Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Kočce ze Záběhlic málem zničil kariéru srpen 1968. Všechno naštěstí zachránila láska. Tajnosti slavných

24.05.2021
Kočce ze Záběhlic málem zničil kariéru srpen 1968. Všechno naštěstí zachránila láska. Tajnosti slavných

Foto: ČT

Popisek: Věra Nerušilová jako Kočka ze Záběhlic. Písničku Zdeňka Lišky, která jí navždy zůstala souzená, otextoval scenárista a režisér Vladimír Sís. A leckdo ani netuší, že není originálem staropražského 'folkloru'.

AUDIO / VIDEO Se svým hlasem by se na západ od našich hranic stala mimořádnou hvězdou. Naštěstí miluje recesi a humor, díky němuž dokázala překonat všechny rány osudu. Tak silnou ženskou prostě jen tak nepotkáte.

Její hlas mě poprvé zaujal jako malou holku, když na tehdy ještě černobílou obrazovku Československé televize vplulo Inkognito kvartet. Její neuvěřitelný kontraalt byl jedinečný a nepřeslechnutelný. Krátce nato se díky detektivce Smrt černého krále stala Věra Nerušilová pro diváky navždy Kočkou ze Záběhlic. A o jedenáct let později dorazila v rámci nasmlouvaného kulturního programu pro brigádníky k nám na chmelový štáb vysoká tmavovláska s kytarou. Společenská, vtipná, vstřícná… prostě tak senzační ženská, že mě tenkrát ani nenapadlo, že je o rok starší než moje matka.

 

Smrt černého krále:

Rodinné trio

Narodila se 21. dubna 1935 jako prostřední ze tří sester Soudkových ve Zlíně, kde jejich otec pracoval u firmy Baťa, rodina se ale brzy přestěhovala do Třebíče, kam ji opět zavedla otcova práce u slavné obuvnické firmy. A druhé největší město na Vysočině se stalo Věřiným domovem. Doma se zpívalo snad odjakživa, a protože holky byly tři, tak samozřejmě zpívaly trojhlasně. „Od dvanácti let jsem se svou starší sestrou zpívala jako Duo sester Soudkových, a když dorostla o pět let mladší sestřička, bylo na světě Trio sester Soudkových,“ prozradila před časem Třebíčskému deníku. Vystupovaly na různých slavnostech i v programu pro lázeňské hosty a v patnácti letech Věra stanula poprvé na jevišti v představení ochotnického divadla Sokolská scéna. Tenkrát ji ale ještě ani ve snu nenapadlo, že by se zpěvem mohla někdy živit.

 

Koťata:

Holka s kytarou

Zpěv ji neopustil ani během studia střední ekonomické školy, kde se stala členkou desetičlenné dívčí skupiny, která vystupovala s doprovodem harmoniky a kytary. Samy skládaly na populární melodie aktuální studentské texty, s nimiž reprezentovaly školu, a pan ředitel na ně prý byl velmi pyšný. A v šestnácti letech nahrála s orchestrem ZK ROH Závodů Gustava Klimenta desku s písničkami Jaroslava Ježka. Často vystupovala s kytarou a kdekdo jí radil, aby to zkusila v Praze, a tak se nakonec rozjela v roce 1954 k tetě, která v naší metropoli bydlela, a vypravila se na konkurz do Československého státního souboru písní a tanců. „Tam na chodbě již stálo asi 80 zpěváků, kteří se rozezpívávali. Já jsem uměla pouze otevřít pusu a začít zpívat. Hned jsem to vzdala a vyběhla před Dům železničářů na náměstí Míru, kde soubor tenkrát sídlil. Naštěstí tam na mě čekal mládenec, který byl do mě zamilovaný a který mi ten inzerát našel. Hnal mě zpátky a já jsem před porotou zazpívala svým silným hlasem své tři neurovnané oktávy.“

 

V každém ročním období:

Jak se učí zpěvačka

Přestože si tak moc nevěřila, u konkurzu uspěla a stala se profesionální zpěvačkou s nástupním platem 740 korun. Díky tomu v době, kdy se cestovat téměř nemohlo, vystupovala v Číně, Mongolsku, Koreji, Sovětském svazu, ale také ve Francii, Švýcarsku, Itálii a Německu. A protože šlo o řádné zaměstnání, tak ve dnech, kdy nebylo plánováno žádné vystoupení, byl na programu denní nácvik a individuální hodiny zpěvu. „Ideálního profesora pro můj hlas jsem našla až později na Ježkově konzervatoři. Pan profesor Rybička byl totiž tenor, a tak mně hlas ‘posadil‘, že mohu zpívat i při částečné indispozici. Vlastně jsem se učila zpívat osm let,“ přiznala. Folklorní soubor jí ale nadělil ještě další dar na celý život – seznámila se v něm se Zdeňkem Nerušilem, pozdějším textařem, překladatelem a úpravcem filmových dialogů, který se tenkrát v souboru živil jako tanečník.

 

Singing Ya Ya:

Nejlepší přítel pro život

Se Zdeňkem spolu nejprve kamarádili, protože měli spoustu společných zájmů. Pak spolu začali žít, a když se nechali zapsat oficiálně do matriky jako druh a družka, jeli si na národní výbor pro razítko v kočáře, taženém běloušem, a kamarádky na ně sypaly z košíčků kytičky. Prostě recese. Když se pak doopravdy vzali, nikdo prý nevěřil, že jim to vydrží. „Byl nejen mým manželem a kamarádem, ale i dramaturgem a textařem. Překládal americké muzikály, psal básničky pro děti, překládal z angličtiny a francouzštiny, psal texty nejprve pro Inkognito kvartet a později, když jsem začala zpívat sólově, i pro mě,“ zavzpomínala Věra na životní lásku, s níž prožila třiadvacet let, až do dne, kdy Zdeněk náhle zemřel na infarkt.

 

Dáma-šach-mat:

Inkognito kvartet

Nápad, díky kterému se zrodila populární čtveřice šedesátých let, se zrodil úplnou náhodou v autobusu, v němž si zpěvačky souboru zpívaly. „Když Franta Brinke slyšel, jak zpíváme Malé kotě spalo v botě, povídá: Holky, já vozím k vojákům jen folklor, udělejte si víc písniček. Uděláte půlku programu folklor, aby to soubor dovolil, a druhou něco modernějšího.“ A tak k folkloru přidaly swing, černošské spirituály, trampské i staropražské písničky a zpočátku vystupovaly především v různých estrádách. Velkou popularitu si získal jejich staropražský song Na Vlachovce, který dal později dal název úspěšnému televiznímu pořadu. Zakládající čtyřku tvořily vedle Věry (kontraalt) Indra Střítezská-Vostrá (soprán), Olga Strnadová-Menšíková (mezzosoprán) a Marie Pokšteflová (alt). Hlasy jim skvěle ladily a jiný kvartet tehdy nebyl, takže začaly brzy jezdit i na veřejné rozhlasové nahrávky. „V rozhlase nám říkali, že bychom se měly nějak jmenovat, říkaly jsme, že jsme tady inkognito, a už nám to zůstalo,“ připomněla Věra.

 

Potkala jsem v červenci hocha:


Srpnová tragédie

Od roku 1962 byl Inkognito kvartet součástí populárního Divadla Paravan a po jeho zániku v roce 1965 začal vystupovat s orchestrem Karla Duby. Některé členky časem odešly, jiné přicházely, mimo jiné v letech 1966 až 1967 zpívala s Inkognitem i královna českého jazzu Jana Koubková. Slibně rozjetou kariéru orchestru ale zničil osudný den 21. srpen 1968. Zatímco naši zemi obsazovala vojska ‘spřátelených‘ armád, v mongolských horách došlo během zájezdu k tragické havárii autobusu, kterou zaplatilo životem šest lidí včetně Marie Pokšteflové. Věře tehdy zachránil život osud, na zájezd nejela, protože její dceři Barunce bylo v té době šest týdnů, takže si doma užívala mateřství.

 

Pražská frajerka:

(s Laďkou Kozderkovou)

Kočka ze Záběhlic

Před filmovou kamerou stanula poprvé v roce 1964 jako jedna z chovanek dívčího penzionátu v legendárním muzikálu Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka Kdyby tisíc klarinetů. Pak si na ni vzpomněli v roce 1969 tvůrci jedinečného krimiseriálu Hříšní lidé města pražského. Kdosi z nich slyšel Věru v pořadu Všichni moji dědové, složeném ze staropražských písniček, její výrazný hlas ho zaujal, a tak nazpívala pro epizodu Kaprova smrt písničku Nešahej frajerům na tělo. O dva roky později pak přišla nabídka do celovečerního filmu Jiřího Sequense Smrt černého krále a Kočka ze Záběhlic už Věře navždy zůstala. „Nerušilová, to nikomu nic neřekne. Řekne se Kočka ze Záběhlic anebo ta vysoká černá z toho Inkognita, a tím pádem se lidem zjevím. Ale hlavně teda mám štěstí, že mě poznají podle hlasu,“ prohlásila v rozhlasovém Tandemu Jana Rosáka.

 

Kaprova smrt:

Život se šansonem

V roce 1973 vykročila na sólovou dráhu, manžel jí dělal dramaturga a psal pro ni krásné šansonové texty. Kromě vlastních pořadů spolupracovala s mimem Jaroslavem Čejkou a Martou Němcovou na dětských muzikálech a vystupovala se Spirituál kvintetem. Tu a tam si na ni vzpomněli s vedlejší rolí i filmaři, zahrála si mimo jiné například Kláskovou v komedii Blázni, vodníci a podvodníci, v úspěšné válečné minisérii Vlak dětství a naděje, v hořké komedii Věry Chytilové Hořké chvilky bez záruky či v hořké komedii Jitky Rudolfové Zoufalci. Prozatím naposledy stanula před kamerou v roce 2018 jako druhá baronka v televizní pohádkové komedii Zdeňka Zelenky Kouzelník Žito. Byla ale také hostem řady zábavných pořadů, obzvlášť když v nich šlo o staropražské písničky.

 

Zázrak:

Srandy mýho života

Velmi ráda vždy vystupovala v pražských i mimopražských klubech, hostovala ale také v řadě divadelních představení. Například sedm sezon hrála v pražském Divadle ABC ve stále vyprodaném představení Pan Kaplan má třídu rád či v divadle Na Fidlovačce, v Malostranské besedě v Šansonovinkách a Barování, v Balbínově poetické hospůdce… A osmdesátiny oslavila dvěma celovečerními koncerty v klubu v Salmovské. Po manželově smrti v roce 1983 už zůstala sama, spokojená s tím, že má své písničky, dceru Báru, s níž si báječně rozumí, a chalupu v Jizerských horách. „Hrabu se v zemi, učím se nové písničky, cvičím na kytaru, nebo už několik let sepisuji srandy mýho života,“ prozradila. Navzdory úctyhodnému věku je Věra Nerušilová stále nabitá energií, takže jakmile koronavirová opatření skončí, určitě se na ni můžeme zase těšit.

 

Ohrožený druh:

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace