Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

V neděli občas něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Při první návštěvě jsem říkal, jaká to teprve musí být nádhera na Riviéře. Kdepak, Jadran je hezčí. Profesor Kukal o světě, svých cestách i klavíru

01.04.2021
Při první návštěvě jsem říkal, jaká to teprve musí být nádhera na Riviéře. Kdepak, Jadran je hezčí. Profesor Kukal o světě, svých cestách i klavíru

Foto: Paměť národa

Popisek: Profesor Zdeněk Kukal na snímku, který vznikl z videa Paměti národa. Pro tuto instituci namluvil své vzpomínky v letech 2015 - 16

ROZHOVORY NA OKRAJI Dnešní zpovídaný moc ´na okraji´ není, hlavně tedy nebyl. Snad jen jeho vášeň a práce, geologie, oceánografie a oceánologie; a to opět ´jen´ z hlediska široké veřejnosti, ve vědeckých kruzích je známý až až. Má své heslo na české Wikipedii, své vzpomínky sdílel i s ´Pamětí národa´. Takže jen telegraficky: Dnes takřka devadesátiletý vědec, Doc. RNDr. Zdeněk Kukal, DrSc. (* 1932), absolvoval Universitu Karlovu, v letech 1992-1997 vedl Ústřední geologický ústav, dnešní Geologickou službu. Taktéž byl v Radě vlády pro výzkum a vývoj. Nějakých deset let života trávil mimo území naší republiky, také jako profesor v Bagdádu a Kuvajtu anebo hlavní geolog ve státní službě Iráku. Je autorem či spoluautorem četných publikací, mj. napsal Základy oceánografie (1977, rozšířeno 1990) a Základy sedimentologie (1986), díla Atlantis ve světle moderní vědy (1978) a Záhada bermudského trojúhelníku (1985), knihy Přírodní katastrofy (1982, 1983) či Oceán – pevnina budoucnosti (1984). Ale co je hlavní pro nás, Zdeněk Kukal umí krásně, poutavě a zajímavě vyprávět a vzpomínat…

Pojďme se vaším prostřednictvím podívat světem a začněme na Jadranu, tam je to nejblíž.

Jadran, tak ten je neuvěřitelný. Při první návštěvě Jaderského moře, v roce 1962, jsem ještě říkal, jaká to teprve musí být nádhera na francouzské nebo italské Riviéře. Jenže později mi došlo, že Jadran je krásnější, a to ať ho procestujeme od severu k jihu anebo obráceně.

Asi na první místo bych dal Korčulu, ale blízko vedle je Brač - s kameny, bouřím otevřený Vis a Mljet s jezery. A pak menší souostroví, některá bez obyvatel, a Split s Dubrovníkem. Pozoruhodný je i Kotorský záliv a nesmí se zapomenout na ústí řek, některá dokonce s peřejemi, na tvary břežní linie a na jevy krasové.

Kdo hledá památky, najde je taky všude. Právem se doporučuje přidat se k expediční plavbě, která vás vezme na vybraný ostrov, abyste si užili potápění, a žralok tam už dlouho žádnou českou učitelku nezakousl.

Syn zeměpisec a manželka pořád domů vozí další a další fotografie, a když jsem je probíral, měl jsem nutkání napsat něco o chorvatském pobřeží, jeho vývoji a složení tamních hornin; ale pak mě to pustilo, už je psáno dost - a jen prolistujte propagační knížky a letáky, i když o geologii tam toho moc nenajdete.

Oblastí vašeho výzkumu byla i Kuba.

Jako první řádné moře s korálovými útesy! Prostě subtropické, se vším všudy. Společný projekt kubánské a české akademie se pro mě stal opravdovou událostí a bylo nás tenkrát pět; ale ne (Poláček mě plete), osm. Tři mořští geologové, tři potápěči a dva filmaři.

Jedním z úkolů se totiž stalo natočit film, který by se mohl promítat na Mezinárodním geologickém kongresu v Praze v roce 1968. Vznikl. Ale ze známých důvodů se nepromítal. I rozdělili jej aspoň na několik filmů kratších, které se použily v televizi i při jiných příležitostech. Nafilmován byl taky hurikán Alma a podařilo se dokumentovat práci potápěčů i mořských geologů ve dvou mořích: na severu ve Floridské úžině a na jihu v Karibském moři. Vědecké výsledky nemohly být ohromující, vždyť jsme byli začátečníci a času neměli nazbyt, i tak jsme však nafotili a přivezli dost příkladů mořské fauny a flóry - samozřejmě se svolením našich kubánských parťáků a tamních orgánů.

Soustředili jsme se hlavně na korálový útes podobající se bariéře a sledovali, co se děje před ním a co za ním. Jak bouře mění situaci na obou stranách, nakolik útes ovlivňuje pláže i tvářnost dna. Dle místního i našeho tisku byl úspěchem i dlouhodobý pobyt člověka pod mořem, samozřejmě tedy v izolované nádrži, a nutno říct, že náš potápěč s tím kubánským vydrželi v hloubce 25 metrů 48 hodin bez jakýchkoli následků. Oslavováni byli jako hrdinové prvního takového experimentu v Latinské Americe. Nezanedbali jsme ale ani průzkum vnitrozemí, tedy tu pravou geologii, sledující druh hornin, jejich stáří a tvary jejich povrchu. V šedesátých letech šlo o první kubánskou expedici, ale o deset let později přišla další, a to už jsme měli řešit dva konkrétní problémy: Ten první byl, proč na slavné pláži Varadero ubývá písku, za druhé jsme měli najít dostatečné zásoby stavebních surovin, hlavně písku a štěrku. První úkol se vyřešit podařilo. Písek byl odplavován proto, že ho byl nedostatek, neboť v místech proti proudu se bagroval. Stačilo prozkoumat příbřežní proud a místa těžby.

A druhý úkol?

Byl těžší. Ona totiž je tam se stavebními písky a štěrky úplně jiná situace než u nás. Na souši nejsou a hledají se proto v moři. A tak jsme několik týdnů hledali podle leteckých snímků a tvarů dna pasti, kam by se takové písky a štěrky mohly nanášet, a vytipovali jsme dvě ložiska; myslím, že docela úspěšně. Další práce už po našem odjezdu byly technického rázu - prostě bagrovat a bagrovat, a později jsem se dozvěděl, že průzkum ložisek pokračuje. Při této druhé expedici jsme měli možnost navštívit i další části Kuby a například jsme se letadlem dostali do Guantanama. Pak i na východ do hor a - opět - na břehy Karibského moře, kde kdysi došlo k nepovedenému vylodění kubánského emigrantského vojska, to byla ´slavná´ Zátoka sviní. Zúčastnili jsme se taky sklizně cukrové třtiny, což je pořádná dřina, a ze vzpomínek mi vyplývá, že expedice byla ohledně znalostí mořské geologie pokrokem.

 

Z fotogalerie Paměti národa. Mladý výzkumník, rok 1957

Následoval Irák.

Irák je úplně jiná kapitola v mém životě. Bagdádská univerzita mě docela chtěla, protože znali mou anglickou knížku o sedimentech, a tenkrát, v šedesátých letech, byly vztahy mezi naší republikou a arabskými zeměmi na vrcholu. Chtěli mě tedy. Dovedete si představit mé pocity? Uvidím Babylon, uvidím Ninive a všechny ty poklady v muzeu. A co takový Ur? Eufrat s Tigridem - jejich ústí do Perského zálivu. S takovými pocity bezbranně soupeřily obavy: „Vždyť ses nestačil ani trochu naučit arabsky. Jaká bude tvá pozice na univerzitě?“

Bydlení a strava, z toho jsem strach ovšem neměl, už jsem měl zprávy od předchůdců.

Nástup na univerzitu proběhl bez potíží, na Faculty of Science (Přírodovědecké fakultě) měli učebním jazykem angličtinu, a tak to bylo jazykově vyřešené. Chtěli na mně přednášky i nějaký výzkum, v tom jsem už zkušenosti měl. Dostal jsem dva asistenty, šikovné kluky, a něco jsme spolu pak i publikovali. Žáci také nezlobili, i když přednášky se podle tradic konaly zvlášť pro studenty a studentky. Znamenalo to víc učebních hodin.

Vyfasoval jsem nejprve přednášky ze svých oborů, třeba o petrografii, mořské geologii a strukturní geologii, ale asi druhý rok služby za mnou nesměle přišel děkan: „Profesore, nemám nikoho na naftovou geologii. Vzal byste to na semestr?“ Co jsem měl dělat, odmítnout se nedá! I když představa, že přednáším o naftě v naftové zemi, zněla krapet pošetile. No nic, vyřešil jsem to tak, že jsem přednášky soustředil na okolní matečné horniny, zasadil vše do okolní geologie a všichni byli spokojeni. Strukturní geologie, tedy hlavně tektonika, to studenty zajímalo, a při jedné přednášce jsem se zeptal: „Co myslíte, hrozí nám tady v Iráku zemětřesení?“ „Ale kdepak, sir, tady je zemská kůra stabilní.“ Byli si tak jisti, že jsem je krapet znejistil a řekl jim o zemětřesení v roce 1926. Ukázal jsem jim na mapě, jak se epicentra blíží z Íránu přes Perský záliv, ale hodina skončila a život šel dál.

Jenže druhý den ráno, když jsem přicházel na fakultu, se ke mně hnal houf studentů a hlasitě se ozýval: „Sir, you are prophet (Pane, vy jste prorok). V noci bylo zemětřesení.“ A bylo. Žádné velké, ale otřesy prý byly cítit. Já je necítil, zato jsem však cítil, že jsem v očích studentů vyrostl.

A pak přišel výzkum; na ten jsem se těšil. Napřed na jih. Přes Babylon a velkou říční nivu Eufratu a Tigridu ke společnému ústí a Perskému zálivu. Samozřejmě jsme se zastavili v Uru, vzali z jámy nějaké vzorky a pokračovali dál. Následovaly exkurze na východ do hor Zagrosu a k íránským hranicím, pak na sever do Kurdistánu a na naftová ložiska. Odevšad jsme vezli nejen poznatky, ale taky vzorky a nové geologické mapy, a žasl jsem, kolik archeologických nalezišť všude je a kolik z nich je neprozkoumaných.

Rozhodně většina. Bohužel došlo k tzv. sedmidenní válce s Izraelem, měnila se politická situace, všude bylo náhle cítit napětí. Z obchodů mizelo zboží. Nicméně jsem měl smlouvu a pokračovat musel. S asistenty jsme změřili, jak rychle se usazuje prach a písek z písečných a prachových bouří, kolik bahna přibývá v Perském zálivu a jak to vypadalo kolem řek v geologické historii. Uveřejnili jsme několik vědeckých prací a tím jsem pomohl svým asistentům k hodnostem MgSc a PhD (magistr a kandidát věd). A zažili jsme i velkou povodeň, kdy voda i v Bagdádu sahala po kolena - pravý obraz biblické potopy.

A pak... Skončila má smlouva. Došlo na rozloučení. Bylo dlouhé, občas nějaká slzička. A přání, abych se vrátil co nejdřív.

K tomu opravdu za pár let došlo. V Iráku je Státní geologická služba, obdoba naší České geologické služby, kde vlastně dodnes pracuji, i když jako emeritus, a tenkrát, v roce 1975, se ředitel té irácké služby obrátil nejenom na mě, ale i na orgány s prosbou, zda by mě na nějaký čas nezapůjčili. Nebyl jsem proti, orgány také ne. A tak jsme vyrazili znovu do Bagdádu.

Tentokrát na geologickou službu, kde jsem měl za úkol organizovat geologické výzkumy. Znamenalo to hlavně terén vybraných oblastí, mapování a vše, co s tím souviselo. Měl jsem asistenty, se kterými jsem se z minula znal, pracovalo se rychle a solidně. Dokončovaly se mapy, tentokrát hlavně severně od Bagdádu, upravoval se sled vrstev (stratigrafie) a upřesňovalo se složení hornin. Vše se shrnulo v závěrečné zprávě.

Ale podmínky byly už horší než za prvního pobytu. Potraviny chyběly, ubytování bylo drahé a politické napětí zřetelné. Tentokrát byl můj pobyt kratší, ale přece jen mě stačil kousnout štír, což znamenalo pár dní v nemocnici. Následovalo rozloučení a cesta autem domů. Iráku je mi pořád líto. Představuji si biblickou krajinu a neprozkoumané archeologické lokality, i poničená města. Už to není Irák, jaký jsem znal. Nevím, nevím, zda se ještě vzpamatuje.

Co Zdeněk Kukal a Kuvajt?

Když jsem se - podruhé - vrátil z Iráku, našel jsem doma lejstro s návrhem smlouvy na místo profesora na Kuvajtské univerzitě. Žádný zázrak, Bagdád není od Kuvajtu daleko a určité vztahy mezi univerzitami existovaly. Nebyl jsem proti, ale získat povolení orgánů bylo tentokrát poněkud těžší. Povedlo se. Vyrazil jsem Renaultem 12 přes Rakousko, Jugoslávii, Bulharsko, Turecko a Sýrii - do Iráku; tam jsem se objal se známými a pokračoval do Kuvajtu, v ruce smlouvu. Hranice se mi otevřely a zbývaly dvě hodiny. Rozdíl oproti Iráku byl vidět na první pohled. Bohatství na každém kroku, benzín laciný, auta jako z autosalonu. První noc u známých, druhý den ráno hned na univerzitu. Uvítání, přidělení kanceláře, mikroskopu, xeroxu, sekretářky. Za pár hodin mi vybrali bydlení; sice daleko od univerzity, ale auto jsem měl, tak jaképak starosti. V bytě jsem si ovšem musel platit sluhu, nebylo zvykem, aby si profesor uklízel sám. Opravdu nepřeháním, mudaris džama (profesor na univerzitě) měl v Kuvajtu velký respekt.

S jídlem a různými potřebami nebyly žádné starosti, za rohem stál velkoobchod, a když se mi něco rozbilo, stačilo to asistentovi naznačit - a do několika hodin bylo vše v pořádku. Třeba výměna ledničky nebo úprava klimatizace. S přednáškami jsem byl spokojen a studenti také. Zařízeny byly po americkém způsobu. Přednáška - lab (cvičení), studenti a studentky pohromadě.

Dva roky jsem také měl geologické mapování, to znamená terén se vším všudy; měření vzdáleností, úhlů, zanášení do mapy, sestavování geologických řezů. Docela oblíbené bylo kopání sond. Moc mě potěšil jeden z mých nejlepších studentů, když mi řekl: „Sir, za několik minulých let jsem se nenaučil tolik jako s vámi za tenhle měsíc.“ A nebyla to lichotka, něco je totiž na tom, že praxe a praxe. Terén naučí víc než jen teorie.

Měl jsem také na starosti několik PhD, což odpovídalo našemu kandidátu věd. Nemohu si stěžovat, byli pilní i pilné, a když jsem jim vysvětlil principy, pečlivě měřili třeba orientaci valounů v poušti nebo průběh wádí (vyschlé koryto občasné řeky, naplní se jen při jarních deštích). Kuvajt opravdu je bohatá země, ke konci mé služby dostavovali hokejový stadion, a když jsem potřeboval k výuce třeba knížku z Ameriky, první dotaz sekretářky zněl: „A kolik výtisků?“ Přitom to byla drahá kniha za nějakých padesát dolarů.

Kuvajt má dlouhé pobřeží Perského zálivu; v arabských zemích sice říkají Arabský záliv, ale my se musíme držet schválené mezinárodní terminologie - nakonec se mi podařilo to studentům vysvětlit a dobrá třetina mé práce se týkala právě Zálivu. Napřed jsme měli vybavenou kuvajtskou lodˇ a odebírali vzorky napříč a podél břehu. Pak přijela na dost dlouho německá výzkumná loď Meteor II a s tou se dalo i vrtat do dna a dělat další podrobné výzkumy, strávil jsem na ní dost dní. Některé výpravy byly jednodenní, jiné, k protějšímu břehu nebo dále na jih, několikadenní. Samozřejmě, že jsem se i potápěl a prozkoumával dno do několikametrové hloubky. Taková práce se ovšem musela načasovat, protože vlivem dmutí se část dna periodicky obnažovala. Výsledky jsme publikovali ve velké monografii The Persian Gulf, dílčí poznatky v různých časopisech. Málokdo ovšem ví, že osud Perského zálivu je zpečetěn. Spojené ústí Eufratu a Tigridu Šatt-al-Arab do něj nanáší tisíce tun bahna ze severu a jiná řeka, Kárun, snad ještě víc klastického materiálu ze severovýchodu od Zagrosu. Proto se Perský záliv zmenšuje a bude-li to pokračovat, zcela se zaplní sedimenty a zmizí. Za jak dlouho? Soudí se, že toto umírání může trvat dva až tři miliony let.

V Kuvajtu se pro pedagogy dodržovaly letní dvouměsíční prázdniny a ty jsme využívali ke kratším cestám do okolních zemí nebo k delším evropským zájezdům. Můj pobyt se posléze nachýlil ke konci, loučili se rektor i děkan a studenti na mou počest uspořádali pěkný rozlučkový večírek. Odlet měl jedinou vadu. Musel jsem v Kuvajtu nechat Renaulta. Jako rodina jsme totiž dostali prémii. Letenky do vybraných zemí - a nakonec i do vlasti. Odletěli jsme skoro na poslední chvíli a brzy došlo k irácké agresi a obsazení Kuvajtu, záminkou se stalo, že ta zem i s ložisky Iráku vždy patřil. Jak pamatujeme, odvetou byla operace Pouštní bouře a poměrně rychlé vyhnání irácké armády. Na Kuvajt mám opravdu výborné vzpomínky, nezapomínám dodnes a občas potkávám bývalé studenty na různých mezinárodních konferencích.

 

Z fotogalerie Paměti národa: Doma, 1995

Vzpomněl byste i na Černé moře?

U Černého moře jsem snad strávil nejvíc času. Nemyslím tím krátké cesty k pobřeží a zkoumání tvarů břežní linie, ale hlavně projekt zemí RVHP, jemuž se říkalo Výzkum nerostných surovin Černého moře. Byl zaměřen hlavně na hledání minerálů železa, magnetitu a titanitu v mělkých částech moře při západním pobřeží. Projekt byl koncipován dost velkoryse a Bulhaři slušně vystrojili původní obchodní loď, takže jsme mohli mapovat dno a vrtat do několikametrové hloubky. Družba kotvila v Burgasu, hlavní stan byl v městečku Sarafovo o několik kilometrů severněji. Tam jsme přestavěli a vybavili původní chatrče na slušné laboratoře pro chemickou a fyzikální analýzu vzorků. Expedice byla opravdu mezinárodní, ale převládali čeští geologové a potápěči, doprovázení několika Slováky. Zjistili jsme, že sedimenty zálivů a celého bulharského šelfu jsou bohaté na minerály železa a pokusili jsme se vypočítat jejich objemy. Ale zásoby dosud nelze dobývat a využívat, oblast příbřeží je chráněnou zónou vyhrazenou rekreaci, a tak se ložisko považuje za uložené k ledu, jak ložiskáři říkají těm zdrojům, o kterých vědí, ale okolnosti zatím brání využití.

Tato dvouetapová expedice proběhla bez větších problémů a práce byly občas přerušeny jen bouřlivým počasím. Nepříjemnou událostí se staly pouze nálezy hromad min, kterých se Němci zbavovali při útěku z bulharských přístavů. V poslední době se pozornost Bulharů a angažovaných mezinárodních společností zaostřila na výskyty metanu, které jsou pod povrchem dna od ústí Dunaje a táhnou se daleko na sever. Jsou to velké zásoby a těžba se plánuje. Po naší bulharské anabázi zůstaly podrobné mapy, zprávy o analýze vzorků a spousta materiálu, který je uložen ve skladech v Kutné Hoře. Vědecké výsledky nejsou zanedbatelné a doplňují naše znalosti o vývoji Černého moře během posledních tisícovek let.

V devadesátých letech jste se stal členem Rady naší vlády? Platně?

Rada vlády pro výzkum a vývoj, jak se v devadesátých letech nazývala, byla důležitým orgánem. Upozorňuji, že neměla výkonnou moc, jen tu poradní, a hodnotila, jednoduše řečeno, finanční požadavky resortů. Doporučení předávala Ministerstvu financí. Zastupoval jsem resortní výzkumné ústavy, mezi něž patřila Česká geologická služba a resortní ústav Ministerstva životního prostředí, a mou povinností mj. bylo sledovat propagaci vědy a stav šíření vědeckých poznatků. Podle pokroků jsem navrhoval ocenění úspěšných novinářů, redaktorů, televizních a rozhlasových pracovníků, mezi nimiž se objevila známá jména jako novinář Karel Pacner (zrovna vydal paměti), televizní režisér Tomáš Jančařík a další. Rada několikrát úspěšně zasáhla při plánech zrušení některých výzkumných ústavů, jejich štěpení nebo naopak fúze. Tou největší chybou se stalo, že nebylo založeno Ministerstvo pro vědu. Ke konci devadesátých let minulého století přitom Rada vypracovala do podrobností všechny okolnosti vedoucí k jeho založení a bylo by to jednoduché. Jádrem by se stala tehdejší Rada, doplněná nevelkým počtem organizačních pracovníků. Co je důležité, měla by výkonnou moc. Bohužel, návrh byl vládou zamítnut s odůvodněním, že není vhodné zakládat nová ministerstva. Dnes je otázka oživena. O možnosti existence Ministerstva pro vědu se znovu jedná. Dodám, že členství v Radě vlády bylo čestnou funkcí, i když malé prémie členové dostávali, v žádném případě nešlo o zaměstnání. Rada měla ovšem prestižní pozici, protože jejím předsedou byl ministr a členy zástupci ministerstev, resortů, soukromých podniků, ekonomů i právníků.

Dosti cest, přistupme ke knihám. Jak vznikly Přírodní katastrofy?

Psaly se dobře. Musel jsem jenom zdůraznit, že přírodní katastrofy jsou opravdu dílem přírody a že to jsou skutečně přírodní procesy, které k nim vedou, a pak jsem katastrofy řadil podle známé klasifikace od těch, jejichž původ je v zemském nitru, přes příčiny povrchové až k těm atmosférickým a k vesmírným procesům. Začal jsem příčinami katastrof, jejich výskytem a účinkem na světové země a zaostřil na naši republiku. Zdrojů, ze kterých se dalo čerpat, bylo mnoho, a proto jsou tu seznamy katastrof spolehlivé. Právě jako popis událostí a jejich vlivy na obyvatele a na krajinu.

Snažil jsem se také upozornit na některé nejasnosti a zvláštnosti průběhu katastrof, na předpovídání, varování a ochranu. Kniha vyšla v nakladatelství Horizont v dost velkém nákladu a myslím, že se docela líbila, protože po dvou letech byla přeložena do ruštiny a vydána v nakladatelství Znanije. Je jasné, že od dob vydání vyšlo mnoho dalších knížek o katastrofách, z nichž některé se specializují pouze na některý jejich typ, a jsou i nové poznatky, jako třeba o vlivu deskové tektoniky, zemského tepla a klimatických změn, přičemž se dostává do popředí oceán jako původce mnoha katastrof a vesmír, který planetu bombarduje projektily.

 

Pro Paměť národa, 2015

Jak jste spolupracovali s panem Malinou na publikaci Soumrak kouzelníků?

S Jaroslavem Malinou z Masarykovy univerzity jsme kamarádili dlouho, uspořádali jsme i společnou besedu a kritizovali nevědecký přístup ke geologickým a archeologickým poznatkům. Chtěli jsme napsat něco jako Věda proti pavědě a pseudovědě a rozdělili si práci. Psal jsem spíše obecnější pohled o principech vědecké práce a shrnul příklady o pseudovědeckém pohledu na geologické, geografické a jiné problémy, zatímco Jarda připojil konkrétní příklady a právem zesměšnil přístup některých záhadologů k řešení problémů. Prostě - drželi jsme se hesla: Vědci udělají ze záhadných věcí věci jasné, záhadologové z jasných věcí záhady. Knížka opět vyšla v nakladatelství Horizont, tehdy ovšem byla víra v mimozemšťany a paranormální věci dost rozšířená a vědeckému přístupu mnoho lidí nevěřilo, takže jsme měli na přednáškách a besedách mnoho práce s přesvědčováním, ukázkami nesmyslných interpretací a odhalováním překroucení důkazů. Lidé záhady milovali i milují, a i tenkrát dostali do ruky střelivo a údajné argumenty. Už tu byl Däniken, plukovník Souček čtenáře nějakou dobu předtím zahlcoval různými Tušeními a někdejší ministr školství Kahuda svými mentiony přímo hýbal světem. Dodám, že i to byl důvod, proč jsme knížku napsali. Dost lidí jsme skutečně přesvědčili, ale značnou část ne.

Jakpak to bylo s vaší prací na knížce Geologická paměť krajiny?

Tu jsem psal rád. Chtěl jsem na některých příkladech jasně ukázat, jaké znaky si naše krajina zachovala z dávných geologických dob, a chtěl jsem hodně fotografií; povedlo se. I když sám fotografuji spíše výjimečně a hlavním autorem snímků se stal Honza Němec, který též popsal řadu zajímavých geologických jevů. Přidal se k nám ještě Karel Pošmourný, také přispěl snímky a jejich popisky i některými komentáři o zajímavých jevech. Chtěl jsem čtenářům přiblížit, jak krajina vypadala před pěti sty miliony let a v jiných geologických obdobích. Někdy je to obraz zastřený, ale jinde už jen povrchem prozradí minulost. A na tu svou minulost dost, i to, že před 400 miliony let u nás byly v teplém tropickém moři korálové útesy, že před 290 miliony let byly na našem území velehory a že jindy jsme zase byli nudnou plošinou. Geologicky docela nedávno se u nás také probudily sopky. A jak vypadala třeba Brdská vrchovina před 520 miliony let? Zkusil jsem ji rekonstruovat a hle, okolí Prahy a ji samu byste v ordoviku, před 420 miliony let, nepoznali. Na sta metrů hluboké moře, kolem pahorkatina. Karlštejnská vrchovina byla v devonu před 400 miliony lety mořem plným útesových trsů, které občas srostly v pevné korálové útesy. A tak jsem pokračoval k mladším a mladším krajinám a přes Nízký Jeseník a ostravskou pánev k dalším pánvím. Vnitrosudetské, podkrkonošské i k nudné plošině České křídové tabule. Ani na Bílé Karpaty jsme nezapomněli, vždyť třetihorní a čtvrtohorní krajiny neměly ještě tolik času se změnit.

Ve změnách krajiny hrálo důležitou úlohu podnebí a my nastínili přehled jeho vývoje. A tektonika? Samozřejmě, bez ní by geologie byla nudná. Právě tektonické pohyby krajinu někde rozlámaly a jinde zohýbaly a někde posunuly a každý uhodne, že to znamená zlomy, vrásy a posuny. Pak jsme se dostali k rychlosti geologických pochodů a otázce, co bylo rychlejší. Zdvih hor, nebo jejich eroze? A kolik jílu a písku se usadilo za tisíc let? Upozornili jsme i na hříčky přírody, dnes obvykle chráněné, a neuškodila krátká charakteristika krajiny žulové, pískovcové a krasové. Jak jinak skončit, než obyvateli a tím, co udělali s krajinou, co poničili, co zachránili, co urychlili a co zpomalili. Staré mapy pak představovaly tečku, a ještě spíš několik teček; geologické pochody pokračují, i když teď za naší účasti. Knížku vydalo nakladatelství České geologické služby a za rok byla vyprodaná. Za dva roky vyšlo druhé vydání, je brožované a menšího formátu.

Jak vznikla vaše Geologická abeceda?

Jako hra. Od malička jsem rád veršoval, psaníčka psal v rýmech a sem tam jsem složil vážnější básničku. Hrál jsem si také při popisu hornin ve výbrusech, třeba:

Akcesorií jak malin, zirkon, rutil a turmalin.

Kdyby někdo smíchy pukal, zpracoval to Zdeněk Kukal.

Naštěstí na to šéf projektu přišel a nevynadal mi, ale strach, že mi nařídí zveršovat všechny ty stovky popisů, ten jsem měl. Měl jsem rád i dětské časopisy s hezkými rýmy jako Punťu a Kulihráškovu abecedu, a právě u té mě napadlo, že by šlo něco podobného udělat geologicky. A tak jsem sestavil abecední seznam geologických výrazů, napsal, co znamenají, a začal rýmovat; nejlépe mi to šlo večer před spaním.

Samozřejmě, že jsem opravoval, doplňoval a škrtal, a tam, kde jsem si nevěděl rady, pomohl profesionální básník Petr Maděra, i když nesouhlasí s mým výrokem, že „psát báseň bez rýmu, je jako hrát tenis bez sítě“. Nakonec jsem to dal dohromady, ale bez obrázků by to bylo poloviční. Ujala se jich šikovná Helena Neubertová a namalovala je tak hezké, že se mi líbí víc než mé vlastní rýmy. Někdy jsem jí určitý námět navrhl, ale jindy to vymyslela celé sama, a to pointu i provedení. Kniha vyšla v koedici České geologické služby a Mladé fronty a vyprodaná byla do roka, takže se na mě dnes lidé obracejí, jestli bych ještě nějakou neměl. Opravdu ne, sháním dokonce nějakou pro sebe, ale ani v antikvariátech o ni nezakopnu.

Nedávno byla na náměstí v Chrudimi oslava založení Národního parku Železné hory a dr. Smutek pro tu příležitost zhudebnil i básničku z Geologické abecedy, nacvičil ji s dětským sborem a úspěšně ji předvedli.

 

Zdeněk Kukal s autorem rozhovoru, foto Ivo Fencl

Čímpak jste přispěl Hradům Čech a Moravy?

Tak tohle byla práce jako na kostele. Z čeho jsou postaveny naše hrady a zámky a na čem stojí; je mezi tím nějaká souvislost? Práce trvala tři až čtyři roky. Objet všechny vybrané hrady a zámky, vyfotografovat detaily i celky s okolím a psát, psát, psát a vybírat, upravovat a hledat odkazy. Zase jsem si ale našel pomocníky. Vlasta Čechová, vášnivá fotografka, dodala většinu snímků, Jarda Valečka, náš nejlepší křídař, pomohl s hrady, postavenými z křídových sedimentů na křídě, Bára Dudíková (správně Barbora Dudíková-Schulmannová) je znalkyní stavebních a dekoračních kamenů a s něčím opět pomohl geolog Karel Pošmourný. Hotový rukopis dostal k posouzení profesor Tomáš Durdík z Archeologického ústavu Akademie věd, náš nejlepší znalec hradů, bohužel nedávno zesnulý, a stačil ještě napsat hezkou předmluvu i úvod.

Knížka není žádnou encyklopedií, ale popisuje 400 hradů a zámků, které jsou stavivem a kamenným podkladem nejzajímavější. Nemohli jsme se obejít ani bez obecnějších kapitol o horninách, zdech, hradbách, geologických pochodech a ničení hradů za husitských válek. O dějinách jsme psali jen to nejdůležitější, k této otázce je k dispozici podrobná literatura, ale zkusili jsme trochu statistiky a kupodivu zjistili, že nejvíce hradů u nás stojí na metamorfovaných horninách - zkuste uhodnout proč.

V textu jsou někde odbočky, ve kterých se třeba řeší původ názvu hradu, a upozorňujeme na podezření, že byl Václav IV. asi geolog, protože oba své hrady, Točník a Nový Hrad u Kunratic, postavil na geologicky mimořádném jevu, totiž na úhlové diskontinuitě, kde leží ordovické sedimenty na proterozoiku pod zcela jiným úhlem.

V závěrečné čtvrtině knížky pak jsou popsány hrady jako reprezentanti různých geologických podkladů. Třeba: Hrady na nejstarších proterozoických horninách. Hrady na žule ze žuly. Hrady na metamorfovaných horninách. Hrady na vulkanitech. Hrady vápencové. Hrady na exotech. Exoty rozumíme ordovické rohovce a třeba Žebrák a Točník na nich stojí a současně jsou z nich postaveny: nic podobného nenajdete na celém světě. A exotem je i hrad Pecka na permských slepencích.

Který český hrad je z vašeho hlediska nejexotičtější?

Rychmburk. Z drob, stojící na stejných drobách. Nevíme ale, co je to za droby a jakého jsou stáří; osobně hlasuji pro kulm, tzn. spodní karbon, ale jsou i jiné názory. Kniha o hradech vyšla v koedici nakladatelství Grada a České geologické služby a myslím, že poslední výtisk jsem ještě sehnal v nakladatelství Academia. V geologickém knihkupectví České geologické služby na Klárově možná ještě také nějaký mají.

Žádný Stingl jste sice nebyl, ale procestoval jste toho taky moc. Kterépak oblasti světových oceánů vás vlastně fyzicky minuly?

Rozhodně mi ještě chybí jak Arktida, tak Antarktida, na ně a zimu ovšem máme jiné odborníky, šikovné a úspěšné. Z jiných oceánů mám mezeru v průlivech u Jižní Ameriky a ani jsem neobeplouval Jižní Afriku okolo Mysu Dobré naděje. Chybí mi také lodní cesta přes východní Pacifik a myslím tím ten širomořský, neboť příbřežní části jsem navštívil.

Mohu se ale také chlubit slušnou znalostí Středozemního moře se všemi okrajovými moři, a dokonce i s vnitřními moři mezi Asií a ostrovním obloukem. Římané rádi říkali Středozemnímu moři Mare nostrum, Naše moře, ale sám mohu, řekl bych, za sebe totéž tvrdit o Perském zálivu.

A to poslední moře, které jsem s výzkumnými podněty navštívil, byl Balt - a průlivy Skagerak a Kategat.

Myslím, že to pro mě už bylo moře poslední.

Byl by to smutný konec rozhovoru, i vraťme se teď do vašeho dětství za první republiky a povězte mi, prosím, ještě něco o svém vztahu k hudbě.

Proč ne? Asi tak v roce 1938 jsme se po prázdninách vrátili do Prahy. Už ve vlaku z Úval tatínek varoval: „Budete překvapeni, je tam něco nového“. V bytě toho opravdu bylo dost nového. V rohu stálo pianino. Na psacím stole psací stroj. Na komodě akvárium s rybičkami.

Na pianino a psací stroj jsem se vrhl hned, akvárium dostal na starost spíš mladší bráška. Půl roku až rok jsem si jen tak brnkal, pak mě poslali k profesorce. K výborné profesorce, jmenovala se Šiffrová a ona sama byla žačkou slavného pedagoga Krause, který zase žákem Smetanovým. Nevíte-li to, dodnes se pěstuje tzv. krausovská škola, typická pozicí rukou jako bouliček (bez natažení prstů).

Pokračovalo to klasicky. Stupnice, etudy, cvičení. Lehčí kousky jsem dobrovolně přidával a not měl dost, tak třeba v hudebním antikvariátě u Urbánka v Jungmannově ulici. Na konci obecné jsem už byl schopen slušně zahrát lehčí kousky od Suka, nějaká preludia od Chopina, a dokonce jsem začal hrát Smetanův Český tanec a polku. Přišly Beethovenovy sonáty, můj velmi oblíbený Schumann (hlavně s Karnevalem, to byl dlouhá léta můj majstrštyk), Brahms, Schubertovy Imprompty a i na Dvořákovy Poetische Stimmungsbilder jsem najel, ba i na něco od Janáčka. Jen Mozarta já moc rád neměl.

Následovaly i menší koncertíky, třeba v sále ve Smečkách nebo na Novotného lávce, a na gymnáziu. Také několika soutěží jsem se zúčastnil, jednu nebo dvě vyhrál. I skládat jsem zkoušel, to se ale nepovedlo a komise jen dala vědět, že „není třeba ocenit, jen vyslovit pochvalu za snahu“.

Tehdy, v gymnaziálních letech, jsem chvílemi váhal, zda se muzice nevěnovat profesionálně, jenže to už jsem měl jiné zájmy, spisování a básnictví. A pak samozřejmě cestování s geografií.

A sport.

Samozřejmě. A myslím, že vítězství v boxu v těžké váze bych dal před jakkoli silným aplausem v koncertní síni. To dilema se ale vyřešilo jednoduše. Přestěhováním. V novém panelákovém bydlišti sousedé klavír moc v oblibě neměli. Přišlo i další stěhování a bylo po klavíru. Dostal ho syn. K dalšímu, a to krásnému křídlu, jsem se dostal až v Geologické službě.

V zaměstnání?

Ano. A zdědili jsme ho po Úřadu vlády, tak jsem si ho dal do ředitelny. Mělo to v zasvěcených kruzích velký ohlas, a dokonce i za oceánem, kde se mě dcerka mého známého geologa ptala (volně přeloženo): „Tys ten kámoš, který má piáno v kanceláři?“

Mnohaletá historka „já a piano“ sice tím skončila, ale zdaleka neskončila má obliba hudby. Hraji si například trochu s hledáním skladeb, které byly ovlivněny nějakými geologickými pochody, a asi pět jsem jich našel. Nejzajímavější je Eroze řeky Amazonky od Argentince jménem Villa Lobos. A asi neodolám a odpovím vám i na vlastní otázku, co bych si právě teď nechal zahrát a co se mi nejvíc líbí. A aby toho nebylo moc, tak jen vybírám:

Dvořák, violoncellový koncert h-moll (a hlavně ke konci, když vzpomíná na Josefinu, sem tam slza ukápne).

Brahms, 1. symfonie s vyznáním lásky Kláře Wieckové-Schumannové.

Richarda Strauss, symfonická báseň Also sprach Zarathustra a houslový koncert.

Berliozovo Requiem a Fantastická symfonie. Lisztova klavírní sonáta h-moll.

Operety neuznáváte?

Ala ano. Taky. Z oper by to byla Janáčkova Její pastorkyňa a dál opět Richard Strauss – s Elektrou. A Puccini s Turandot, a to hlavně třetí věta, kterou prý nenapsal. Na konec jsem si nechal Mahlera.

Proč?

Nedá se srovnávat s nikým jiným, hlavně jeho 2., 4. a 5. symfonie. Po poslechu 2. symfonie se dlouho a těžko vzpamatovávám.

 

Vložil: Ivo Fencl

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace