Jak to bylo tenkrát, když jsme bránili muničák. Vrah z Ibrox Parku, nový film režiséra Svobody. Fejeton Jiřího Macků

Foto: Policie ČR

Popisek: Nešťastná náhoda? Zahraniční sabotážní akce? Domácí pojistný podvod? Nebo jen důkladné zametání stop?

Vrbětice a Milovice, jak se to pěkně rýmuje. Dvě vesnice, jedna jihomoravská a druhá středočeská, a u obou, pro klidnější spánek místních, rozlehlé a střelivem potřebně vyfutrované muniční sklady. Ani jeden už neexistuje. Milovický byl výrazně starší, protože vojenský újezd na místě bývalé vesnice Mladá vznikl již za Rakousko-Uherska; později k rozsáhlému areálu kasáren přibyl rozlehlý tankodrom se střelnicí, letiště s hangáry a další objekty.

Tenkrát ještě nebyl NATO náš kamarád

K tomuto území se dodnes váže nejedna má dramatická i humorná vzpomínka vojáka základní služby u 15. tankového pluku 13. tankové divize. Právě tam, kde ani ne deset let přede mnou jako tankista sloužil a humorné zážitky si zaznamenával budoucí spisovatel Josef Škvorecký.

A teď, pro lepší orientaci, vložme pár informací pro ty později než dříve narozené, tak od ´osmdesátek´, neboli tzv. Havlovu generaci dnes reprezentovanou přemírou přepotřebných filozofů, politologů a jiných rozumbradů, s nezanedbatelným podílem nejrůznějších mamánků a kavárenských všeználků, děsících se vojenského života, který z chlapců dělá chlapy. V letech první poloviny mého života, tedy v době celospolečenské cesty směřující k vybudování socialismu, totiž existovala povinná prezenční služba.

Tyto původní baráky sloužily čsl. armádě až do srpna 1968. Pohlednice z roku 1908, foto se svolením J. Macků 

Ne že bychom rukovali s nadšením, ale tak nějak jsme současně cítili, že jest to naší občanskou povinností ku případné obraně vlasti připraveni býti. Tenkrát, v časech tzv. studené války (soukromě ji označuji jako SV I), holt ještě nebylo NATO naším nejlepším kamarádem. K tomu došlo coby výdobytek tzv. sametové revoluce a naším automatickým přešupačením na druhou stranu barikády (v současnosti jako SV II), což bylo názorně dokumentováno i přestupem jednoho našeho příslušníka z rozvědky Varšavské smlouvy do lůna vojenského výboru NATO. Neboli koho chleba jíš, toho píseň zpívej.

Stůj, kdo tam? Patrola! Jaká? Vojenská!

Ke dvěma zmíněným vesnicím přidejme, kvůli geografické vyváženosti, ještě jednu severočeskou. Jmenuje se Rynoltice a je proslavená tím, že ji během sedmileté války v roce 1757 třídenním pobytem poctil vojevůdce císařských vojsk generál Ernst Gideon von Laudon. Jeho příjezd proslavila rozverná písnička, jejíž nesmrtelnost v jedné přednášce připomněli i Cimrmani. Nuže tedy co se událo? Když generál v bílé čepici projížděl skrz vesnici, narazil na zřejmě neinformovanou, leč bdělou stráž s následným dialogem: Stůj, kdo tam? - Patrola! - Jaká? – Vojenská - Kdo ji vede? Ženská! - Jaká? Atakdále, to už podle představivosti a míry přetlaku testosteronu zpívajících.

Čímž se oklikou dostáváme k mému podílu na hájení míru konkrétně v letech 1960-62. Součástí milovické divize byl pochopitelně i rozlehlý muniční sklad s ´krmivem´ pro tamní obrněnce i pěchotní zbraně. Dodejme, že – zcela v souladu s logikou – zatraceně dobře hlídaný a chráněný. Střídaly se na tom všechny divizní jednotky, tedy i náš 15. tankový pluk, a nikdo neměl gaudium z toho, že jednou za čas to vyšlo i na něj.

Úderná pěst milovické divize tank T-54, foto se svolením J. Macků

Byla to totiž nepříjemná čtyřiadvacetihodinovka, tři směny po osmi: dvě hodiny pochůzky kolem skladiště s ostře nabitým samopalem v koridoru dvou plotů s ostnatým drátem, následně dvě hlídkování venku u strážnice, poté dvě v bdělé pohotovosti uvnitř, až konečně dvě hodiny, pouhé dvě, vytouženého spánku v uniformě na tvrdé lavici, kdepak noční košile a slamník. A konec každého hlídkování přitom dialogem připomínal ono perlustrování gen. Laudona. To vždy, když se od brány ozvaly podezřelé kroky: Stůj, kdo tam? – Závodčí stráže plus jeden – Předstupte a označte se! Atakdále podle fóršriftu.

Příliš mnoho neznámých, až na ty dva mrtvé

Na Milovice jsem si vzpomněl, když se teď dokolečka protřepávají Vrbětice. Muniční sklad s bůhvíjakým smrtonosným zbožím patřícím bůhvíkomu od bůhvíodkud, bůhvíkým hlídaným, a přitom jako holubník navštěvovaný bůhvíjakými lidmi. A to zřejmě bez jakékoli evidence; i ten nejbídnější hotel vede knihu hostů. Jakoby žádní ozbrojení strážní, žádné kamery, fotopasti, neojebatelná elektronika, asi jenom visací zámky na vratech a plot ´neprostupný´ jako ten kolem tábora v Letech. Zřejmě ani žádní celodenně službu konající vrátní, protože ti dva nešťastníci byli údajně zbrojíři, navíc neznámo za jakým účelem se v prostorách skladu jako jediní pravě pohybující.

Vše dohromady šlendrián na entou, přičemž za ´n´ lze dosadit libovolně velké číslo. Až se prostě jednou všechno sečetlo a došlo k maléru zcela odpovídajícímu zmíněnému šlendriánu. Kdo na něm má jaký podíl, nechť si příslušní panáčkové přeberou a o odpovědnost se podělí. V první řadě jistá bezpečnostní instituce plná lidí a tajů, která v tomto státě nikomu ani náhodou neodpovídá, nikomu se nezpovídá, o výsledcích své činnosti nemusí – ačkoli je informační - informovat dokonce ani prezidenta republiky, nejvyššího velitele branných sil, a která ani alespoň v nejzákladnějších faktech nemá co sdělovat daně platícímu občanstvu. Ale třeba možná není čím se chlubit.

Generál Koudel jede skrz vesnici…

Musím přiznat, že i naše generace brala vojnu trochu hákem, kde se dalo trochu ji ošolichat, činili jsme. Ale jakmile byl kvér nabitý ostrými, veškerá sranda končila. A jakou kadenci měl třeba takový samopal vzor 58, to nám ani poručík Troník nemusel připomínat. Kroužit kolem Vrbětic my, kluci záklaďáci, byl tam dnes klid a všichni případní agenti odkudkoli pod zámkem.

A na závěr, pro odlehčení problému zmítajícího společností, si zapějme jeden song sice na připomenutou starou notu, leč s obměněným textem mírně předbíhajícím dobu:

Co kdyby to bouchlo a potom by upaloval domů do svého hradu ve Stodůlkách jako kdyby mu koudelka pod prdelí hořela… 

Mluviti stříbro, režírovati a mlčeti zlato

Filmového a televizního režiséra Jiřího Svobody si z mnoha důvodů vážím. Vedle toho, že točí dobrý bijáky, patří k rozumným politikům s uvážlivými názory; kéž by měla každá strana pár takových, byť bývalých komunistů. Z ´rodné´ strany nezdrhl hned po prohraném Listopadu jako mnozí spolustraníci, momentálně vegetující v řadách ostatních partají. Učinil tak jako úřadující předseda KSČM až v roce 1993 poté, když konzervativní část členské základny odmítla změny v programu i jejího názvu; kdyby ho poslechli, možná by dnes jako reformovaní a mírně přejmenovaní měli třeba kolem slušných 15%.

V minulých dnech byl pan režisér znovu hostem XTV, ale tentokrát – vedle rozumných názorů – představil veřejnosti dvouminutové pomatení mysli na téma fotbal. Navzdory tomu, že od utkání Glasgow Rangers – Slavia Praha uplynuly již týdny, hodně toho bylo napsáno a zveřejněny desítky fotografií a desítky minut filmových záběrů, Jiří Svoboda ve dvouminutové vsuvce na téma zranění pražského brankáře zformuloval tyto myšlenky: „Sport přece není o tom, že zabiju protihráče, a potom dostane vrah zákaz jenom čtyř zápasů.“ Navzdory udivenému oponování zaskočeného hostitele Xavera Veselého nemínil ubrat: „No přece když někoho kopnete do hlavy a zlomíte mu kost, když mu chcete likvidačním faulem zlomit krční obratel, tak musíte počítat s tím, že ho taky můžete zabít…“

Jako bychom neměli dost jiných provokatérů

Televizní a filmový režisér je profese, která mj. pracuje se záběrem, výřezem, časovým posunem. Domníváte se, pane režisére Svobodo, při odborném pohledu na tento záběr, že ´vrah´ Roofe právě v tomto zlomku sekundy kope do míče, nebo se spíše snaží zasáhnout metr vzdálenou brankářovu hlavu?

Tak to bylo ve skutečnosti: sekunda do nešťastné srážky. Foto se svolením slavia.cz / Martin Malý

Stream na XTV trval 35 minut, z toho dvě, pouhá sedmnáctina času, byly věnovány onomu fotbalovému rozhořčení. Ačkoli na programu besedy byla jiná a rozhodně závažnější témata, dostal se na titul pouze fotbal: „Roofe je potenciální vrah brankáře Slavie, proč není stíhán?“ A já se zase ptám, čemu slouží takové překrucování skutečnosti a proč se k němu propůjčují známé osobnosti, když poslouží jedině k provokování davu (třeba toho na vyhlášené severní tribuně Slavie) a vyvolávání nenávisti?

Vložil: Jiří Macků