Domeček, v němž bývalý praporčík připravoval na smrt válečné hrdiny v uniformách generálů. Co zaujalo Jiřího Macků
07.03.2021
Foto: archiv Jiřího Macků (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Nenápadná budova na pražských Hradčanech byla několik měsíců krutým vězením i pro mistra světa Augustina Bubníka, jenž ji poprvé navštívil až po půlstoletí
Vracíme se k úvodnímu popisu událostí starých přesně 70 let, k něčemu do té doby zcela nemyslitelnému, co sice – protože pečlivě utajeno - neotřáslo společností, právě se první pětiletkou vydávající na cestu ke komunismu, přesto zcela převrátilo situaci v jedné z nejpevnějších složek režimu, ve strukturách Čs. lidové armády. (Pokračování z 21. února)
Ta už měla za sebou první kroky ´ozdravného procesu´, v němž se zbavovala těch, kteří by z nejrůznějšího důvodu mohli po Únoru 1948 na zmíněné cestě překážet, či se ji dokonce snažit překazit. Okamžitě po komunistickém převratu začalo masové propouštění vojáků z povolání a zatýkání příslušníků velitelského sboru nepohodlných komunistické diktatuře, organizované Vojenským obranným zpravodajstvím (OBZ).
První část najdete ZDE:
Kdo utekl, vyhrál život
Současně probíhalo i tzv. generálské sledování, monitorování soukromého a služebního pohybu mnoha vysoce postavených důstojníků, kteří většinou prošli frontou nebo odbojem. Týkalo se to generálů Hasala, Palečka, Přikryla, Janouška, Píky, Kutlvašra, Kudláčka, Bočka, Studlara, Květoně, Ferjenčíka, Tichého, Žáka, Klapálka, Moravce, Lišky, Neumanna a dalších. Většina z nich byla, pokud včas neodešli do zahraničí, komunistickou diktaturou perzekvována. Většinou skončili v ´Domečku´, vojenské věznici na Hradčanech, kde svou životní šanci dostal zakomplexovaný bývalý praporčík František Pergl, pro vychrtlou postavu přezdívaný Suchá lípa.
OBZ vzniklo na základě rozkazu gen. Ludvíka Svobody, velitele 1. čs. armádního sboru v SSSR, již v lednu 1945, přitom bez souhlasu londýnského Ministerstva národní obrany i prezidenta Edvarda Beneše. Přednostou jeho 5. oddělení se na ´doporučení´ NKVD a po schválení gen. Svobodou stal tehdy ještě pouhý nadporučík v záloze, třiatřicetiletý Bedřich Reicin, a jeho zástupcem por. JUDr. Karel Vaš.
Na vrcholu pyramidy nenávisti byl Reicin
Organizační struktura OBZ byla v příštích letech následující:
gen. Bedřich Reicin, náměstek MNO pro kádrovou práci, Náčelník Hlavní správy OBZ;
pplk. gen. štábu Josef Černík, zástupce;
gen. Jaroslav Čermák, Hlavní správa MNO;
gen. Ludvík Klen, náčelník 2. odd. Hlavní správy;
gen. Josef Musil, náčelník 5. odd. Hlavní správy;
plk. Richard Mysík, přednosta pátrací skupiny 5. oddělení;
škpt. František Pergl, správce věznice 5. odd. ´Domeček´. Příslušníky 5. odd. byli mj. i pplk. Karel Bohata (zástupce náčelníka vyšetřovací skupiny), pplk. Jan Kořínek (náčelník zpravodajské školy), mjr. Ludvík Turek a další vyšetřovatelé. Hlavní správa měla k dispozici celkem 58 důstojníků a devět občanských zaměstnanců, mj. zapisovatelku Dagmar Marešovou. S mnohými jmenovanými se ještě setkáme a s mnohými jejich dramatickými osudy seznámíme.
Předválečný sportovní redaktor Rudého práva, v roce 1939 zatčený gestapem, se krátce po překvapivém propuštění nečekaně objevil v SSSR. Původně řadový hlasatel čs. vysílání moskevského rozhlasu začal dělat po roce 1942 velkou kariéru: v hodnosti rotného se v 1. československém samostatném polním praporu (později 1. čs. armádním sboru) stal osvětovým důstojníkem, redaktorem časopisu Naše vojsko, vedoucím neveřejné buňky KSČ, a navíc agentem sovětské rozvědky. S takovou kvalifikací byl už jenom krok k funkci přednosty Hlavní správy nově zřízeného Obranného zpravodajství.
Budoucí kat generality čs. armády Bedřin Reicin, na snímku ještě jako osvětový pracovník Svobodova armádního sboru v SSSR
Bezohledný hon na elitu v uniformách
Po válce byla samostatná Hlavní správa OBZ na naléhání prezidenta Beneše podřízena Hlavnímu štábu MNO a přejmenována na 5. oddělení. Vládou nařízená očista armády (původně se měla na základě zákona č. 72/46 Sb. týkat jenom důstojníků přesluhujících a těch, kteří se nezapojili do odboje) se však pod Reicinovým vedením zvrhla v bezohledný hon na elitu v uniformách. Reicin jako spolutvůrce čistek elity armády pojal svou roli jako životní úkol a věnoval mu všechny myšlenky a síly. Těžiště práce OBZ založil na provokacích a na vykonstruovaných soudních procesech (ZDE) s nekomunistickými nebo protikomunistickými vojáky československé armády (ZDE). To on osobně dával Perglovi rozkazy k fyzickému a psychickému týrání obviněných.
V neblaze proslulém Domečku, jehož cely byly neustále obsazeny, byli vězni týráním připravováni k mnohahodinovým výslechům na 5. oddělení, aby psychicky i fyzicky zlomení vypovídali podle potřeb vyšetřovatelů, kteří se zase řídili požadavky nejen prokurátorů, ale i politického vedení země. Účel přitom zcela světil prostředky. Některé připomenuté osudy mohou jenom naznačit, co se v celách Domečku, a poté ve vyšetřovnách 5. oddělení Hlavního štábu MNO dělo.
Spolu odehráli řadu zápasů v jedné reprezentační obraně, spolu vybojovali světový titul, spolu byli zatčeni i odsouzeni, spolu se v březnu 1955 vrátili z příbramských uranových lágrů Vojna a Bytíz, spolu byli v roce 1968 rehabilitováni. Poté Vladimír Kobranov (vlevo) získal angažmá a definitivně nový domov ve Švýcarsku, s parťákem Gustou se setkal v Praze až po více než třiceti letech.
Utajeně pod rouškou tmy
Vězně k nenápadné budově ve stínu Lorety přiváželi většinou večer a hned předvedli, co je čeká. Když z auta vyvlekli Vladimíra Přikryla, legionáře, zápaďáka a poté i svobodovce, přivítal ho Pergl po svém: „Tak i pan generál už je tady!“ Následoval úder pěstí do obličeje a strhání všech distinkcí a vyznamenání. Mjr. Tomáši Sedláčkovi, protinacistickému odbojáři a válečnému veteránu, nedovolil Pergl spát devět dnů a nocí, na samotce musel stále chodit. Gen. Karel Kutlvašr, velitel Pražského povstání, dopadl podobně: „Pergl každého vítal ranami obuškem. V zimě nám přikázal vynést postel na chodbu a celou noc prochodit v cele při otevřeném okně. K ránu se obyčejně někteří zhroutili vysílením a většinou si při pádu rozbili obličej.“
Pro hokejového reprezentanta Antonína Španingera přijela vojenská kontrarozvědka modrým tatraplánem. „Ani jsem si nesměl nic vzít, sotva jsem stihl strčit do kapsy pár žvýkaček. Jeli jsme jenom kousek, ze strahovských ubytoven armádních sportovců na Hradčany. Na dvoře obehnaném vysokými zdmi postávali kolem nenápadné jednopatrové budovy muži s okovy na nohou i rukách, všude kolem vojáci se samopaly. A pak se zjevil všemocný Pergl, ve vysokých holínkách a rajtkách, esesácká uniforma by mu taky slušela. Svléknout do naha! Nemluvit! První úder. A druhý. Když mi obrátili kapsy a našli žvýkačky, poctil mě i prvním titulem: Ty jedna zaprodaná svině americká!“
Postupně přiváželi další a další, mezi stovkami zatčených byli i nejvyšší velitelé, jako vicemaršál britského letectva Karel Janoušek či generálové Šimon Drgač a Zdeněk Novák. Domečkem prošlo i všech 28 důstojníků, jejichž jediným ´oceněním´ boje při osvobozování vlasti se stala potupná smrt na šibenici, mj. gen. Heliodor Píka (za války náčelník čs. vojenské mise v SSSR a po ní zástupce náčelníka Generálního štábu MNO), pplk. František Skokan, mjr. Jaromír Nechanský, por. Tomáš Chovan, mjr. Miroslav Plešmíd a další.
Utajovanou mučírnu se však komunistům zcela utajit nepodařilo, koncem roku 1950 o její existenci a poměrech v ní informoval západní rozhlas. Co následovalo, si závěrečnou částí připomeneme ještě ve středu 10. března.
Vložil: Jiří Macků