Život jí ztrpčovali nacisté, pak zase komunisté. A StB se marně přetahovala o její spolupráci s německou Stasi. Tajnosti slavných
26.05.2021
Foto: Aerofilms
Popisek: Operní pěvkyně a herečka Soňa Červená
AUDIO / VIDEO Zahrála si po boku největších prvorepublikových hvězd, po dramatickém útěku z republiky pak vystupovala na mnoha významných světových scénách. Domů se mohla vrátit až po roce 1989.
To je Káča – prohlásil o ní Jiří Voskovec. Tenkrát ještě nevěděla, že to není urážka, ale ocenění výkonu a přidělení hlavní role v slavném muzikálu.Do světa současného umění Soňu Červenu uvedl její otec, zakladatel legendárního prvorepublikového kabaretu Červená sedma. Pravnučka známého královéhradeckého výrobce a vynálezce žesťových hudebních nástrojů Václava Františka Červeného nakonec emigrovala posledním otevřeným přechodem z východního Berlína. Světově proslulá mezzosopranistka a altistka Soňa Červená se z emigrace konečně mohla znovu vrátit domů až po několika desítkách let.
Divotvorný hrnec:
Maminka byla proti
Narodila se 9. září 1925 v Praze a díky otci vyrůstala mezi nejvýznamnějšími osobnostmi naší kultury. Její otec, doktor práv Jiří Červený, byl totiž zakladatelem legendárního literárního kabaretu Červená sedma, takže si u nich doma podávali kliku spisovatel František Gellner, světoznámý hudební skladatel Bohuslav Martinů či populární herci Eduard Kohout, Ferenc Futurista a Jindřich Plachta. Rodiče se ale brzy rozvedli a otec se odstěhoval, což Soňu velmi mrzelo, protože si s ním rozuměla mnohem víc než s maminkou, která ji od umění odrazovala. Marně. Soňa se přes její nesouhlas přihlásila na konkurs do Osvobozeného divadla po jejím vystoupení Jiří Voskoveczvolal na celé divadlo: „To je Káča!“ Zdrcená dívka opustila jeviště, ale hned u východu ji zadržel vrátný a poslal ji do kanceláře. Tam se dozvěděla, že dostala hlavní roli – Káču Maršálkovou v muzikálu Divotvorný hrnec, v němž pak zazářila po boku Jana Wericha.
S čertem si hrát:
s Rudolfem Cortésem v roce 1948
Odradit se nenechala
Později hrála v Hudebním divadle Karlín s Vlastou Burianem i Oldřichem Novým a v roce 1947 se představila i filmovým divákům jako Helena v komedii Poslední mohykán, kterou natočil režisér Vladimír Slavínský podle divadelní hry Františka Xavera Svobody Poslední muž a do hlavní role obsadil Jaroslava Marvana. Stále více ji ale lákala opera, a tak nedala na tvrdé hodnocení jistého známého operního pěvce, který prohlásil, že její hlas za výuku nestojí. Dál vytrvale chodila na hodiny zpěvu a učila se hrát na klavír. A udělala dobře. Po válce získala angažmá v brněnské Janáčkově opeře, brány pražského Národního divadla ale před ní zůstaly uzavřeny. „Měla jsem rodinný původ, který se tehdy nenosil,"vysvětlila.
Jasná říčka:
Utajený pohřeb
Její maminka Žofie, rozená Veselíková, si prošla peklem. Nejprve ji během druhé světové války věznili nacisté v jednom z nejtvrdších ženských lágrů. „Asi dva měsíce po válce přišla maminka pěšky z koncentračního tábora v Ravensbrücku úplně zubožená. Tak jsme se objaly. Já jsem se s maminkou moc málo objímala. To byly takové dvě minuty, kde jsme se našly,“ prozradila v dokumentu České televize Třináctá komnata. Dlouho si ale svobody neužila, sotva se dostala z nejhoršího, zatkli ji v listopadu 1948 pro změnu komunisté. „Několik dní jsem vůbec nevěděla, kde je,“ svěřila se Soňa. Později se ukázalo, že matka zemřela za nevyjasněných okolní ve vazební věznici na Pankráci. „Jednoho rána mi zavolal jeden student medicíny, syn naší známé rodiny, že měli na patologii, na pitevně, pravděpodobně tělo mojí matky. Večer jsem tam přišla a šla dolů do sklepa za panem doktorem Pánkem. Strašně jsem ho prosila, aby mi ji dal. Byl tak hodný, že mi její tělo vydal. Mělo jít s ostatními do společného hrobu. V noci jsem zavolala pohřební službu, unesla jsem ji a za několik dní ji tajně, v úplném tichu, pohřbila do naší hrobky na Vyšehradě.“
Písnička z mládí:
V hledáčku StB
Hned po válce se provdala za majitele továrny na výrobu čokolády Františka Slabého a prožila s ním tři šťastné roky. V roce 1948 se ale manžel rozhodl emigrovat a Soňa s ním především kvůli péči o maminku nešla. Už nikdy se nesetkali a o jeho dalším osudu nezískala žádné informace. Přesto byla kvůli němu neustále pronásledována StB, a tak se nakonec nechala v nepřítomnosti rozvést. „Tehdy jsem se doslechla, že měl těžký přechod, několikrát ho chytli, ale nakonec se dostal do Kanady. Tam jsem ztratila stopu,“svěřila se v týdeníku Téma. V roce 1958 přešla z Brna do Berlína, do slavné opery Unter den Linden. Zpívala v nejslavnějších operách a poprvé za ně také dostala v roce 1961 čestný titul komorní pěvkyně (Kammersängerin). Přímo famózní úspěch jí přinesla role Carmen v inscenaci dirigenta Herberta Kegela. Toto provedení bylo v roce 1960 úspěšně nahráno na gramofonové desky a Carmen pak Soňa zpívala na nejpřednějších světových scénách 156krát.
Carmen:
Útěk s kabelkou a psem
V té době se ji ke spolupráci snažily získat východoněmecká Stasi i česká StB, která na ni vedla osobní svazek č. 10324 už od roku 1951. Neuspěla ani jedna. I když po únorovém převratu odmítla s manželem emigrovat, nakonec ale došlo i na ni. V roce 1962 jí totiž pražská divadelní agentura nařídila okamžitý návrat z Berlína do Prahy, a tak využila posledního otevřeného přechodu v Berlínské zdi a jen s kabelkou a psem jím prošla. A už o týden později jí Německá opera v Západním Berlíně nabídla smlouvu a tím se jí otevřel prakticky celý svět. Spolupracovala s takovými dirigentskými esy, jako byl Rafael Kubelík, Herbert von Karajan či sir Charles Mackerras. Večeřela s Marií Callas, zpívala s José Carrerasem, v operetě Netopýr vystoupila pod taktovkou Plácida Dominga a slavný Luciano Pavarotti pro ni vařil špagety. Jen amerického rockera a někdejšího frontmana skupiny Velvet UndergroundLou Reeda musela osobně přesvědčit, aby získala roli v jeho muzikálu Time Rocker. Zazpívala mu v jeho ateliéru píseň Cremation. „Když jsem skončila, přistoupil ke mně Lou Reed – a políbil mi ruku!“ zavzpomínala pobaveně.
Piková dáma:
Život na cestách
Začala žít s manažerem největších světových orchestrů a jejich vztah vydržel třicet let, až do partnerovy smrtiS ním také čekala své jediné dítě. „Řekla jsem si, že dítě chci a že půjdu z divadla. Ale ještě jsem chtěla splnit smlouvu v opeře v San Francisku a odletěla tam. Jenže těhotná nemá létat - potratila jsem,“ prozradila. Znovu otěhotnět se jí už pak nikdy nepodařilo. Svého oblíbeného amerického režiséra Roberta Wilsona pak rok po návratu z emigrace zlákala i ke spolupráci v Národním divadle a nastudovala s ním Janáčkův Osud a Čapkovo drama Věc Makropulos. Zpočátku byla dokonce nařčena ze spolupráce s StB, nakonec ale byla soudem očištěna. A přes dlouhou dobu, strávenou v emigraci mluví výborně česky. „Vzali mi přátele, rodinu, majetek, ale český jazyk mi vzít nemohli,“ dodala s tím, že ale domov nikde neměla. Život prožívala na cestách za prací a její spřízněnou duší byla kočka. Loni v září si světoznámá operní pěvkyně nadělila k pětadevadesátým narozeninám nadační fond, zaměřený na podporu talentovaných hudebníků a zpěváků v oboru klasiky.
Vložil: Adina Janovská