Nelegální potrat, zakázaná svatba, tragická smrt… Kafkova láska nikdy nehrála druhé housle. Tajnosti slavných
07.05.2021
Foto: Wikimedia / volné dílo
Popisek: Novinářka, spisovatelka a první česká feministka Milena Jesenská
Nevařila, nepekla a domácí práce znala jen teoreticky. Poradit ale uměla spolehlivě. Bojovala za ženská práva, naučila se vzdorovat předsudkům a žila si po svém. Stala se ztělesněním nezávislosti, vášně a statečnosti.
Feminismus leckdy nabývá až hanlivého významu, na snahách dosáhnout rovnoprávného postavení žen s muži před zákonem ale není nic nelogického. Za první českou feministku je považována svobodomyslná novinářka Milena Jesenská, tvrdohlavá a temperamentní novinářka, spisovatelka a překladatelka, k jejímuž jménu navždy patří přívlastek přítelkyně Franze Kafky. Uměla a nebála se nazývat věci pravými jmény, ženy k ní vzhlížely a řada mužů ji za to dokonce obdivovala. Pro většinu z nich ale byla taková partnerka příliš velkým soustem.
Tvrdohlavá po otci
Narodila se 10. srpna 1896 v Praze do rodiny vyhlášeného stomatologa, univerzitního profesora Jana Jesenského, matka Milena byla dcerou školního inspektora Františka Hejzlara a tetou spisovatelka Růžena Jesenská. Otec k pokrokovým mužům rozhodně patřil, přinejmenším pokud šlo o vzdělání žen. Dceru zapsal do Sokola, učil ji tenis, jezdit na kole a lyžovat, což bylo tenkrát něco výjimečného. Přesto se jí nikdy nezavděčil a v jejich vztahu neustále narážela kosa na kámen. Oba totiž byli stejně tvrdohlaví. Milenino dětství nebylo příliš šťastné, velmi brzy musela začít pečovat o nemocnou matku, která trpěla zhoubnou anémií. A často u její postele sedávala dlouho do noci, zatímco otec trávil čas u karet a se svými přítelkyněmi. V roce 1907 začala studovat na prestižním dívčím gymnáziu Minerva, po matčině smrti v roce 1913 s ní ale bylo ještě horší pořízení než dřív. Žila v permanentní revoltě proti otci, přestože ho milovala.
Osudová válka
Právě válečné období přispělo k velkým změnám v životě žen. Poté co muži narukovali, musely se ze dne na den samy postarat, aby jejich rodiny přežily. A pak už se mnoho z nich k původnímu postavení ženy v domácnosti nevrátilo. Některé z existenčních důvodů, jiným už se zpátky do podřízeného postavení manželky, matky a hospodyně, plně závislé na ‘hlavě rodiny‘, prostě nechtělo. Osamostatnily se a začaly pracovat v oblastech, které dřív patřily výhradně mužům. Mladé dívky začaly studovat, přemýšlet a vyjadřovat své názory. Milena začala brzy navštěvovat po vyučování kavárnu Arco na rohu Hybernské a Havlíčkovy ulice, naproti Masarykovu nádraží, která byla centrem německo-židovských intelektuálů. Seznámila se tam s celou řadou významných osobností, například s členy spolku Pražského kruhu, spisovateli Maxem Brodem a Franzem Werfelem. Hlavně ale poznala o deset let staršího spisovatele a literárního kritika Ernsta Pollaka a bláznivě se zamilovala. V pouhých šestnácti letech s ním otěhotněla a při nelegálním potratu jí šlo doslova o život. Zasáhnout musel otec, kterého to stálo spoustu peněz i nervů.
Kleptomanka v blázinci
Vztah s „tím Židem“ jí sice otec zakázal, cokoli říkat ale bylo marné. Po maturitě v roce 1915 začala na jeho přání studovat medicínu, vztah k ní ale neměla. Když ji rázný otec nutil během první světové války pomáhat zraněným vojákům, leckdy prý nedokázala překonat nevolnost. Možná i tím doktor Jesenský přispěl k tomu, že po několika semestrech z fakulty odešla. Během války netrpěla na rozdíl od většiny přátel nedostatkem, a tak kvůli nim doma plenila spíž i otcův šatník. Začala krást i v obchodech, a když zjistil, že se mu dokonce ztrácí z ordinace morfium, nechal ji v roce 1917 zavřít do blázince na Veleslavíně. I tam se ale vzápětí začaly ztrácet pacientům věci, lékaři u Mileny diagnostikovali „chorobný nedostatek morálních pojmů a zábran“, a otec dokonce uvažoval, že ji nechá zbavit svéprávnosti. Nakonec ale situaci vyřešil penězi. V roce 1918 ji vybavil dostatečně tučným věnem, aby si mohla Pollaka vzít, a doporučil novomanželům přestěhování do Vídně. Samostatnost bez stálé otcovy podpory ale brzy finanční zálohy spolykala a Ernstovy příjmy zdaleka nestačily na životní styl, na který byla Milena zvyklá. A tak začala dávat lekce češtiny, přispívala do módních časopisů, a když bylo nejhůř, nosila na nádraží kufry.
Kafkova přítelkyně
Její hvězda začala stoupat, stala se korespondentkou z Vídně a její postřehy o prvních letech života v Rakousku po pádu monarchie jsou zajímavým čtením dodnes. Ani tam se ale nezbavila kleptomanie, dokonce skončila u zemského soudu, kde uvedla, že kradla, protože si „chtěla koupit pěkné šaty v erotické krizi“. A jeden z nejlepších vídeňských advokátů ji z průšvihu vytáhl, samozřejmě na otcův účet. Počátkem dvacátých let ji zase žaloval vídeňský módní dům Zwieback, protože nezaplatila šaty, které si objednala. V roce 1919 ji zaujala povídka Franze Kafky Topič a rozhodla se ji přeložit. Samozřejmě s autorovým souhlasem, kterým odstartoval jejich zvláštní milostný vztah. Pak ještě přeložila další Kafkova díla Proces, Rozjímání a Ortel. Dopisovali si až do roku 1923 a setkali se prý jen dvakrát, jejich láska ale přesto zůstala jen platonickou, přestože o ní Kafka napsal: „Ona je živoucí oheň, jaký jsem dosud nepoznal.“ Jejich vztah bych plný zvláštní a složité lásky, byť byl převážně tvořen písmem na papíře. V červnu 1924 Kafka zemřel a zároveň definitivně skončilo Milenino manželství, údajně především proto, že si Pollak nárokoval absolutní sexuální svobodu.
Úspěšná teoretička
Po rozvodu utekla z Vídně do Drážďan, kde začala chodit s hrabětem Franzem Xaverem Schaffgotschem a psát pro levicové časopisy. V roce 1925 se vrátila do Prahy, naplno se věnovala žurnalistice a to ji dostalo i do kruhů levicové avantgardy. Tehdy se seznámila se svým druhým manželem, architektem Jaromírem Krejcarem, jedním ze zakládajících členů proslulého uměleckého spolku Devětsil. Psala do deníku Tribuna, Národních listů, Lidových novin a koncem dvacátých let redigovala časopis Pestrý Týden. Vyšly její první knihy, velký úspěch slavila kuchařka Mileniny recepty, přestože sama nikdy nevařila a recepty posbírala od svých čtenářek. Její fejetony a reportáže se dočkaly světového uznání, fejetony shrnula do souborů Cesta k jednoduchosti a Člověk dělá šaty. V roce 1928 porodila vytouženou dceru Janu, které nikdo neřekl jinak než Honza. Do časopisů Milena psala recepty, rady o módě či zařízení bytu, i když sama veškeré své rady ovládala jen teoreticky.
Nevázaná narkomanka
Už v těhotenství si ale zlomila na lyžích nohu a dostala zánět kloubů, takže se pak neobešla bez hole a kvůli bolestem začala užívat kodein a morfium, na němž se stala závislou. V roce 1930 začala psát do Peroutkovy Přítomnosti, v roce 1931 vstoupila do KSČ a jejich byt se stal místem setkávání levicových intelektuálů, hostem u nich býval například Julius Fučík a po vydání zatykače se u nich ukrýval Klement Gottwald. V roce 1936 ale rázně odmítla stalinské procesy a byla ze strany vyloučena. Ocitla se bez práce a ani manželství s Krejcarem nebylo právě idylické, docházelo v něm k nevěrám a žárlivým scénám. Navíc Milenina závislost na morfiu způsobovala i finanční problémy. Nakonec skončilo rozvodem a Milena musela podstoupit drsnou odvykací kúru v Bohnicích. Začala žít s komunistickým politikem a novinářem Eugenem Klingerem a v té době se na čas rozešla i s otcem, který se na ni velmi zlobil kvůli četným milencům a životnímu stylu. Nakonec jí ale stejně zase pomohl. Prostě musel.
Matka Milena
Po okupaci psala články do ilegálního časopisu V boj a pomáhala při emigraci todinám rakouských a německých Židů a českých vojáků. Předávala je medikovi Joachimu von Zedwitzowi, který je převážel na Ostravsko k polským hranicím, odkud pokračovali dál na sever. V listopadu 1939 byla zatčena, uvězněna na Pankráci a vyslýchána v sídle gestapa v Petschkově paláci. A tehdy přišel znovu ke slovu ochranitelský otec, který si vzal k sobě jedenáctiletou Janu a pečlivě se o ni pak staral až do své smrti v roce 1947. Milenu drážďanský soud odsoudil, vrátil do Prahy a odtud byla převezena do koncentračního tábora Ravensbrück. I tam si dokázala zachovat duchovní svobodu, intelektuální nezávislost a praktický rozum. Stala se morální oporou spoluvězeňkyním, které jí říkaly matka Milena. Pracovala na ošetřovně, kde pomáhala nemocným, sháněla léky a falšovala nacistické soupisky. Během zimy 1943/1944 se ale zhoršil její zdravotní stav a musela jí být odejmuta ledvina. Operaci sice přežila, zemřela ale 17. května 1944 kvůli selhání druhé ledviny. V dubnu 1995 jí jeruzalémský památník holocaustu Jad Vašem udělil cenu Spravedlivá mezi národy a v říjnu 1996 jí prezident Havel propůjčil in memoriam Řád T. G. Masaryka II. třídy.
Vložil: Adina Janovská