Přestaňte fňukat, slavisté, fotbal není pro panenky. Když Spolu, tak i s francouzskými holemi. Co zaujalo Jiřího Macků
16.05.2021
Foto: Hans Štembera
Popisek: Předseda ODS Petr Fiala není prvním sněmovním tenistou po operaci kolene. Nezbývá těm našim politikům na pobíhání po kurtech nějak moc volného času?
Plánování je zárukou pořádku: sledovat aktuální dění a advokátně (jak říkával jeden můj spolužák) na něj patřičným žánrem reagovat. Jenže to v naší současné současnosti nejde, události se valí opřekot, řečnických výlevů je záplava.
A tak, například, mně plány na toto nedělní zaujetí pozměnily i dva televizní šoty, jež na ČT následovaly po sobě tak těsně, jako by je v redakci publicistiky zařadili doslova s jistým záměrem.
Od francouzských holí k českému vozíku
Nejprve k podpisu přihlášky České republiky na XXIV. zimní olympijské hry 2022 v Pekingu dorazil do Míčovny Pražského hradu na kolečkovém křesle prezident Miloš Zeman, a škodolibci z jednoho pólu občanské společnosti se zatetelili: škoda, že to nejsou hry letní, tam přece závodí i vozíčkáři, mohl by se rovnou přihlásit. Hned poté, to už dole pod kopcem v prostorách Poslanecké sněmovny, se zase shromáždila elita opozice s chlubením společného postupu při vyvolání hlasování o nedůvěře vládě provedení. K mikrofonu se po operaci kolena Spolu s francouzskými holemi doplahočil i Petr Fiala. Byl to možná popud pro škodolibý nápad nyní z opačného pólu občanské společnosti, ale zbytečně, s francouzskými holemi se nezávodí ani ve Francii. Jenže může to platit jako memento: s trvalými následky po operaci kolena, případně s artrózou obou kloubů, může jednou skončit na kolečkovém křesle i on. Má na realitu celodenního popojíždění ještě přesně dvacet roků. A to bude potom posměšků!
Fotbalisté, největší ublíženci sportovních polí
Je toho prostě na nás v poslední době moc: Vrbětice s hledáním případných nejrůzněji zainteresovaných pachatelů definitivní destrukce tamních skladů, vládní vybíjená ministrů zdravotnictví či třeba turistický záchvat vicepremiéra, jenž se chtěl výletem na východ vrátit o dvě hodiny do minulosti, snad s úmyslem předložit v Kremlu ruské otisky prstů nalezené u explodujících muničáků, v nichž jsme tak neopatrně uchovávali a zájemcům z celého světa nabízeli nejrůznější životu nebezpečné zboží. Takže pouze fotbalový Případ Ibrox Park se všemi unfairnostmi už zapadl; kdo by se taky k němu stále vracel, když v tom zásadním ani SK Slavia Praha ne. (Protože se stále nabízejí dotazy, zda už vedení klubu s právníky byla na glasgowské výtečníky Roofeho a Kamaru podána trestní oznámení.)
Jeden takový rejpal tu ovšem zbyl
Jiří Hošek, zástupce šéfredaktora oblíbeného a informační objektivitou překypujícího portálu seznamzpravy.cz. K tématu, jež ho zřejmě dodnes budí ze snu, se vrátil znovu. Zmíněný novinář, jehož by měl zdobit neutrální náhled, je dle mého mínění pouze špatně zamaskovaná sešívaná fangle, jež manipuluje s fakty tak, jak si současná žurnalistika zvykla, tedy v duchu přísloví Účel světí prostředky. A nejen to: ke zvýšení čtenosti svých materiálů se opakovaně uchyluje k bulvárním praktikám v titulku bombasticky slíbit informaci, kterou už ovšem v samotném článku nenajdete.
Hned po utkání v Ibrox Parku tak dramatickým titulem oznámil ´Slavistu Kúdelu zbili do krve v útrobách Ibroxu´, aniž specifikoval krvavé zranění a vysvětlil uvedené množné číslo, když jako pachatel napadení byl označen pouze uražený Kamara. Nevysvětlil to ani po týdnech, natož aby se za takové výmysly (navádějící podobné fangle k výlevům rasismu) čtenářům omluvil. Čtrnáct dní poté zase vynikl titulem ´Prolomenou lebku už v kádru má, teď Slavia zkusí prolomit dějiny´, aniž by připojil vyjádření odborníka chirurga. Nakonec to bylo s prolomením historie jako s brankářovou lebkou.
Proč úmyslné zranění neviděli sami hráči?
Z případů odvetného utkání Slavie v Glagow, které jsem těmto věnoval, tedy Roofeho nešťastného zákroku, Kúdelova opomenutí nabádání ´mlčeti zlato´ a Kamarovy promyšlené msty, mě každopádně nejvíc zaujal ten první. Slavie, za podpory pouhé menšiny médií, několika úchylně filozofujících celebrit, a naopak valné části ´sociální´ veřejnosti, z toho bez jakékoli snahy o objektivitu udělala úmysl. Cílem oboustranně nekoordinované dynamické srážky mělo být prokopnutí brankářovy hlavy, a pokud by se zadařilo, tak snad i jeho zabití – vždyť jak jinak za probíhajících okolností dát gól, že?
Osobně se svými zkušenostmi hráče i rozhodčího Roofeho úmysl vylučuji. Podobných tvrdých střetů, byť ne s tak dramatickými následky, zplozených v zápalu boje, jsem viděl desítky. Názory funkcionářů i hráčů, kteří můj názor podpořili, jsem zveřejnil v předcházejících článcích. K tomu ještě dodám, že další otloukaní účastníci glasgowského klání Stanciu a Deli se hned po utkání pro Slavia TV o nějakém úmyslném faulu ani slůvkem nezmínili. Bodejť, profesionálové vědí, co takový vypjatý boj obnáší a také co výjimečně neblahého může přinést. (Vzpomínáte starší fandové Sparty, jak si před 22 lety v derby obránce Labant zlomil nohu při nešťastném střetu se spoluhráčem Gabrielem?)
Takže dnes už se v tom ublíženecky přehrabuje jenom načalstvo Slavie, podporované až hecované spřízněným red. Hoškem, jehož v této souvislosti považuji za veřejné mínění ovlivňujícího provokatéra jakoby zplozeného vyhlášenou severní tribunou Slavie. Z této spolupráce vznikl i poslední rozhovor, obsáhlý (3410 slov) a novinářsky celkově výživný. Jenže ačkoli převážně řešil problémy zcela nejaktuálnější, zvláště obavy fanoušků, zda realizační tým vydrží i pro příští sezóny, v titulu – jak je dobrým zvykem – dostal přednost ´šrapnel´ Trpišovský: Kdyby Kolář v Glasgow otočil hlavou, je na 95 procent mrtvý. (Jenom pro upřesnění autoru: říká se buď točit hlavou, nebo otočit hlavu.)
Objektivita nebývá pro slavisty téma
Trenér Trpišovský k tolik diskutovanému zranění brankáře: „Já jsem mluvil s doktorem, který s Ondrou Kolářem řešil ten zdravotní problém, což je obličejový chirurg, a ten mi řekl, že kdyby Ondra otočil hlavu, tak byl na devadesát pět procent mrtvý. Zbylých pět procent by bylo těžké poškození mozku. On mu prorazil čelní lalok, kde je nejsilnější kost v těle, a pokud by to bylo z boku, tak ten kolík zasáhl mozek. Takže to, že ten hráč se dodneška nebyl schopen omluvit, je pro mě prostě neuvěřitelné. Takže to je pro mě z celé té kauzy nejhorší, že prostě chybělo pár centimetrů k tomu, aby sportovec přišel o život.“
Nejprve konstatování, že k tomu opatřit článek tak hrůzu nahánějícím titulkem stačila pouhá stovka slov, tedy ani ne 3 % celkového rozsahu článku. Potom politování, že expert (jehož jméno zůstalo utajeno) v rámci objektivity nedostal od trenéra Slavie otázku, jak by dopadl brankář Opavy, jenž se tři dny po Glasgow naštěstí vyhnul podobné srážce, při níž tentokrát kopačka Simy směřovala přímo proti brankářově spánku. A ještě doplňující, zda by v takovém případě také nešlo o život.
Nedělejte haura, pane Trpišovský!
Je pořád ještě rozhořčený a nevyplakaný. Z Glasgow – jak zprostředkoval novinář - si přivezl nejhorší zkušenost, nejhorší zážitek, zažil věci, o nichž si myslel, že je nelze zažít v civilizovaném světě a velkém fotbalu, ba dokonce ani v nejnižší soutěži. (To bude asi tím, že nepamatuje Ciprovu likvidaci talentovaného sparťana Buška…) Doufá, že v pohárech na Rangers nenarazí a Roofa už nikdy nechce potkat na hřišti.
A taky nechápe, že se dodnes Kolářovi, snad veřejně, neomluvil. Ono se totiž ve fotbalu na omluvy příliš nehraje, protože tam se hraje často jako o život. Ani ten Cipro se tenkrát neomluvil, dokonce to veřejně odmítl. Jak to řešila Slavia? A sparťani Vácha a Koubek, kteří před časem poslali kvůli neodmávanému ofsajdu rozhodčí Lucii Ratajovou ke sporáku, nezvládli osobní domluvu dodnes, tedy ani po pěti letech. Nevím, co urazí víc: poslat afrického fotbalistu zpátky na strom, nebo ženu zpátky ke sporáku. Každopádně oboje je trapné.
Pane Trpišovský, klid a rozvahu. To víte, že proti Rangers beze slova nastoupíte, kdykoli o tom pohárový los rozhodne. To víte, že vás v takovém případě ani nenapadne vymiňovat si vyřazení Roofeho ze sestavy, fotbalový svět by se vám vysmál. Takže přestaňte dělat haura.
Závěrem i já položím hlavu na špalek
Zůstal jsem dlužný tři osobní názory, s nimiž je v rámci fair-play nutno předstoupit před fotbalovou veřejnost. Předně jsem na 100 % přesvědčen, že Kúdela skutečně řekl Kamarovi přesně to, co popírá, jinak by si určitě ústa nezakrýval. Odsuzuji takové konání, ale jako bývalý hráč a rozhodčí chápu a částečně omlouvám: ve zvláště vypjatých momentech a při podobném ´pohnutí mysli´ vypadne z pusy leccos. Za druhé mám takový vtíravý dojem, že ani afričtí spoluhráči Kúdelovi nevěří; připomeňte si, že ve chvílích nejvzrušenějších mu nepřispěchali na pomoc ani jako zprostředkovatelé a tlumočníci. A do třetice jako protipól Roofeho viny ještě konstatování: kdyby brankář Kolář nevyběhl proti míči a letícímu soupeři tak bezhlavě, měl dnes hlavu bez šrámu. Jenže je to jeho proklatě dobře placené zaměstnání…
Výmluvný fotodokument o sekundu předcházející tvrdé srážce, tentokrát jako součást ankety. Otázky zní: domníváte se, že útočník Roofe se v tomto okamžiku snaží a) kopnout do míče a dostat ho tak do pražské branky?, b) kopnout brankáře do hlavy a dostat ho tak do glasgowské nemocnice?, nebo c) pokouší se zdolat rekord ve skoku do výšky fotbalistů v kategorii 85 kg+?; foto Sky Sports
Konec války daleko od svých, daleko od domova
V tomto čase před 76 lety vychutnávala již Evropa první hodiny a dny míru, mnozí vojáci však stále ještě v cizině. To byl případ i příslušníků Čs. samostatné obrněné brigády: toužili podílet se na osvobozování vlasti, ale bojové úkoly je přinutily poslední měsíce a hodiny války trávit až na francouzském pobřeží La Manche. Od 7. října 1944 s britskými a kanadskými jednotkami obléhali námořní pevnost Dunkerque, bráněnou 12 000 německými vojáky pod velením fanatického velitele viceadmirála Frisia. Úkolem Čechoslováků bylo zabránit německé posádce v úniku.
Byla to jedna z posledních velkých bitev II. světové války, a také nejvýznamnější bojové nasazení čs. (ZDE) na západní frontě. (ZDE). Němci se vzdali až 9. května ráno, když Frisius v doprovodu svého pobočníka na velitelství Čs. samostatné obrněné brigády kapituloval do rukou velitele brigádního generála Aloise Lišky, a na nejvyšší věži přístavu zavlála vlajka Československé republiky. Do zajetí padlo 354 německých důstojníků a 10 884 vojáků, součástí válečné kořisti byly i tři miniponorky.
Poté, kdy v pátek 11. května převzal operační sektor u Dunkerque od gen. Lišky pod své velení britský velitel J. Waller, mohla brigáda zamířit k domovu: čekalo ji 1054 km poničených silnic. Pražanům se představila při slavnostní přehlídce až 30. května, kdy dlouhá kolona vojenských vozidel směrem od Vypichu projela Belcrediho třídou (dnešní M. Horákové) na Strossmayerovo náměstí a odtud přes Hlávkův most kolem tehdejšího Denisova nádraží až do ulice Na Příkopě, kde vojáci vzdali čest prezidentovi republiky Edvardu Benešovi. Z tribuny přehlídce přihlíželi i vysocí představitelé spojeneckých států a jejich armád.
Kolona vozidel Čs. samostatné obrněné brigády cestou do Prahy při průjezdu neidentifikovaným českým městem; možná nám čtenáři s jeho určením pomohou; foto se svolením Jiřího Macků
Vložil: Jiří Macků