Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

„Před sedmdesáti šesti lety nás osvobodili Američani.“ Tož, možná ještě někdo, paní učitelko. Svět Tomáše Koloce

komentář 08.05.2021
„Před sedmdesáti šesti lety nás osvobodili Američani.“ Tož, možná ještě někdo, paní učitelko. Svět Tomáše Koloce

Foto: Wikipedia / Karel Hájek

Popisek: Poděkování armádám, které osvobodily naši zemi. Na snímku maršál Koněv při osvobození Prahy

Můj synovec Jakub, kterého jsem doučoval ještě dřív, než mě k tomu kolektivně pobídl ministr Plaga, dostal za distanční úkol napsat jednu větu k výročí našeho osvobození od nacistické nadvlády. Když ji napsal, přinesl mi ji ke kontrole.

Zněla: „Před sedmdesáti šesti lety nás osvobodili Američani.“

„A nikdo jiný?“ ptám se.

Nevěděl. Tak ho to prý naučila paní učitelka dějepisu.

Tenhle minipříběh mě velice inspiroval. Vzpomněl jsem si na známou píseň Jana Vyčítala z roku 1990, kterou napsal u příležitosti prvních porevolučních oslav osvobození Plzně americkou armádou, a pocítil jsem potřebu znovu využít její potenciál. Tak vznikl tento text:

 

TO TENKRÁT V ČTYŘICÁTOM PÁTOM II.

1. Přišel jsem do Hradce, už je to řada let,

pořád rád slyším hradeckej dialekt,

a když se vracím domů, balík vezu s sebou.

Kámoš dumá vo tim, co je v balíkoj,

má doma králíci, tak dá to kralíkoj

a vypráví vo toho,

co se stalo v Soho:


2. Přišel tam prej jeden, co měl světabol,

byl plnej metafor a plnej parabol;

že má ve škole kluka, co měl úkol.

Měl míti v sešitě, kdo v květnu natlouk nacistom,

úča řekla „Amíci!“, tak flák to načisto –

a chtěl, aby to fotr podškráb vlastní rukou…


Ref. Ten chlap měl projev,

že Hradec osvobodil Koněv

s tanky a děly;

Češi se za ně nestyděli!

Jak z jatek husy

po Ukrajincích nastoupili Rusi;

husím pochodem

šli na to pod nadjezdem spodem.


3. Před pár lety musel ten chlap z podniku;

optimalizovali, tak navlík na kliku

dvě tkaničky a pověsil se trochu.

Když ho doktor odříz, jeb ho na švédský bedny,

po masáži se chytil, pak musel do léčebny;

to, o co ale přišel, byly jeho vzpomínky.


4. Nepoznal manželku, ba ani vinárníka,

ani svou frajerku, tak dostal kasárníka –

že jestli neví, kdo je, ať zůstane doma.

Pak přišel kluk s tím úkolem a chlap se probral z mrákot;

ty, co prej učej ve škole, jsou pro něj banda šlápot –

a už se hnal do školy, aby jim dal vojeb…

 

Ref. On měl k nim projev,

že Hradec osvobodil Koněv

s tanky a děly;

Češi se za ně nestyděli.

Jak z jatek husy

po Ukrajincích nastoupili Rusi;

v bratrský shodě

zpívali sborem: „Расцветали яблони и груши…“

 

Když jsem si píseň přezpíval, napadlo mě, že by se v tomto státě, kde se jedni vynášejí a o druhých se mlčí, už jednou slušelo, aby se někdo už jednou aspoň pokusil poděkovat VŠEM, kdo naše území osvobozovali. Můj pokus je takovýto:

Poděkování Rudé, americké a rumunské armádě, československé a polské zahraniční armádě, 1. pěší divizi Ruské osvobozenecké armády, 17. střeleckému praporu belgické armády, příslušníkům pozemních stíhacích a bombardovacích perutí britského královského letectva, které se se svými stroji a muži účastnily operací na našem území, příslušníkům českého domácího civilního a partyzánského odboje, pracovníkům Českého rozhlasu, policie, četnictva, vládního vojska, dopravních podniků a pošt, účastníkům Slovenského národního povstání, včetně známých partyzánů romské, ukrajinské, běloruské, tatarské, chorvatské, bulharské, gruzínské, ruské, maďarské, britské, nizozemské, italské, francouzské, novozélandské, vznikající izraelské, ale také německé a rakouské národnosti (z těch, o nichž se ví, jmenovitě Karlu Schmidkemu, Thomasi Faistauerovi, Otto Widnerovi a Willibaldu Richterovi).

A abych nezůstal na půl cesty, rozhodl jsem se, že zvlášť zdůrazním podíl těch, o kterých se v souvislosti s osvobozením naší země skoro nikdy nemluví a jejich vlajky na slavnostech osvobození téměř nikdy nevlají. Naše obce, které jimi byly za krvavých obětí osvobozeny (jen příslušníků rumunské armády při osvobozování naší země padlo 33 tisíc) uvádím v plném počtu proto, abyste si jejich jména prohlédli, a jste-li s některou z nich spojeni, s vděčností vzpomněli na ty, kdo za jejich dnešní existenci položili své životy. A třeba – vedle té naší – na svých domovech či veřejných místech vyvěsili i vlajku Rumunska, Polska a Belgie:

Rumunskou armádou pod velením generála Burduluie byla osvobozena naše města Bzenec (kde bydlí můj kolega Jakub Grombíř), Skoronice (kde byl jeho tatínek starostou), Strání (kde mám známou zpěvačku, paní Vlastu Grycovou), Archlebov (kde bydlí můj kolega Jaroslav Kovanda), Osvětimany (kde bydlí můj psycholog a přítel Ludvík Běťák), Zlín (kde bydlí moje spolužačka Petra Křížová a kamarádka Dagmar Daňková), Havlíčkův Brod (kde jsem tři roky pracoval jako zdravotní sestra v zubní ordinaci svého otce), Chotěboř (odkud pochází můj blízký kamarád Miroslav Joukl), Hoštice (kde se narodil herec Pavel Zedníček), Brumov-Bylnice (kde se narodil legendární novinář a spisovatel nejen Pražského jara a Charty 77 Ludvík Vaculík), Kroměříž (kde se narodil největší český písničkář Karel Kryl), Humpolec (odkud pochází moje blízká přítelkyně Marie Slezáková), Kuřim (jejíž osvobození publicisticky a celé její dějiny knižně zmapoval můj přítel Jiří Plocek), ale také tato naše další města a vesnice: Uherský Ostroh, Kyjov, Ždánice, Vlkoš, Sobůlky, Syrovín, Újezdec, Hostějov, Kelčany, Žádovice, Ježov, Kostelec, Hýsly, Bukovany, Boršov, Žeravice, Moravany, Dražůvky, Věteřov, Skalka, Lovčice, Bohuslavice, Čeložnice, Medlovice, Vřesovice, Labuty, Jastřabice, Nechvalín, Ostrovánky, Koryčany, Stupava, Blišice, Lískovec, Brankovice, Cetechovice, Chvalnov, Bojkovice, Střílky, Roštín, Kunkovice, Litenčice, Pačlavice, Honětice, Zdislavice, Morkovice, Troubky, Počenice, Tetětice, Sborovice, Slavičín, Nětčice, Zdounky, Uherské Hradiště, Valašské Klobouky, Vizovice, Halenkovice, Spytihněv, Košíky, Cvrčovice, Věžky, Dřínov, Rataje, Zlobice, Bojanovice, Lutopecny, Měrútky, Šelešovice, Kvasice, Kojetín, Tlumačov, Záhlinice, Tovačov, Plumlov, Blansko, Boskovice, Chudčice, Tišnov, Polná, Kunštát, Bystřice nad Pernštejnem, Nové Město na Moravě.

2. polskou armádou pod velením generála Świerczewského byla osvobozena naše města Mělník (kde se narodila moje sestra a kde jsem strávil dětství, protože jsme bydleli na vesnici na jeho předměstí), Rumburk (kde jsem se seznámil se svým přítelem Štěpánem), Štětí (odkud pocházel můj první kamarád na základní škole, Rom Roman Toráč), ale taky Lobendava, Mikulášovice, Arnoltice, Lipová, Šluknov, Krásná Lípa, Benešov nad Ploučnicí, Česká Kamenice, Ludvíkovice, Žandov, Kravaře, Úštěk.

17. střeleckým praporem belgické armády majora Hazarda byla osvobozena naše města Tachov (kde bydlí moje sestra), Holýšov (kde se narodil můj kamarád, zpěvák divadla Semafor Patrik Stoklasa) a Stříbro (kde jsem pracoval se svou sestrou a mám na ně krásné vzpomínky).

Svoje vlastní poděkování pojímám jako dědictví, které po otci dědí syn. Za to, že v těchto městech a vesnicích můžeme být my, jejichž předci v nich po staletí žili: Češi, Moravani, Slezani, Romové, Židé, Poláci, antifašističtí Němci, moravští Chorvaté a Slováci a Lužičtí Srbové, děkuji svému rumunskému příteli, jímž je spisovatel a překladatel Andrei Mocuța, svým polským přátelům, jimiž jsou sociální pracovník Piotr Nabožny, maminka na plný úvazek Maria Rabowa a fejetonista a esejista Kacper Kuźnicki – a svým belgickým přátelům, obchodníkovi se vzduchotechnikou Patricku Fatzaunovi a vývojáři videoher Cédricu Petitovi. Plus jednomu písničkáři, se kterým jsme na této Zemi společně pobývali jen deset měsíců, ale přesto je pro mě tím největším Belgičanem

(Tož, tohle všechno jsem napsal. Až tento článek vyjde, první, komu pošlu jeho odkaz, bude učitelka dějepisu mého synovce Jakuba…)

 

Vložil: Tomáš Koloc

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace