispozici i dostatečné množství zkušených Kazachů, Bělorusů, Lotyšů...
Když se podívám na země, které se účastní aktuálního mistrovství světa v Rize, a uvážím naši smolnou hokejově-politickou tradici, kdy jsme řadu zúčastněných hokej naučili a nakonec z toho měli jen problémy, myslím, že by nám řadu toho, co jsme je naučili na ledě, mohly vrátit aspoň na poli politickém.
Z naší skupiny A by nás Švýcaři mohli naučit, jak mít vládu o pouhých sedmi ministrech, z nichž se každý rok jeden stává navíc premiérem-prezidentem, a jak mít v jediné budově parlament, vládu, pět ze sedmi ministerstev, a navíc ústřední státní knihovnu, která je zároveň knihovnou parlamentní.
Z vedlejší skupiny B by se Česku, kde je deset procent dospělého obyvatelstva v likvidačních exekucích, hodil německý recept na to, jak zajistit, aby platby za exekutory nepřesahovaly jednonásobek původní dlužné částky a platil je stát, ale i americký způsob na nepodmíněný základní příjem, který pobírá každý občan státu Aljaška, finský systém financování národní literatury skrze zákon, který státním knihovnám ukládá povinnost odkoupit každou nově vydanou finskou knihu, anebo lotyšský systém neudělení státního občanství zdravému a dospělému občanovi, který neprokáže, že dobře ovládá státní jazyk.
To všechno je podle mě zdravá inspirace. Na rozdíl od nezdravé inspirace Běloruska (skupina A), jež se tento týden ve své politické hře očividně inspirovalo starším manévrem Spojených států (skupina B), které v roce 2013 už během letu poručily Itálii, Francii, Španělsku a Portugalsku, aby zrušily povolení průletu pro letadlo bolivijského prezidenta Eva Moralese, který se vracel domů z Moskvy – takže prezidentovo letadlo muselo nouzově sednout ve Vídni, dokud se agenti nepřesvědčili, že na palubě není uprchlý expracovník CIA Edward Snowden, na kterého má americká administrativa žízeň za to, že prozradil její svinstva celému světu. Kdyby nebylo tohoto špatného příkladu, běloruský novinář Raman Pratasevič mohl být dodnes na svobodě a výše jmenovaní evropští ‘vzdušní hujeři‘ (k nimž dnes už patří i Česko…) si mohli ušetřit benzín při obletování Běloruska a další sankce, které je za to na oplátku čekají zatím v Rusku. Takový řetězový držkopád může způsobit opakovaná hra mimo fair play. Jenže znáte to – i špatné příklady táhnou…
Vložil: Tomáš Koloc