Být Keanu Reevesem. Jen pár herců má takové charisma, že se, aspoň na čas, ocitnete v jejich kůži. Glosa Iva Fencla
20.04.2021
Foto: 20th Century Fox
Popisek: Keanu Reeves v akčním thrilleru z roku 2008 Králové ulice
Michael Žantovský nedávno poskytl rozhovor, kde komentuje svou dřinu na překladu knihy Mimochodem. Mimo jiné vyjadřuje názor, že je za rozsáhlým dílem Woody Allena vedle talentu skryta určitá prázdnota. Ta není patrná okamžitě, ale vyvstane při pohledu na tvůrcův život, jak ten život výjimečný režisér vypráví. Když překládáte, vnímáte to ještě víc, a Žantovský tím Allena nesnižuje. Je to jen konstatování. Nic víc. I říkám si: „Kdo ostatně nezažíváme prázdnotu?“
Určitě ta prázdnota není tak rozsáhlá jako u některých umělců, kteří jeskyni vyplňují svými díly, ale taky známe ony stavy, i jako normální lidé. Aspoň já ano. Ne vždycky si to uvědomuji a souvisí to s otázkou, co vlastně znamená být sám sebou.
„Buďte sami sebou,“ radí někdy psychologové, ale těžko ti kvalitní. Jde totiž o radu vágní. Buď nepoužitelnou, nebo i použitelnou, ale to pouze v případě některých výjimečných individualit. Sám sebou jen těžko může být deprivant či psychopat, protože by šel vraždit, a sám sebou stěží může zůstat dvacetiletý mladík bez partnerky a bezprostřední možnosti se uvolnit. A sebou nebývají ani ti zcela vyrovnaní, kteří sami o sobě rozhlašují: „Já to dokážu.“ Mohou to (jistě!) říkat velice vesele, ale i tak jsou vedle jako ta jedle; ani oni nejsou sebou a těžko ostatně podobný stav definovat.
Dám raději příklad. Probudím se - velmi brzy ráno. Omylem zapnu televizi. Zrovna tam běží akční film, o který bych jinak nezavadil. Chci tedy proklatou zlodějku času opět vypnout, když si ale všimnu, že ve filmu hraje Keanu Reeves.
Tedy... Hraje... Prostě tam existuje. Má charisma, umí kamarádit s kamerou, byl od mládí učenlivý, chlapi i ženské ho milovali, ve výsledku obstojí. Někde na Broadwayi by ovšem klidně mohl mít problém, tomu já aspoň věřím. Jako divadelní herec nejspíš úplný génius nebude, i když... Pokud by Reevesovi někdo psal hru na tělo, taky by obstál.
Ale tady není divadlo, jsme v kriminálce o korupci u policie. Snímek má značný spád a mne zaujme i navzdory tomu, že dialogy často sestávají jen ze stručných klišé. Ač... Říkám klišé, ale filmy přece nejsou kousky reality, pokud nejde o dokumenty. Vždycky jsou stylizované. Akční biják je taky stylizovaný, ale ještě víc: a to, co byste normálně říkali složitě a velmi dlouho (anebo to četli z papírku), je tady pokaždé vyjádřeno jen pár slovy. Nebo ranou.
Reeves ani moc hrát nemusí, protože režisér má scénář celkem pod kontrolou a střihač také. Výsledek udrží pozornost diváka a jistě ne každého, ale diváka mé úrovně ano. Takže koukám dál a dojde mi, že toto asi má být něco jako nový Serpico (1973) - a jenom tu nehraje Al Pacino.
Ne: přiznám, ani to mi nedocvaklo. Ale hrdina ztvárněný Reevesem to výslovně říká. Má to ve scénáři. „Něco jako ve filmu Serpico?“ ptá se na jednom místě.
Ale neodbíhejme. Dodatečně jsem se podíval, co vlastně v noci dávali, a šlo o film Street Kings (2008) - a vážně jsem, takové nemehlo, že jsem jej prvně zhlédl až třináct let po jeho vzniku, což pro vás může být půlka života.
Také tu hrají Hugh Laurie (Dr. House) či Forest Whitaker, nicméně hlavní váhu nese na svých půvabných bedrech Keanu Reeves - a je celkem věrohodný; určitě dost na to, aby mohl vzniknout druhý díl. Stalo se tři roky nato, jenže místo Reevese hrál Ray Liotta, který jednoduše není tak sympatický, a osobně nic proti němu, avšak tato druhá část už má na Česko-slovenské filmové databázi jen 39 %, což je zatroleně málo. Tak se na ni asi nepodívám, a i na původní film jsem se díval náhodou, ale s Reevesem jsem se po pár minutách docela ztotožnil. Nerad bych užil slova splynul, to by mohlo znít až homosexuálně, ale film náhle skončil a já si byl vědom, že jsem na čas Reevesem. Ego z obrazovky do mě přešlo. Přistihl jsem se dokonce, že cítím podobné sebevědomí jako hercem ztvárněný detektiv, a že podobně úsporně hovořím, stejně rázně jednám a obdobně stručně žertuji... Smějete se?
Právem. Chci jen říct, že podobné filmy nemají smysl jen jako likvidátory divácké agresivity. Ano, i tak fungují a jsou ve společnosti potřeba (hodně zločinů se nepochybně nestane i díky tomu, že se potenciální zločinec pouze kouká na to, co by jinak udělal), ale taky vás mohou báječně napumpovat drajvem a energií.
Kdybych samozřejmě byl méně prázdný, tj. menší dutinou a větší osobností, asi bych nic podobného ráno nepotřeboval, ale tohle není jisté. Dokonce bych řekl, že i leckterou výraznou osobnost, co má ve zvyku sledovat filmy, herec významně doladí. Netvrdím, že napořád, ale třeba tak na den. A protože Reeves hraje v Králech ulice až neuvěřitelného klaďase, není takový přesun potence nic proti ničemu, řekl bych. Aspoň mně pomáhá. To ráno jsem si onu věc ověřil, ale znám ji z dřívějška, i když já osobně mám jen pár herců, kteří mě umí podobně prodchnout. Vybavuji si teď pouze Clinta Eastwooda a Petera Sellerse. A Reeves?
Možná, že zrovna dělám podobná gesta, a to, aniž mi příslušejí, a připomíná to prastarou a hrůzostrašnou historku, kterou zpracovala už spousta autorů i včetně Romana Polanského (ten ve filmu Nájemník). Děsivý příběh. Je to i osud studenta (nebo kohokoli), kdo se kdesi ubytuje a všimne si okna naproti. Za jeho záclonou jej pozoruje stařena, jakási pomyslná pavoučice, a stařena posléze počne dělat jistá gesta. Nevím, zda zednářská, ale nájemník proti ní je chtě nechtě začne napodobovat a může být doveden k vraždě či sebevraždě; ale to jsme odbočili do krajů hororu a Reeves spíše není pavoučicí, řekl bych. Takže budu fit. Ne? Budu. Ale jedno i tak zůstane skličující, sebevražednou pravdou. Nikdy nikdo nejsme úplně sami sebou a třeba mě rovněž tím pádem neznáte, protože velká má část může být pouze tím, co nějaký dobře za své herectví placený Eastwood či Reeves představují na plátně multikina.
Patří mi ale pohrdání či výsměch? Těžko říct. Magický Keanu Reeves přece jen vypadá ve srovnání se mnou poněkud jinak - a co jest dovoleno bohovi či Jovovi, není dovoleno nemehlu a volovi, to jistě. To bez debaty platí. Vzhled a osobní charisma hrají obrovskou roli v našich životech, což si ne každý přizná. Ale přesto má význam určitý niterný pocit usebrání, a přece je někdy podstatná pouhá sugesce.
Během postupného likvidování problémů denního a praktického života sice pak sami nikdy nedokráčíte tak daleko jako ´nový Serpico´, ale dojdete možná dál, než byste se bídně doplahočili, kdyby nebylo filmu; a kdyby nebylo oné nevysvětlitelné možnosti a šance krást jen koukáním a odezíráním životní sílu herců.
Já to aspoň polovědomě praktikuji. Ano, úchylka; ale výhodná. Pohádky nabíjejí energií a nesmíte je samozřejmě kopírovat doslova a nesmíte proto pod jejich bodrým vlivem jezdit jako blázni vlevo (nejste-li náhodou v Londýně).
Ale jinak? Proč ne? Nebraňte se, víc nebo méně vědomě napodobujte (i za času viru) a kdo, sakra, ví, třeba pak všichni budem´ dál. Jednou.
Vložil: Ivo Fencl