Vévodila dramatu, přesto ji známe hlavně z detektivek. Pravda o smrti mondénní blondýny byla utajena třicet let. Tajnosti slavných
14.05.2021
Foto: Filmové studio Barrandov / Michal Fairaizl
Popisek: Věra Vlčková v režisérském debutu Milana Šteindlera Vrať se do hrobu!
FOTO / VIDEO Díky mimořádným, výrazným rysům a půvabu byla nezaměnitelná. Jedna ze sexy koček šedesátých let, energická a sebevědomá dáma, tajila do poslední chvíle velké trápení, které ji stálo spoustu sil.
Byla vždy nepřehlédnutelná. Atraktivní plavovláska s výraznými, nezaměnitelnými rysy patřila ke generaci krásek, které vzaly naši kinematografii útokem v šedesátých letech. Její hrdinky, kterých ztvárnila dlouhou řadu, ale mohlo bohužel většinou obdivovat jen omezené množství publika. Většina z nich se totiž zrodila na jevišti. Přesto mají její tvář zapsánu v paměti i televizní diváci, například ze seriálu Dobrodružství kriminalistiky. Premiéry svého posledního filmu se už ale Věra Vlčková bohužel nedočkala.
Vrať se do hrobu:
Kantořina nebyla to pravé
Narodila se 9. května 1944 v Kroměříži a během studia na tamní jedenáctiletce ji láska k divadlu přivedla do studentského dramatického souboru. Přesto po maturitě nejprve vykročila úplně jiným směrem a začala studovat na pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně učitelský dvouobor ruština-tělocvik. Už během prvního ročníku jí došlo, jak velkou udělala chybu, a rozhodla se k radikálnímu kroku. Podala si přihlášku ke studiu herectví na brněnské JAMU a u přijímaček uspěla hned na první pokus. Absolvovala v roce 1966 a vzápětí dostala nabídku ztvárnit sestru Jiřinu v psychologickém dramatu režiséra Juraje Herze Znamení raka. Do prvního angažmá nastoupila v ostravském divadle, dlouho ale v jeho souboru nepobyla.
S Josefem Langmilerem v detektivce z roku 1967 Znamení raka; foto ČT
V kandidátovi na Oscara
V roce 1967 zaujal Juraje Herze morbidní název nového románu Ladislava Fukse Spalovač mrtvol. Avantgardní začínající režisér okamžitě pochopil jeho marketingový potenciál a pro jeho zfilmování se okamžitě nadchnul, aniž knihu četl. Když to pak udělal, forma monologu ho vyvedla z konceptu, původního záměru se ale nevzdal a společně s Fuksem napsal scénář psychologického thrilleru. Při volbě obsazení projektu, v němž exceloval v hlavní roli Rudolf Hrušínský, nezapomněl ani na Věru alespoň s malou rolí bezejmenné blondýnky. Film získal řadu ocenění a byl vybrán, aby reprezentoval Československo na filmových Oscarech. A vzápětí putoval na dalších více než dvacet let do trezoru.
Krásná paní Bonacieux v Nezvalově dramatizaci nejslavnějšího románu Alexandra Dumase staršího Tři mušketýři – Komorní divadlo Plzeň 1973; foto vis.idu.cz / Věra Caltová
Královna dramatu
Z Ostravy Věru navždy odvedla láska až na druhý konec republiky. Seznámila se totiž s plicním lékařem Josefem Vocelkou, kterého po svatbě následovala do Plzně. Stala se členkou souboru Divadla Josefa Kajetána Tyla, kde začala spolupracovat s režisérkou Evou Sadkovou. Její kariéru krátce přerušilo v roce 1971 narození syna Josefa, k němuž o pět let později přibyla ještě dcera Barbora. Na jevišti se postupně přehrála od křehkých naivek k náročným psychologickým postavám, její doménou se staly velké hlavní role našeho i světového dramatu. Kritika se shodovala, že se její výkony vyznačovaly výrazným vnitřním prožitkem, přirozenou noblesou i vznešeností. Z té doby se dochoval i záznam představení klasického antického dramatu starořeckého athénského dramatika, kněze a politika Sofokla Antigone, které mělo v plzeňském divadle premiéru 25. ledna 1969 a v němž Věra zářila v hlavní roli.
S Radovanem Lukavským v televizní detektivce Evy Sadkové z roku 1983 Vzpurní svědkové; foto ČT
Mondénní blondýna
Krátce po narození syna se poprvé objevila i na televizní obrazovce v komorní detektivce režiséra Pavla Háši Vražda před večeří a o dva roky později v další kriminálce Případ mrtvého muže. Poprvé si v ní zahrála pod ‘taktovkou‘ Dušana Kleina, do jehož filmů se pak vrátila v další dekádě. V sedmdesátých letech se totiž dalších příležitostí chopit nemohla, protože ji plzeňské angažmá a péče o rodinu s dvěma malými dětmi zaměstnávaly naplno. Dveře do filmového a televizního světa se jí znovu pootevřely až počátkem osmdesátých let, poté co se v roce 1981 stala členkou souboru Realistického divadla Zdeňka Nejedlého (dnešní Švandovo divadlo) na pražském Smíchově. V roce 1982 si konečně zahrála v další Hášově televizní inscenaci Milostný poločas a v dramatu ze současného anglického venkova Farma. O rok později se vrátila i před filmovou kameru v jednom z mála předrevolučních filmů, zabývajících se romskou problematikou, Kleinově kriminálce Radikální řez. To už ale měla za sebou úspěšnou proměnu ze sexy plavovlásky v mondénní blondýnu středního věku.
S Olegem Tabakovem ve válečném dramatu Kukačka v temném lese; foto Filmové studio Barrandov
Od dramatu ke komedii
Na smíchovském jevišti opět okamžitě zazářila jako představitelka emočně vypjatých a psychologicky náročných postav ve velkých dramatech, od Othella přes Richarda II. a Její pastorkyňu až po Čechovova Racka, nevyhýbala se ale ani výhradně komediálnímu žánru. Už v roce 1984 ji ze zajeté televizní detektivní ‘škatulky‘ vytáhl režisér Antonín Moskalyk, když ji obsadil jako válečnou matku Frau Melnik v dramatu Kukačka v temném lese. Inspirací pro scénář se stala mimo jiné i kniha Eduarda Pergnera a Zdeňka Karla Slabého Děti s cedulkou o osudech dětí, které byly odebrány po lidickém masakru rodičům a dány na ‘převýchovu‘ do německých rodin. Poté se Věra zase objevovala především v televizních kriminálkách, výjimkou byly jen postava doktorky Kolské v hořké komedii Václava Matějky o lásce a manželské krizi Můj hříšný muž, primářka chirurgie přezdívaná Obočenka v třetí části Kleinovy ‘básnické‘ série Jak básníkům chutná život a Berková v satirické komedii Vážení přátelé, ano, rovněž z ‘dílny‘ Dušana Kleina.
Komorná Klementina Boatierová, která se stala jednou z jejích posledních rolí, a prokurátor Decous (Ladislav Frej) v seriálu Antonína Moskalyka Dobrodružství kriminalistiky; foto ČT
Náhle a nečekaně
Napohled noblesní dáma prý nikdy nezkazila žádnou legraci a s kolegy z divadla si s chutí zařádila. Jezdívali například noční Prahou ve třech na pionýru, a pak se teprve vracela domů tramvají. Jenže v ní většinou usnula, takže putovala poloprázdnými soupravami z konečné na konečnou. V pouhých pětačtyřiceti letech ale na ni nečekaně zaútočila zákeřná nemoc, proti níž neměla šanci. Před divadelními prázdninami v červnu 1989 ještě nikdo netušil, co se děje, v září už se ale vrátila v paruce. „Pamatuji si, že jsem ji jednou potkala a ona mi řekla – já už nikdy nebudu jako dřív... Až zpětně jsem si uvědomila, že se to týkalo nemoci,“ prozradila po letech médiím její tehdejší kolegyně Marta Vančurová. Krátce před smrtí ještě Věra převzala za své mimořádně jevištní výkony Cenu Jaroslava Průchy a stihla si zahrát ředitelku gymnázia v úspěšné režisérské prvotině Milana Šteindlera Vrať se do hrobu! Její premiéry už se ale nedočkala. Zákeřné nemoci podlehla 21. prosince 1989 a o její příčině se nemluvilo, takže bylo dlouhá léta uváděno, že zemřela na následky infarktu.
Vložil: Adina Janovská