Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Odstranit prezidenta, převzít vládu a vyhlásit válku. A pozvat Rudou armádu. Svět Tomáše Koloce

komentář 16.05.2021
Odstranit prezidenta, převzít vládu a vyhlásit válku. A pozvat Rudou armádu. Svět Tomáše Koloce

Foto: Wikimedia / Bundesarchiv Bild

Popisek: Kupředu levá, zpátky ni krok

Dnes je poslední den třídenního výročí. 14. – 16. května před sto lety byla v naší zemi založena komunistická strana, která jí později 41 let neomezeně vládla – snad s výjimkou osmi měsíců, které se staly vrcholem našich dějin: ledna až srpna 1968. Přečtěte si druhou, závěrečnou část necenzurovaných, aktualizovaných a satirizovaných vzpomínek na dnešní jubilantku, naši někdejší státostranu.

„To byste museli znát prostředí tehdejší hanácké vesnice. To bylo něco takového tvrdého, strohého, lidé nepřívětiví, taková křupanská povaha.“ (Klement Gottwald o svém dětství)

Pozdější generální tajemník KSČ ve dvanácti letech odešel do učení do truhlářské firmy Krušina ve Vídni, kde se mohl setkat jak s mechanikem Josipem Brozem, později zvaným Tito, který pracoval v tamní automobilce Daimler, tak i se dvěma exulanty z carského Ruska, z nichž jeden měl pas na falešné jméno Stavropulos a druhý na své pravé jméno Bronštejn, i když později prosluli pod jmény Stalin a Trockij. V tomto prostředí se zrodil budoucí komunista Gottwald.

Ani dokonalá němčina, kterou si Gottwald přinesl z Vídně a z válečné služby u kanonýrů rakouskouherské armády (kupříkladu jeho projev, který přednesl 10. ledna 1937 v samotném rodišti sudetoněmeckého separatismu, v Chebu, vzbudil takový zájem, že místní zbili henleinovce, kteří se Gottwaldovi pokusili bránit ve vstupu do sálu) ale nezabránila mnichovské krizi, během níž se lídr KSČ dostal do jedné skupiny se svými úhlavními nepřáteli, jako byl například pražský primátor Petr Zenkl nebo Ladislav Rašín, jehož otce, který v době hladu 20. let prosazoval utahování opasků, zastřelil komunistický aktivista Josef Šoupal. Tato skupina jednomyslně chtěla dřív, než budou obsazeny Sudety, odstranit z funkce prezidenta Beneše, převzít vládu a vyhlásit Hitlerovi válku; jen s tím rozdílem, že ‘demokrati‘ proti Němcům chtěli jít sami – a Gottwald byl dohodnutý se sovětským velvyslancem Alexandrovským a ministrem zahraničí Litvinovem, že pozvou na pomoc Rudou armádu.

Věci se ale nakonec staly jinak: Alexandrovskij byl odvolán do Moskvy, kde byl posléze zastřelen, a Litvinov byl degradován na místo velvyslance SSSR v USA i proto, že to s pomocí Československu myslel vážně – což se v jeho rodu dědilo (jeho vnuk Pavel Litvinov byl jedním z osmi statečných sovětských občanů, kteří v srpnu 1968 na Rudém náměstí v Moskvě protestovali proti likvidaci Pražského jara sovětskou okupací).

V době německé okupace se ukázalo, že všichni komunisti jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější: Gottwald, Slánský a další dostali přidělené dači v Kuncevu u Moskvy, zatímco Zápotocký, který byl po celý život v nemilosti SSSR, se pokusil dostat přes hranice ilegálně a skončil v německém koncentráku. Kdyby se mu útěk povedl, skončil by v gulagu jako všichni, kdo z Hitlerem okupovaných zemí uprchli do SSSR, aniž by to měli předem schváleno tamním politbyrem. Rozdíl byl jenom v tom, že zatímco běžný smrtelník-emigrant před Hitlerem dostal za překročení sovětských hranic flastr tři roky, ten, kdo prokázal členství v komunistické straně, dostal pět, protože jako komunista „měl zůstat v okupované vlasti a bojovat“.

Tento myšlenkový konstrukt byl o to absurdnější, že Stalin komunistům v okupovaných zemích zároveň bojovat s Hitlerem zakázal. Většina evropských komunistů ale příkaz nebojovat s nacismem stejně nerespektovala – a Hitlerův útok na Sovětský svaz z 22. června 1941 jejich aktivity naštěstí zpětně legalizoval. Stalin jim to ale stejně nikdy neodpustil. Domácí komunističtí odbojáři proti Hitlerovi se Stalinově mstě vyhnuli jen tím, že zemřeli už za války, během níž Němci pochytali a zabili nejen Vladislava Vančuru, Julia Fučíka, Marii Kudeříkovou, Jožku Jabůrkovou a další stovky komunistů, ale i pět ilegálních ústředních výborů KSČ. (Ten první vedl Otto Synek, který – ač byl židovského původu – se vrátil se SSSR do protektorátu, aby zde vedl odboj. Byl popraven i se svým bratrem, z celé rodiny zůstala naživu jen jejich sestra – matka spisovatele Ivana Klímy.)

Nikdo z komunistů, kteří za války odešli do exilu na západ, nedostal ze Stalinova rozkazu po válce funkci v nejvyšším vedení a komunista Josef Smrkovský, který si bez rozkazu z Moskvy dovolil stát se členem České národní rady, která v květnu 1945 organizovala Pražské povstání, byl posléze přiřazen k procesu se Slánským.

Další chybou neobeznámených evropských komunistů SSSR byla marxistická představa, že sociální boj je internacionální a pomáhá v sebeurčení všem národům. Film Ondřeje Trojana Toman ukazuje, že těsně po válce bylo vedení KSČ postaveno na ‘neárijských‘ komunistech, kteří pod vedením šéfa zpravodajské služby Zdeňka Tomana otevřeli hranice Československa předválečným židovským emigrantům do SSSR, jenž i s jejich rodinami po Hitlerově útoku z gulagů vysvobodil Stalinův povolávací rozkaz do zahraničních armád. Za to, že umožnil statisícům přeživších Židů z Hitlerových koncentráků i gulagů projít na útěku ze SSSR do západních okupačních zón v Německu a Rakousku a pak do nově založeného Izraele, který se proti Stalinovu předpokladu nestal jeho satelitem, se Zdeněk Toman v červenci 1948 musel stát jedním z prvních komunistických emigrantů z komunistického Československa. Měl štěstí, že to stihl ještě před sérií stranických holocaustů, které židovské komunistické funkcionáře ve východní Evropě zbavily stranické knížky, svobody a často i života.

Stalinova touha po národnostně homogenních státech se ale nezastavila jen u Židů: oblast Československa, obydlenou Rusíny, anektoval už v roce 1945 a sympatizant s německou menšinou v ČSR Gottwald byl Stalinem rázně napomenut, aby se nestavěl proti odsunu Němců. ‘Odsunuti‘ museli být i věrní českoslovenští komunisté, kteří byli etničtí Němci: pořadatel slavného Gottwaldova projevu v Chebu Rudolf Appelt se stal velvyslancem NDR v Moskvě a komunista z Děčína (který se narodil jako hrabě!) Ferdinand Thun velvyslancem NDR v Teheránu. Došlo i na Benešova pověřence pro Slovensko, který Stalinovu politiku pochopil dobře: po válce odmítl vydat majetek, zabavený slovenským fašistickým státem, zpět původním majitelům Čechům a Židům s tím, že patří slovenským proletářům – a rozjel odsun Maďarů ze Slovenska. Po vykonání této nadpráce skončil sám Gustáv Husák ve vězení jako slovenský nacionalista…

Za 15 let po Stalinově smrti a 12 let po slavném Chruščovově projevu, v němž zkritizoval Stalinovy praktiky, dosáhlo liberální křídlo KSČ takového režimu, že o něm bývalý člen předsednictva Strany zelených a ekologicko-sociální skupiny českého předsednictví EU Tomáš Tožička řekl, že na rozdíl ode dneška byla za Pražského jara 1968 v Česku demokracie.

Posledním vězněm na politický paragraf byl ministr vnitra nacistického Slovenského štátu Alexander Mach, který vyšel z vězení na počátku roku 1968, hranice byly otevřeny pro všechny, bylo uzákoněno zrušení cenzury a rehabilitace těch, které v předcházejících letech režim z politických důvodů pronásledoval, byly povoleny dříve zrušené soukromé živnosti a dosud zakázané církve i společenské organizace a začaly se připravovat svobodné volby – to všechno při systému štědrých státních dotací sportu, který jen za rok 1968 získal 17 olympijských medailí (z toho 8 zlatých), a kultury, jejíž film za tři roky (1966 – 68) získal dva Oscary a v mezinárodním divadelním časopise Theatre Today se psalo, že divadelní bůh sídlí v Praze.

Ještě během okupace v srpnu 1968 československá redakce Svobodné Evropy přestala pracovat, a namísto vysílání na svých vlnách dobrovolně sdílela vysílání komunistického Československého rozhlasu, a vedoucího týmu, který pro komunistu Alexandera Dubčeka připravoval filozofickou koncepci československé reformy, Radovana Richtu, o jeho zprávu požádal premiér Švédského království Olof Palme a založil na ní doma svůj systém socialistických reforem. O 17 let později byl na Olofa Palmeho, který slíbil Švédům, že v jejich zemi spojí demokracii a socialismus, spáchán atentát, a o dalších 6 let později byl spáchán atentát na prvního demokratického předsedu české komunistické strany Jiřího Svobodu, který slíbil totéž Čechům a jejich zemi…

O 52 let později, 30. dubna 2021, napsal předseda současné české komunistické strany Vojtěch Filip v souvislosti se smrtí nejbohatšího českého oligarchy a majitele úvěrové společnosti Home Credit (kterou v roce 2013 výtvarník Timo překřtil na Home Less), tato slova: „Upřímnou soustrast pozůstalým, ale také spolupracovníkům Petra Kellnera. Byl to skutečný podnikatel, který rozuměl ekonomice současného světa a uměl ji využít nejen pro sebe, ale i pro ekonomiku naší vlasti.“

 

Vložil: Tomáš Koloc

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace