Jako tragický hrdina vzal za srdce celou republiku. Pak ale dal přednost jiné lásce. Tajnosti slavných
10.03.2021
Foto: imdb.com
Popisek: Alexandr Postler starší v nesmrtelném válečném dramatu Vyšší princip
Charismatický krasavec se mohl stát významným akademickým malířem, jenže jeho duši ovládlo divadlo. Nad tragickým koncem jeho nejslavnějšího hrdiny dodnes nikdo nedokáže ovládnout emoce.
Tohle příjmení všichni dobře známe, dnes ale především díky jeho ženě, uznávané hlasové poradkyni Janě, a dceři Simoně, výrazné člence souboru pražského Divadla na Vinohradech. V posledních letech se tu a tam objeví v seriálech i syn, kterému nikdo neřekne jinak než Lexo a jehož hlas zní z reproduktorů desítek nádraží, pro která namlouvá hlášení, a doma je ve Východočeském divadle v Pardubicích. Herec a divadelní režisér Alexandr Postler starší vzal v mládí na srdce nejednu fanynku, pak ho osud odvál na sever Moravy a jeho srdce ovládlo především divadlo. Dodnes ho ale vídáme jako jednoho z popravených studentů ve válečném dramatu Vyšší princip a jeho výkon diváky vždy spolehlivě rozpláče.
Studenti Karel Moučka a Vlastík Ryšánek (Ivan Mistrík) v dramatu Vyšší princip; foto ČT
Akademik na jevišti
Narodil se 24. října 1937 v Praze a už v dětství bylo jasné, že mu sudičky daly do vínku mnohostranné nadání. Skvěle kreslil a svoji první lásku našel ve výtvarném umění. Dovedla ho až na pražskou Střední průmyslovou školu grafickou na Hollarově náměstí, odkud si to po maturitě namířil přímo na Akademii výtvarných umění. Možná z něj mohl být uznávaný akademický malíř, kdyby u něj nezvítězila láska k divadlu. Z výtvarné akademie přestoupil v roce 1956 na herectví, které vystudoval pod vedením profesora Radovana Lukavského. Už v roce 1958 začal hostovat v Národním divadle jako Miška v Gogolově satirické komedii Revizor a v klasické báchorce Josefa Kajetána Tyla Strakonický dudák, v níž ztvárnil postavu Fraňka.
Honzík Hába ve vážné komedii Bohuslava Březovského o rodičích a dětech Nebezpečný věk – Velké divadlo Plzeň 1961; foto vis.idu.cz / Věra Caltová
Premiéra v pozadí
S filmem měl poprvé co do činění už v roce 1959, diváci ale mohli slyšet pouze jeho hlas. Namluvil tehdy komentář ke krátkometrážnímu studentskému dokumentu Jiřího Menzela Domy z panelů. V roce 1960 úspěšně absolvoval a současně poprvé stanul před kamerou jako traktorista Jirka Koutný v komedii režiséra Ivo Nováka Žalobníci, která řešila mravy starší generace na moravské vesnici a její převýchovu uvědomělou mládeží. A vzápětí dostal od režiséra Jiřího Krejčíka nabídku, díky níž se jeho tvář navždy zapsala do paměti diváků. Ve válečném dramatu Vyšší princip, natočeném podle povídky z knížky Jana Drdy Němá barikáda, ztvárnil Karla Moučku, jednoho ze tří oktavánů, popravených během heydrichiády. Ve stejném roce si ještě stihl zahrát v dalších dvou filmových adaptacích Drdových povídek Nenávist a Hlídač dynamitu.
Anděl Teofil a otec Školastykus (František Baťka) v pohádkové komedii Jana Drdy Hrátky s čertem – Divadlo J. K. Tyla Plzeň 1964; foto vis.idu.cz
Cesta za štěstím
Hned první angažmá ho vzdálilo z centra pozornosti filmařů, protože se stal členem souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Postupně se vypracoval na charakterního herce středních i větších rolí, v nichž využíval nejen svůj atraktivní zjev, ale především talent. Kromě práce na svém hereckém projevu ale začal mít i spoustu jiných každodenních starostí. Vzal si o šest let mladší kolegyni Janu, v roce 1962 se jim narodil syn Alexandr a o dva roky později přibyla do rodiny ještě dcera Simona. Především kvůli vytíženosti se v šedesátých letech objevil Alexandr před kamerou už jenom jednou, v roce 1964 v povídkovém filmu Místo v houfu, natočeném podle povídek právě debutujícího scenáristy Antonína Máši. V roce 1966 se navíc vzdálil ateliérům ještě víc, protože se přesunul do ostravského Divadla Petra Bezruče.
V dramatizaci slavného románu F. M. Dostojevského Idiot – Divadlo Petra Bezruče Ostrava 1968; foto vis.idu.cz
Na druhou kolej
Tam se postupně přesouvalo jeho herectví, protože ho stále více lákala divadelní režie. V roce 1972 přešel do souboru Státního divadla Ostrava a během tohoto angažmá si doplnil vzdělání studiem na brněnské JAMU. Promoval v roce 1975 a vzápětí začal působit v divadle i jako režisér. Po celou svou kariéru ale často hostoval i v dalších divadlech. V roce 1980 své angažmá v Ostravě ukončil a další dva roky strávil v Krajském a oblastním divadle v Českém Těšíně. Jeho poslední ‘štací‘ se stalo v roce 1982 Slezské divadlo Zdeňka Nejedlého v Opavě, kde působil v letech 1983-1990 jako šéf činohry. Ve filmu bohužel nikdy nedostal příležitost předvést plnou šíři svého talentu, po roce 1970 si zahrál jen vedlejší postavy pouze ve dvou projektech, mistra cukráře v muzikálu režiséra Aloise Müllera z roku 1972 Annabela, k němuž složil hudbu legendární skladatel Petr Hapka, a o tři roky později člena hlídky v kriminálce Dušana Kleina Město nic neví.
S Janem Vlasákem (vlevo) v tragikomedii A. N. Ostrovského Vlci a ovce – Státní divadlo Ostrava 1974; foto vis.idu.cz / František Krasl
Nečekaný odchod
Ani v televizi to nebylo o moc lepší, od počátku sedmdesátých let dostal příležitost představit se divákům pouze desetkrát. Jeho nejvýraznější postavou se stal předseda JZD v minisérii Otakara Koska z roku 1980 Bez ženské a bez tabáku a naposledy stanul před kamerou v roce 1994 jako hospodář v televizní pohádce Věry Jordánové O nesytovi. Občas spolupracoval i s rozhlasem, ani pracovní vytíženost v divadle mu ale nikdy nedovolila zapomenout na druhou velkou lásku – malířství, kterému věnoval každou volnou chvíli po celý život. Výrazný a mimořádně charismatický herec odešel předčasně a nečekaně v necelých 59 letech, 15. srpna 1996 zemřel ve spánku na infarkt.
Vložil: Adina Janovská