Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Když kouzlil Bílý Pelé z Julisky. Světoví velikáni českého sportu, na něž svět dávno zapomněl. Fejeton Jiřího Macků

09.05.2021
Když kouzlil Bílý Pelé z Julisky. Světoví velikáni českého sportu, na něž svět dávno zapomněl. Fejeton Jiřího Macků

Foto: Se souhlasem: Jiří Macků (autorův archiv; stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Ladislav Přáda. Pohrál si s celou obranou chilského Green Cross Santiago a mazaně skóroval

Na to, abychom si připomněli mnohé významné postavy dávnější historie, už není třeba čekat až na nějaké kulaté jubileum, hodí se i každé alespoň přibližné. Můžeme být prostě rádi za vůbec nějakou vzpomínku. To je i případ dvou českých sportovních velikánů, slavných zvláště za Velkou louží, mužů dramatických osudů: prvnímu se o něj postaraly dějinné události, druhý si ho zavinil sám. Udělaný vyhlášený silák žíněnek celé zeměkoule GUSTAV FRIŠTENSKÝ se narodil 10. května 1879, zatímco LADISLAV PŘÁDA, subtilní ´baletní mistr´ zdaleka ne tolika fotbalových trávníků, 4. dubna 1932.

Frištenský, jeden ze šesti dětí, se už ve čtrnácti odešel vyučit na řezníka, v Brně dostal první místo a začal se věnovat zápasení v atletickém klubu Hellas. Měl talent: už na úsvitu nového století vyhrál svůj první mezinárodní závod, a v roce 1903 se v Rotterdamu stal amatérským mistrem Evropy v řeckořímském zápase. Úspěch však měl i stinnou stránku: po návratu zjistil, že jeho místo řeznického tovaryše bylo obsazeno. V převážně německém Brně byl velký problém sehnat novou práci, a když úspory pomalu docházely, kývl na jednu z četných nabídek vydat se na dráhu profesionálního zápasníka.

 

Nezapomenutelný souboj Frištenský - Soukup před davy Pražanů na hřišti Slavie na letenské pláni  

Ve světě se potkávali, na žíněnce se vyhýbali

Doma, dlouho neporažený, se v roce 1904 poprvé setkal se svými historickým protivníkem. Byl jím stejně starý nuselský provozovatel hostince Josef ´Joe´ Šmejkal. Dva siláci, čerství profesionálové, ve světě považovaní za neporazitelné, zkřížili své paže nejprve v květnu, ovšem bez výsledku, Šmejkal vzdal pro zranění prstu. Prosincovou odvetu v sále Plodinové burzy (dnes součást České národní banky na Senovážném náměstí) vyhrál Frištenský, když ve třetím kole prolomil soupeřův most. Od té doby si renomé neporazitelných chránili, dalšímu vzájemnému souboji se vyhýbali jak čert kříži, na světových turné se nepotkávali. Rok poté třeba Frištenský ozdobil turné po Severní Americe 59 vítězstvími v jedné řadě, zatímco Šmejkal na trase z Mexika přes USA do Kanady postupně skolil 54 protivníků. Plných devět let trvalo, než znovu došlo k jejich dlouho očekávanému setkání i na žíněnce.

Něco tak sportovně krásného a nervy drásajícího

Když se koncem jara roku 1913 oba vrátili z dobývání světa, během něhož vítězili v Buenos Aires, Veracruzu, bostonském Coliseu, newyorské Madison Square Garden, Petrohradě, Edinburghu a další desítce měst, už bylo jasné, že tentokrát již k tolik odkládanému, a tak očekávanému boji o titul ´Největší silák Koruny české ve slohu řecko-římském´ konečně dojde. Události se věnoval veškerý tisk:

 

Ležící Smejkal navzdory sto dvaceti kilům živé váhy v nezáviděníhodné pozici

V neděli 1. června přišlo na letenské hřiště Slavie 8 000 nedočkavých diváků, první už tři hodiny před začátkem. Nastupují osvědčený rozhodčí Fridolín Hoyer, do bronzova opálený robustní Josef Šmejkal i štíhlejší a elegantnější Gustav Frištenský… Ubíhají poslední vteřiny domluvené hodiny boje. Diváci nešetří potleskem za pěknou podívanou. Šmejkal leží pod Frištenským, ale ten se ho marně snaží obrátit na lopatky. Proti jeho síle a váze je dnes prostě bezmocný. (SPORT A HRY) – Šmejkal bylo jako stoletý dub, jímž orkán dovede zachvěti až v kořenech, kterého však nevyvrátí. (NÁRODNÍ LISTY) – Pružný, skvěle technicky vyspělý, nepoměrně lehce se pohybující Frištenský narazil na soupeře obrovské síly, znamenité váhy a tím velké důraznosti. (ČAS) – Praha neviděla ještě něco tak sportovně krásného a nervy drásajícího. (PRÁVO LIDU).

Podle údajně dohodnutých podmínek Frištenský ve stanovené lhůtě protivníka neporazil, a tím prohrál, podle jiného pramene boj skončil nerozhodně. (Dodejme, že do tohoto boje co nevidět téměř jedenáct decennií starého, se alespoň na osm minut můžete i dnes přenést díky reportáži na YouTube.) Ještě jednou, už definitivně naposledy, zápasili v roce 1923 v rámci mistrovství kontinentu: v pražské Lucerně pravděpodobně pomohlo Šmejkalovi k vítězství soupeřovo zranění. Šest let poté, přesně v padesáti letech, konečně vystoupil na trůn profesionálního mistra Evropy. Celkem zápasil 40 let a jako profesionál slavil přes 10 000 vítězství.

 

Profesionální mistr Evropy: hora svalů a prsa pokrytá metály

Světové žíněnky, filmový plac i cirkusové šapitó

Dokázal svůj život naplnit sportovními úspěchy, všední prací i občanskou statečností. Hrál i ve dvou filmech (mj. hlavní roli Jana Mydláře v Pražském katu), vystupoval v cirkusu Kludský, hospodařil na statku v Lužicích u Šternberka, který však byl jako součást Sudet po Mnichovské dohodě zabaven. V polovině roku 1943 se zapojil do protinacistického odboje v rámci skupiny olomouckého národního výboru, kromě toho finančně přispíval rodinám vězněných mužů. Skupina však byla prozrazena, její členové sledováni a pozatýkáni. Po zatčení v Praze byl Frištenský vězněn na Pankráci, v Olomouci, Brně a Vratislavi, hrozil mu transport do Mauthausenu, za rodinné šperky však manželka dosáhla jeho propuštění.

 

Kuriozita pro sběratele pohlednic: Frištenský mistrem střední Evropy

V listopadu 1944 se vrátil domů zesláblý s probělenými vlasy, ale hned začal znovu pomáhat, mj. všech svých 150 000 Kč rozdělil rodinám zabitých četníků. Po roce 1945 zápasení zanechal a znovu se věnoval statku, který mu byl, ovšem Rudou armádou vypleněný, navrácen. Když se znovu postavil na nohy, přišel o něj definitivně v rámci kolektivizace zemědělství. Po osvobození byl vyznamenán Záslužným křížem za práci pro osvobození vlasti v době Protektorátu. V roce 1956 obdržel titul Zasloužilý mistr sportu, rok na to 4. dubna zemřel v Litovli, kde je pochován.   

Nešťastná fotbalová legenda

V ruchu dramatických sportovních událostí posledního měsíce zapadl i námět připomenout hráče, o němž kdysi psal celý svět. Kdysi, když byla Evropa a Jižní Amerika skutečně takřka celý fotbalový svět. Neměli jsme podobných moc. Známých ano, možná i trochu slavných, ale na skutečné velikány by nám stačily prsty jedné ruky. Ještě před druhou válkou zářil František Plánička, se Španělem Zamorou nejlepší brankáři kontinentu. V té době, po přesídlení z Vídně, vyšla hvězda Josefa Bicana, dodnes střelce produktivnějšího než Pelé a Maradona. Když (i kvůli nepřízni režimu) ve své ´Slávce´ musel skončit, zahajoval kariéru náš jediný držitel Zlatého míče Josef Masopust.

LADISLAV PŘÁDA (zemřel rovněž 4. dubna, letos by se dožil 89 let) jako by oba dva poslední připomenuté svou jepičí kariérou spojoval. Stalo se symbolicky před 70 lety na celostátním turnaji odborových svazů, předchůdci Čs. poháru. Nastupoval ve středu útoku stavbařů (ČSSZ Liberec + Ingstav Teplice), Škoda Hradec Králové se stále skvělým Bicanem reprezentovala těžké strojírenství, zatímco Masopust dirigoval ´armádní odboráře´. Dva Přádovy góly kompletnímu ligovému týmu ATK mu už tenkrát otevřely dvířka do nově se formující reprezentace.

 

Po téměř šedesáti letech od jeho posledního gólu v dresu ÚDA připravil nezapomínající klub v roce 2014 krásnou prezentaci jeho knížky  

Ligový rekord téměř sedmdesát let nepřekonaný

Jsou borci zelených trávníků, opěvováni desítkami tlustých knih. Přáda mezi ně nepatří, v jeho případu jsem rád, že jsem stihl alespoň jednu nevelkou. Docela útlou, odpovídající jeho krátké dráze, opatřenou titulem charakterizujícím jeho život: Nešťastná fotbalová legenda. Hned na podzim 1953 narukoval, to už do týmu ÚDA; přesně od toho okamžiku však začal být s vojenskou disciplínou na štíru. Jenže spolehlivě střílel góly, a tak nad jeho opakujícími se alkoholickými eskapádami přivírali na Julisce oči. Brankově chudé zápasy střídaly občasné střelecké exploze, třeba když od něj dostal Tankista šest gólů ze sedmi, údajně dodnes ligový rekord, či na Velikonočním turnaji v Brně rakouskému Kapfenbergu tři z pěti, když další střelu do tyče vrátil do sítě právě Masopust.

„Do Boloně ke čtvrtfinále Středoevropského poháru 1955 neměl Láďa původně vůbec jet, ministr obrany Čepička se bál, že tam zůstane,“ vzpomínal spoluhráč Jiří Ječný. „Nakonec mu to povolili, jenže do kapitalistické ciziny se nesmělo v uniformě, a on civil neměl. Tehdy mu Hlaváček půjčil kalhoty, tuším Masopust boty a někdo další sako. Odvděčil se, dal tam dva góly, a přesně o ty jsme také vyhráli.“ Italští novináři ho po vítězství 4:2 označili za ´kouzelníka s míčem´.

River Plate byl ochotný vyplatit milión pesos

Navzdory tomu se dostal do střetu zájmu trenérů: zatímco nesmlouvavý oddílový Karel Kolský za něj hledal náhradu, Antonín Rýgr mu i poté, když třikrát chyběl v lize, nabídl místo v reprezentaci proti Belgii; odvděčil se dvěma góly během tří minut. V přípravném utkání v Poděbradech přidal k jednomu gólu čtyři tyče a poté na Strahově vstřelil tehdy famózním Maďarům jediný gól domácích. Jenže v lize se neobjevil ani poté: za chování neslučitelné s životosprávou a vystupováním reprezentanta armády byl potrestán půlroční distancí; mj. tím přišel o korunu krále střelců.

Na jaře ročníku 1956 se do sestavy vrátil. Na Velikonočním turnaji v Antverpách poráží ÚDA domácí Anvers 5:0 a ve finále brazilské Botafogo 1:0; čtyři góly ze šesti ´píše´ Přáda. Jako náhradník je i u dvou vydařených zápasů Mezinárodního poháru (v Ženevě nad Švýcarskem 6:1, v Budapešti nad Maďarskem 4:2), i on si tak vysloužil nominaci na jihoamerické turné. A v tisku se znovu začaly přetřásat obavy, zda ho ´na západ´ pustit. Proti Brazílii, Uruguayi, Argentině a Chile si zahrál dohromady jenom pár desítek minut, přesto za něj funkcionáři River Plate ´z fleku´ nabízeli milión argentinských pesos. Po návratu ojedinělými zásahy přispěl k cestě vojáků za dalším titulem, vedl tabulku střelců, a tak byl nominován i k dalšímu zápasu Mezinárodního turnaje v Bělehradě. Byl to prapodivný zápas, silná Jugoslávie hrála, hosté stříleli - a Přádovými góly vyhráli 2:1.

Velká sláva a přesto konec

Tak to u podobných kariér rozporuplných individualit bývá. V lize Ladislav Přáda, pro své technické i střelecké kousky přezdívaný Bílý Pelé, nenastoupil už ani jednou. Klub ho vyřadil z kolektivu, byl propuštěn z armády, ústřední sekce přidala roční reprezentační distanc. Ligová kariéra trvala šest let, reprezentační čtyři. Následujících a taky posledních deset let bylo už jenom paběrkování a fotbalová potulka: RH Brno, Spartak Hradec Králové, SK Jičín, po nápravném zařízení Bytíz ještě Baník Příbram, Dynamo Kutná Hora, Spartak Příbram až nakonec úplně nejníže, IV. třída litoměřického okresu v dresu Podřipanu Rovné.

 

Vložil: Jiří Macků

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace