Černí baroni jako odraz naší současnosti. Halík na Hrad, Hamáček na vlak. Za hodinu mu to jede… Svět Tomáše Koloce
komentář
23.05.2021
Foto: BontonFilm
Popisek: Svobodník Halík v podání Dana Landy a poručík Hamáček v podání Jiřího Schmitzera
To máte jedno, jestli stejně jako vaše babička věříte v kletby, anebo jste dejme tomu příznivci učení hlubinného psychologa Carla Gustava Junga, že to stejné na jedné straně (dejme tomu zákruty současného režimu) přitahuje to stejné na druhé straně (třeba dávné mrtvoly, co by si náš režim užily pod heslem „Kefalín, starosti o člověka můžete klidně pustit z hlavy. Lidí je na světě jako sraček“). Obojí (jak pojem kletby, tak Jungovy synchronicity) je to samé; prostě to funguje a já jsem si toho od jisté doby začal všímat i v politice:
Vlastně za to může Bruno Solařík, který mě na tento jev upozornil, když ve svém textu o německém útoku na Sovětský svaz napsal: „…na jaře 1941, požádal antropolog Michail Gerasimov sovětské úřady o povolení otevřít hrobku slavného středověkého nájezdníka Timura Lenka čili Tamerlána, umístěnou v samarkandském mauzoleu Gur-Emir v Uzbekistánu. Chtěl na ní aplikovat svou metodu rekonstrukce tváře podle lebky. Povolení dostal, přestože nejen samotný vědec, ale i Stalin, který o povolení osobně rozhodoval, byli včas seznámeni s místní tradicí: podle starců ze samarkandského bazaru nesmí být klid ´boha války´ rušen, jinak přijde neštěstí: Třetího dne se Tamerlán vrátí s válkou. Za asistence kamer odsunuli vědci desku sarkofágu vážící čtyři tuny a odkryli černou rakev pod zetlelou zlatou pokrývkou. Bez ohledu na prosebné protesty starého vrátného pak vědci otevřeli i rakev a Gerasimov ukázal na kameru Tamerlánovu lebku. Film odvezli do Moskvy a Stalin si jej nechal ihned promítnout. Hrobka byla otevřena v noci z 19. června 1941…“ (Hitler na Sovětský svaz zaútočil 22. června.)
Pár podobných případů z dneška:
V roce 2012 objevili britští archeologové pod parkovištěm v anglickém Leicesteru kostru, o níž zjistili, že patřila ztracenému symbolu politické zrady, který proslavil sám William Shakespeare: anglickému králi Richardu III. (1452 – 1485). Ten na cestě ke královské koruně pozabíjel všechny přátele a způsobil občanskou válku, na kterou pak zahynul sám. Těsně po objevení mrtvoly krále, který zabíjel ty, o které se měl opřít, byla zveřejněna statistika Poláků, Čechů a dalších středoevropských gastarbajtrů, které od vstupu Británie do EU (a otevření britských hranic pracovníkům z východu) z národnostní nenávisti zavraždili etničtí Britové. Je charakteristické, že zatím posledního z nich zabili 21. března tohoto roku fanoušci skotského fotbalového klubu Glasgow Rangers - ano, právě toho, který hráče Slavie Praha předtím nepodloženě obvinil z rasismu. Jako by tím chtěli ´korektně´ říct, že oni ubližují jen lidem stejné barvy a stejného náboženství – kteří se provinili tím, že jsou odlišného jazyka, a možná trochu šikovnější…
V roce 2016 (právě když současný turecký prezident Recep Erdoğan poprvé prohlásil, že znovu dobude Balkán a zvednutím stavidel svých utečeneckých táborů způsobil migrační krizi!), našli maďarští archeologové u Szigetu v jižním Maďarsku vnitřnosti tureckého sultána Sulejmana I. (1494 – 1566), toho, který založil výstavný novověký Istanbul a je mimo jiné předobrazem sultána Solimána, otce princezny Zubejdy z Čapkovy Velké pohádky doktorské. Bitva s ním se u nás ve střední Evropě tak proslavila, že vešla do lidového folkloru i vysoké kultury – například malíř Alfons Mucha věnoval szigetskému výsledku jeden z dvaceti obrazů své Slovanské epopeje. Proč došlo k takovému věhlasu jedné dílčí bitvy ve více než čtyřsetleté válce mezi evropskými státy a Tureckem? Chorvatsko-uherský bán Nikola Šubić v momentu nadlidské odvahy vyrazil proti padesátinásobné přesile Sulejmanových vojáků a Sulejman během bitvy ve svém stanu zemřel. Turci nakonec zvítězili, ale utrpěli takové ztráty, že nemohli pokračovat v plánované cestě na Vídeň, které dosáhli až o 117 let později, a střední Evropa tak byla na sto let od Turků uchráněna. Sulejmanovo vojsko smrt legendárního sultána dlouho tajilo a obléhající křesťané se o ní dozvěděli až v době, kdy bylo jeho tělo v Istanbulu slavnostně pohřbeno, zatímco vnitřnosti, které byly pohřbeny u Szigetu, se ztratily na 400 let…
A konečně: v roce 2018 byl exhumován i 43 let zemřelý španělský diktátor Francisco Franco (1892-1975) – právě v době, kdy metropole španělského Katalánska Barcelona bouřila demonstracemi za samostatnost, k nimž se Franco ve své době stavěl velmi podobně jako dnešní španělská vláda (tvrdé potlačení, desítky zraněných).
Nebudí se ale jen historické mrtvoly, ale často jen jejich jména. Jean-Baptiste DROUET vstoupil do dějin jako poštmistr, který podle portrétu na minci poznal královnu Marii-Antoinettu, prchající z Francie a vydal ji zpět a na gilotinu, za což pak strávil léta ve vězení, mimo jiné u nás na Špilberku. Než pandemie toto hnutí zlikvidovala, mluvčím evropského hnutí Žlutých vest, pracovníků a malých podnikatelů, nesmlouvavě bojujících za své životní podmínky, se stal člověk se stejným příjmením: řidič kamionu Éric DROUET, který proslul svým výrokem, že je tak často ve vězení, že už s sebou nosí všude zubní kartáček.
Anebo francouzský voják, který za Velké francouzské revoluce proslul svým nasazením pro věc „čistoty národa“, až z jeho jména vzniklo slovo šovinismus, se jmenoval Nicolas CHAUVIN, zatímco policista, který v roce 2020 v americkém Minneapolis smrtelně zranil černošského občana George Floyda, čímž způsobil černé bouře po celých Spojených státech, se jmenuje Derek CHAUVIN. A zatímco zakladatel surrealismu, literárního stylu, který je založen na podvědomém řazení slov za sebou bez použití logiky byl André BRETON, eurokomisař, zodpovědný za výrobu vakcín proti koronaviru v Evropě se shodou okolností jmenuje Thierry BRETON…
Mezitím co svět generuje symbolická spojení dneška s dobou renesance, Velké francouzské revoluce či nacismu, do naší domácí česko-slovenské politiky se vrací 50. léta 20. století. Symbolem toho jsou Švandrlíkovi Černí baroni: konkrétně silná trojka nadporučík MAZUREK (ve filmu Zdenka Sirového z roku 1992 Josef Dvořák), svobodník HALÍK (ve filmu Daniel Landa) a poručík HAMÁČEK (ve filmu Jiří Schmitzer). A všichni dělají svému jménu čest! Zatímco nadporučík MAZUREK když se ukázalo, že propil služební zbraň, se čestně zastřelil, jeho jmenovec, poslanec slovenského parlamentu za fašizující stranu Kotlebovci – ĽSNS Milan MAZUREK, proslulý svými úsměvnými výroky v médiích, nedávno čestně vystoupil z Kotlebovy strany – a zatímco svobodník HALÍK chtěl úporným cvičením dosáhnout nejvyšší bojeschopnosti čety, jeho dnešní inkarnace, profesor Tomáš HALÍK, ač kněz, jemuž mají být světské věci cizí, se všemožně připravuje na převzetí nejvyššího možného státního úřadu…
A co poručík HAMÁČEK, který tehdy Halíka učil, aby myslel politicky, ale nakonec byl za průšvihy jejich společné čety stejně převelen, zatímco v dnešní době chtěl cestovat tu do Dánska (aby odtud přivezl vakcínu AstraZeneca, kterou v Dánsku přestali aplikovat), tu do Moskvy (aby tam sjednal mírové jednání s USA v Praze)? Toho – zdá se – ostatní baroni (v čele se slovenským velitelem) jako beránka svých průšvihů už také obětovali. Kdo ví, jestli se s ním (tak jako ve filmu) i rozloučili legendárními slovy: „Protože ti za hodinu jede vlak, ….!“
Vložil: Tomáš Koloc