Maršálové už nikdy nepřijdou, i Janovi králíci dodupali… Fejeton Jiřího Macků

Foto: Archiv Jiřího Macků (stejně jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)

Popisek: Jan Vodňanský s autorem při křtu prvních dvou dílů tetralogie Utajené stránky hokejové historie

VIDEO Chtěl jsem původně psát o něčem jiném. Vlastně jenom přibližně jiném, protože tématem skoro stejném: náš milý, mnohými spoluobčany až politiky všemožně opečovávaný a rozmnožovaný covid. Fejetonovitě, tak nějak v duchu žánru, tedy nadlehčeně, s humorem. A co chtěl – už jsem i napsal. Jenže Homō putat, Deus mūtat, a když se neviditelný Všemohoucí dá do party se stejně neviditelnými leccos mohoucími viry, je z toho masakr, v němž člověk jenom čumí, těžko popadá dech a autor musí měnit plány. Ten původní jsem dokonce musel odložit.

Humor uráží jen blbce

Zemřel Honza Vodňanský. Vrstevník, kamarád, kolega z válčení u milovické 13. tankové divize a později i na poli literárním, člověk se stejným nazíráním na svět, tedy srandovním, kmotr mých dvou knížek. Notně ohraná elpíčka S úsměvem idiota i Donkichota ležela stále v pohotovosti vedle gramce, aby se nemusela dlouho hledat. Stejně opotřebovaná jako předoponové scénky neboli forbíny dvojice Werich – Horníček, protože byly doby - ó doby byly, a byly doby různé - kdy jsme si moc srandy neužili, ještě tak komunální, nekonkrétní a pokud politické, tak výhradně protiimperialistické. Inteligentní domácí značně poskrovnu a většinou spíše utajeně, byť jí bylo tak zapotřebí. „Smích chytré lidi léčí a jen blbce uráží,“ jak už řekl jiný vzpomenutý vousatý Jan.

Proto se za humorem dvojice Vodňanský – Skoumal jezdilo po malých scénách a klubech a kličkovalo v mezích možností, protože oficiálně se třeba ani nic nezakazovalo, jenom se shora doporučovalo a naznačovaly případné potíže. Nejen na ÚV KSČ na to bylo spešl oddělení, jednu dobu měli třeba vrchním západočeským komunistickým ideologem zakázanou pouze Plzeň a okolí. Dlouho bavili, jak bylo lze, až těsně předtím, než úřady stihly vydat úplný zákaz, se v roce 1981 rozešli.

Jan se potom uchyloval do vnitrostátní emigrace, protože v Bratislavě měl vždy otevřené dveře a scénu k dispozici. Pokaždé přitom domácí potěšil netrpělivě očekávanou rýmovanou zprávičkou z jihovýchodní Asie, která vděčné posluchače spolehlivě zvedla ze židlí. A přitom stačilo použít jediné domácí oblíbené a hojně frekventované slovo: „Včera, na ostrově Bali, s domorodcem vyjebali“.

Svatý Václav vzýván na Budíkově

Nenápadná censura převtělená do brutální autocensury se vznášela ve vzduchu snad všude. Tak jako se třeba ideologicky zpacifikovaná sportovní redakce České televize štítila připomínat jména hokejových mistrů světa, v roce 1950 odsouzených za ´zradu, špionáž a přípravy dezerce´, ještě i po jejich rehabilitaci, nositelé té pravé kultury zase pitvali každou literární myšlenku a každý verš, hledajíce alespoň stopu rovněž čehosi protistátního.

Drobnou epizodu ´uměleckého vzdoru´ jsem zažil ještě v předlistopadových časech v Mnichovicích, kde hned za plotem naší parcely dostávala novou fasádu vila hudebníka Martina Kratochvíla. Tehdy se z vršku Budíkova a pracoviště zedníků na plný pecky linuly do vesnice i písničky ze Skoumalova alba Poločas rozpadu, nahraného v tamním studiu. Třeba skladba ´Neopouštěj nás´ nebyla v jistých kruzích rozhodně zcela oblíbená:

Kdo dnes uvěří, jak i to málo bylo tenkrát povzbuzující…

A potom přišel onen předvečer sametu

a my jsme se mohli v Junior klubu na žižkovské Chmelnici zúčastnit do té doby něčeho tak nemyslitelného, čím byl Večírek rozpadlých dvojic pánů Buriana s Dědečkem a Vodňanského se Skoumalem, a s jejich humorem, jenž do té doby vadil. A potom už to jelo, jak to bývá, když nepřekáží censura: koncerty, přednášky (třeba ta o Sněhurce a jejích sedmi kamarádech, výškou se limitně blížících nule…), knížky, pravidelné návraty do Činoherního klubu, ba vloni i televizní film. Ten právě v týdnech nastupující virové pandemie, která také nyní udělala za vším bezohledný konec…

Už slyším, jak na nebesích, rozléhá se jeho smích

Spousta Janových vtípků a literárních hrátek koluje mezi pamětníky, další mezi zasvěcenými. Jako ty z knížečky veršů Prorůstové stimuly, která v roce 2005 vyšla na Slovensku. Pojďme v ní na rozloučenou a připomenutí této vydařené postavy naší kulturní scény trochu zalistovat a některé staré rýmy nečekaně úspěšně zaktualizovat. Autor se tam nahoře jistě nebude zlobit, možná se i pobaví.

Z rodinného zákulisí: „Máme doma mamku, ta nám klohní ňamku. A pak hladí taťku, zvedá jeho laťku.“

Něco o plastové nevěře: „Pojď má milá, sedni si, na oba mé penisy. Jeden z nich je umělý, zas mi leze do zelí.“

U autogramu většinou nikdy nechyběl mistrovou rukou bleskově naskicovaný králík

Hláška místo erotické pochvaly: „Mužný úder tvého údu rozehrává gejzír pudů. Pestrý jako paví ocas, teď už nemám další dotaz. Vzrušils mě jak Fantomas, teď už jedu na doraz.“

Varování před pirátským Pusťte nás na ně!, dědečka lze nahradit odpovídajícím jménem ze sněmovny: „Utíkejte děti, dědeček je sjetý. Dal si lajnu koksu, hned je mistrem boxu. Nešlehl si béčkem, už mu neutečem.“

Provokativní dotaz snadno zamíří na kteréhokoli nejmenovaného voleného reprezentanta nás lidí všedních: „Copak děláš, režime, chtěl bys býti v kůži mé? A já zase v kůži tvé, tvoje prachy, tvé IQ.“

Inspirativní návod, jak lze vystudovat k atraktivní kariéře, a to nejen na plzeňské fakultě: „Olizuji krápník, obsahuje vápník, naroste mi mozek, bude ze mě právník.“

Neohrožený Odysseus podlehl na moři lákání sirén, mnohý současník zase vábení politiky: „Někdy i zralý lodivod loď vede jako idiot. Na útesy kde ztroskotá, zblbla ho nymfa, kokota.

Též něco na téma roušky, o jejichž potřebě v roce 2005 nikdo neměl ani zdání: „Přichází k nám okrskář, čeká, až ho poprskáš. Voňavými slinami, rovnou z tlamy do tlamy.“

Vhod přijde i jedno zcela superaktuální varování pro ty, kteří se rádi seznamují na síti: „Já mám tetu na bidetu, připojenou k internetu. Opojenou internetem, a ta teta letí světem. Surfuje jak pominutá, nemyslí na prostituta, zná jen virtuální sex, ozve se jí snad i pes.“

Závěrem ještě důrazné upozornění všem, kteří se v blízkém budoucnu hodlají ucházet o cokoli, zvláště prezidentský stolec: „Pošlete své curriculum vitae, dejte pozor, ať to nezkurvíte!“

Anebo, že by ti Janovi králíci přece jenom naléhavě dupat nepřestali..?

Tuto fotografii jsem si původně šetřil do dubnového aprílového fejetonu, ke vznikajícímu textu už jsem měl i pracovní titul Dramatik Havel si žádá hlavy českých autorů. Dlouho jsem zvažoval, zda ji za těchto smutných okolností použít, až jsem nakonec podlehl. Jak znám Jana, bavil by se. A pokud ne Václav, to už mě nevadí. Foto Bradna Press