Nad jeho humorem neměl režim šanci zvítězit. A jak to vlastně tenkrát bylo s králíky Bobem a Bobkem? Tajnosti slavných

Autor: archiv Jana Vodňanského

Popisek: Básník, spisovatel, písničkář a filozof Jan Vodňanský

AUDIO / VIDEO Cenzoři i estébáci dělali psí kusy, aby se ho zbavili, dokonce ho pustili do Ameriky. K emigraci ho ale nepřemluvil ani Voskovec. Chartistou se stal ještě dřív, než Chartu podepsal, takže se znovu mohl naplno rozjet až po padesátce. (Pokračování z pondělí 15. března)

Když vám zvrhne náklaďák fůru písku sousedce do skalky a vyřítí se na vás fúrie, popadnete lopatu, naházíte kárku a ve slejváku za ní mašírujete s lopatou přes rameno a po kotníky v blátě, abyste o kus dál zase náklad složili… Sem a tam, sem a tam, zatímco na vás přes okno létají z nenávistných očí blesky. Abyste se po předchozí celodenní dřině na stavbě nesesypali, musíte si přitom prostě zablbnout. A osud nahrál na smeč – za sousedovic chatičkou malý domeček a z něj na vás jukají dva ušatci. Prostě – Ptáš se, jak mi dupou králíci... Zabralo to, paní pádila na panáka! Verše Jana Voďnanského vždy fungovaly naprosto spolehlivě.

Jak mi dupou králíci:

Kačerovo pozvání

Hravost a absurdita Janových textů, podpořených Petrovou hudbou, byla neodolatelná. O jejich popularitu se v šedesátých letech postaralo Mikrofórum, postupně se jim otevřela studia Československého rozhlasu a známost nové dvojice se šířila tak rychle, že logicky musela vyústit v divadle. Přispěl k tomu herec a režisér Jan Kačer, který je pozval do pražského Činoherního klubu. Tam měl v květnu 1969 premiéru jejich program, nazvaný S úsměvem idiota, který od podzimu hráli s obrovským úspěchem prakticky denně. A zároveň se zrodily první opravdu velké problémy s cenzurou, které odstartoval týdeník Tribuna článkem s titulkem Jak dupou pravičáci. „Pokaždé se hrálo, jako by to bylo naposled. Po letech se mi přiznali moji blízcí přátelé, proč chodili až notoricky na každou reprízu S úsměvem idiota. Prý chtěli být u toho, až nás budou zatýkat přímo na scéně,“ zavzpomínal později Jan v bookletu alba Všechno je proměnlivé na dobu, kdy čelili dozoru cenzury.

Pověz, miláčku
(s Táňou Fischerovou):

Jediný film

V roce 1970 přišlo duo Vodňanský-Skoumal v Činoherním klubu s dalším programem, nazvaným Hurá na Bastilu, v roce 1971 ještě připravili pořad Zuzančino tajemství, zákazů ale přibývalo. V roce 1973 se ještě stal zázrak, když mohli výjimečně napsat písničky pro celý rodinný filmový muzikál režisérky Věry Plívové-Šimkové Přijela k nám pouť. A řadu z nich zpívají maminky dětem dodnes, třeba Když jde malý bobr spát nebo Dejte mi pastelku, nakreslím pejska.

Dejte mi pastelku, nakreslím pejska:

Jak to bylo s králíky?

O rok později se na plakátu k programu Králíci pokusný poprvé objevili dva dnes již legendární králíci karikaturisty Vladimíra Jiránka.  Pak je Jan použil na ‘pééfkách‘, které rozesílal kamarádům. A mezi nimi byli i budoucí autoři Boba a Bobka, domov v kouzelnickém klobouku ale dostali až o čtyři roky později. Natáčet se začalo v roce 1978 a postupně vzniklo 91 dílů v osmi řadách. Autorem kreseb byl po celou dobu Vladimír Jiránek, hudbu složil Petr Skoumal a hlas jim propůjčil Josef Dvořák. Dva ušatí potížisti, páchající neustále nějakou neplechu, se stali legendou a v roce 2015 se propracovali až na post maskotů Mistrovství světa v ledním hokeji, které pořádala Česká republika.

Bob a Bobek – Ve škole sportu:

K emigraci se dotlačit nenechal

Slavná éra ‘Činoheráku‘ bohužel tak dlouhého trvání neměla ani náhodou, po nástupu normalizace začínala rychle brát zasvé. V létě roku 1974 vyvrcholily restrikce výměnou vedení, Vodňanský se Skoumalem se museli přestěhovat do Divadla Ateliér a jejich život začaly zpestřovat i výslechy Státní policií. Vyšetřovatelé si ale s Janovými intelektuálními a slovními hříčkami nevěděli rady a snažili se ho získat k spolupráci nebo emigraci. Marně, následky byly opačné. V roce 1975 se duo V + S ještě objevilo v televizním Kabaretu u dobré pohody a zároveň vyšla Janova knížka pro děti Šlo povidlo na vandr. V létě 1976 dostal Jan se snoubenkou, psycholožkou Jitkou Schánilcovou, nečekaně výjezdní doložku na Západ, StB tehdy nejspíš doufala, že se tak populární dvojice konečně zbaví. V USA se setkali s Jiřím Voskovcem i Josefem Škvoreckým, Voskovcovu nabídku emigrace ale nakonec odmítli.

Naše pračka Zanussi:

Chartovní svatba

Na jaře 1977 se konala jejich ‘chartovní svatba‘, kterou jim odsvědčili Sergej Machonin a Ludvík Vaculík. Na podzim pak podepsal Jan Chartu 77 a ještě v tomtéž roce se narodil jeho jediný syn, fotograf Tomáš Vodňanský. Manželství ale dlouho nevydrželo, protože Jan nebyl právě rodinný typ, a navíc jako správný filosof byl značně nepraktický. Společná představení V + S dál čelila neustálým zákazům, především v Praze, přesto v letech 1979 až 1981 vytvořili několik zájezdních programů. Jan psal scénáře, říkanky a  texty k písničkám, Petr skládal hudbu. Ve všem, co stvořili, bylo přítomno vědomé divadelní diletantství, v písničkách na první pohled zesměšňovali sama sebe a na druhý vlastně cokoliv. Přesto se únava stupňovala, takže se nakonec dohodli, že se v létě 1981 rozejdou. Úřední šiml byl ale nakonec rychlejší a o pár měsíců dřív padl oficiální absolutní zákaz celorepublikového vystupování.

Ukolébavka pro hysterku:

Dočasný návrat

Jan pak nějaký čas působil v Bratislavě, poté vystupoval s hercem a filologem Přemyslem Rutem v pořadech pro děti a občas i sám. Jeho ‘dospělé‘ texty byly šířeny samizdatově, v roce 1985 ale vyšly jeho další dětské knížky Hádala se paraplata a O slonovi, který utekl z každého obrázku. V roce 1988 si zahrál psychiatra ve školním filmu Jana Hřebejka Co všechno chcete vědět o sexu a bojíte se to prožít a o tok později dostal roli autora v celovečerním debutu režiséra Václava Křístka Zvířata ve městě. Po listopadové revoluci se duo V + S na krátký čas znovu sešlo, vyšlo dvojalbum Večírek rozpadlých dvojic, a pak v roce 2000 ještě soubor čtyř CD České tajfuny. Knižní trh doslova zavalily publikace s Janovými texty z let 1968 až 1981 a začal se věnovat přednáškové činnosti. V roce 1991 přednášel v kurzech tvůrčího psaní na Universitě Iowa City, od roku 1992 pak filozofii v Institutu základů vzdělanosti Univerzity Karlovy a od roku 2001 učil filosofii hry a vedl seminář literární tvorby na Fakultě humanitních studií.

Tak jako ve staré Anglii:

Cenzoři bez šancí

Od roku 1990 vystupoval Jan mimo jiné v Činoherním klubu, Redutě, Rokoku i Semaforu a podnikl řadu zahraničních uměleckých zájezdů. V roce 1998 mu tehdejší ministr kultury Pavel Dostál udělil jako prvnímu a zároveň poslednímu umělci titul Žijící národní poklad, čímž chtěl humornou formou odčinit jeho někdejší perzekuci. V roce 1999 se Jan podruhé oženil s pedagožkou Ivanou, která mu zajistila pevné zázemí k uspořádání celoživotního díla, a v roce 2003 mu byla udělena Masarykovou akademií umění v Praze Cena Rudolfa II. za uměleckou a kulturní činnost. K sedmdesátinám si nadělil desku Vzpoura kocourů s raritními nahrávkami z celého tvůrčího období a k 75. narozeninám pokřtil v Činoherním klubu nové CD Tarantule a jiné nevydané songy. „Můj život je tak nabitý aktivitami, že zdaleka nestíhám,“ prohlásil tehdy v rozhovoru s Patricií Strouhalovou. Nad jeho tvorbou nemohl komunistický režim nikdy zvítězit, protože do nekonečných zákoutí jeho humoru nebylo vůbec možné se cenzorsky trefit. Jedinečný filozof, básník, zpěvák a spisovatel Jan Vodňanský zemřel ve středu 10. března 2021, o život ho připravil po dvou dnech hospitalizace Covid-19. Magická směs jeho infantilního i sofistikovaného, groteskního i melancholického humoru ale v sobě skrývá kouzlo, které dál bude vnášet radost do našeho života.

Večerní požár:

Vložil: Adina Janovská