Mohl se stát slavným malířem či sochařem. Stačilo ale jediné setkání, a byl ztracen. Tajnosti slavných
01.03.2021
Foto: FSB
Popisek: Gustav Hilmar jako zeman Ctibor z Hvozdna ve Vávrově dramatu Proti všem
FOTO Banální bodrost tatíků z prvoplánových komedií mu byla cizí, v očích publika byl přísný, nerudný a leckdy až krutý. Ve skutečnosti laskavý a dobrosrdečný elegán si na tak zkreslující zpodobnění nikdy nepostěžoval.
Ve své době byl mimořádně slavný a díky zlaté éře československého filmu třicátých let ho znal úplně každý. I když k němu byly scénáře velmi nespravedlivé, tvůrci si ho prostě velmi brzy ‘zaškatulkovali‘, takže ho před kamerou čekala práce v podstatě jednotvárná, nikdy na to ale nežehral a říkával, že si ji užívá. Mnohem rozmanitější tvář nabízel totiž mimořádný herec Gustav Hilmar svému publiku na jevišti. A přitom mu osud nadělil do vínku umělecké nadání ve více směrech a nebýt jediného osudového zážitku, možná bychom se dnes s jeho dílem setkávali v galeriích. Televizní diváci si ho nejspíš vybaví coby věčně zachmuřeného továrníka Tomáše Záhorského z kouzelné komedie pro pamětníky Eva tropí hlouposti.
Továrník Tomáš Záhorský s manželkou Emilií (Marta Májová) a dcerou Eliškou (Jiřina Sedláčková) v populární komedii pro pamětníky Eva tropí hlouposti; foto Lucernafilm
Osudový Hamlet
Narodil se 30. ledna 1891 v Podlázkách u Mladé Boleslavi jako Gustav Černý, v rodné obci si ale dlouho nepobyl. Po obecné škole začal studovat na reálném gymnáziu v pražské Ječné ulici, a protože už bylo v té době jasné, že mu osud nadělil mimořádné výtvarné nadání, nakonec až k maturitě nedošel. V septimě totiž následoval svého o dva roky staršího bratra Bedřicha na výtvarnou akademii. Jenže zatímco Bedřich absolvoval v roce 1914 u profesora Maška, pak ještě dál studoval na speciální škole profesora Pirnera a po celý život se pak věnoval hlavně akvarelové malbě, Gustavovu další dráhu zvrátil jeden jediný, mimořádně silný zážitek. Zavinil to fantastický výkon legendárního barda Eduarda Vojana na scéně Národního divadla. Shakespearův Hamlet v jeho podání Gustava natolik uchvátil, že se rozhodl stát hercem.
Rychtář v romantickém dramatu Divá Bára, natočeném v roce 1942 podle stejnojmenné povídky Boženy Němcové; foto Československý státní film
Vynucená přestávka
První krůčky učinil jako statista, pak začal hrát ve studentských představeních a měl štěstí, protože rodiče proti změně jeho životního cíle neměli žádné námitky. Díky tomu směl začít studovat herectví v soukromé dramatické škole Karla Želenského, z níž vyšly mimo jiné i takové budoucí hvězdy, jako Jiří Steimar či František Smolík. Absolvoval v roce 1911 a už o rok později získal první stálé angažmá v plzeňském divadle, na jehož jevišti sbíral cenné zkušenosti tři roky. Pak ale onemocněl tuberkulózou plic, jejíž léčba byla v době, kdy ještě lidstvo neznalo antibiotika, mimořádně obtížná. Gustavovi se nakonec podařilo nad nemocí zvítězit, kvůli ní se ale na celých pět let ztratil publiku z dohledu. Po návratu na jeviště nejprve působil v Brně, poté v Ostravě. Teprve v roce 1926 se konečně vrátil do Prahy a začal působit v Městském divadle na Královských Vinohradech. V roce 1950 se pak stal členem souboru Městských divadel pražských, v němž setrval až do oficiálního odchodu do penze v roce 1959.
S Radovanem Lukavským ve vesnickém dramatu Aloise Jiráska Otec – Komorní divadlo Praha 1952; foto vis.idu.cz / Karel Drbohlav
Rázný a vždy výrazný
Urostlá postava a chlapská vizáž ho předurčily k charakternímu herectví, prvoplánová povrchní bodrost mu ale byla cizí. Stal se vyhledávaným představitelem svérázných mužů, mimořádně tvrdých k sobě i druhým, či přísných, bezohledných a leckdy až krutých otců, kteří se nerozpakují použít i sílu. Před filmovou kamerou stanul poprvé ještě v němé éře, v roce 1926 ztvárnil sklářského parťáka v dramatu Román hloupého Honzy. Natočil ho František Hlavatý podle stejnojmenného románu Jana Bárty, hlavní postavu ztvárnil legendární Zdeněk Štěpánek a před kamerou nechyběla celá řada dalších slavných tváří, od Václava Vydry před Františka Smolíka a Václava Kováříka až po Františka Kreuzmanna. Na další filmovou příležitost si pak ale musel Gustav počkat pět let.
Náhradní radní Šerpán v satirické veselohře Václava Wassermana a Ivo Nováka z roku 1954 Nejlepší člověk; foto Československý státní film
Vše na jedno kopyto
V roce 1931 dostal roli dělostřelce v komedii režiséra Josefa Kodíčka Loupežník, která se stala jediným filmem, v němž si zahrála obdivovaná a publikem zbožňovaná divadelní herečka Marie Hübnerová. O rok později už ztvárnil první větší postavu, která měla ve scénáři i jméno, detektiva Jureše v dramatu Svatopluka Innemanna Písničkář, v hlavní roli s jedinečným Karlem Hašlerem. Tím se jeho filmová kariéra začala rozjíždět a v roce 1937 už hrál v šesti projektech. Hlavní role se nedočkal a režiséři ho obsazovali velmi stereotypně, jeho rázní a nesmlouvaví muži ale v ději nikdy nezapadli, ať už to byl továrník či vysoký úředník, nebo tvrdohlavý poctivec, většinou utrápený kousky svých nezdárných potomků. K nejvýraznějším patří továrník Tomáš Záhorský v komedii Eva tropí hlouposti, v níž ztvárnili hlavní postavy Nataša Gollová a Oldřich Nový, otec nezdárného septimána Vaňka v podání Rudolfa Hrušínského v legendární komedii Cesta do hlubin študákovy duše či školník Mleziva z komedie Martina Friče Škola základ života.
Jan z Chlumu ve Vávrově husitském dramatu Jan Hus; foto Československý státní film
Moudrost stáří
Během druhé světové války svoji spolupráci s filmem omezil, častěji začal znovu hrát až po osvobození. I znárodněná kinematografie ho sice dál obsazovala do rolí, zapadajících do předchozí ‘škatulky‘, k dřívějším charakterům se ale postupně začala přidávat i moudrost. K jeho nejvýraznějším postavám rozhodně patří Jan z Chlumu, moudrý přítel Jana Husa, a poté rozvážný jihočeský zeman Ctibor z Hvozdna ve velkolepé husitské trilogii režiséra Otakara Vávry z padesátých let Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem. A nezapomenutelným se stal jeho starý profesor češtiny Václav Vandas, který jako první odmítl podepsat hanebné prohlášení loajality po atentátu na Heydricha v okupačním dramatu Vyšší princip, které natočil v roce 1960 režisér Jiří Krejčík podle povídky Jana Drdy Němá barikáda. Spolupráci s filmem ukončil v roce 1963 postavou staříka Maška v dramatickém příběhu dosluhujících pracovníků staré šamotky Bez svatozáře, který natočil Ladislav Helge na motivy románu Jana Otčenáška Plným krokem.
Profesor Vandas ve válečném dramatu Vyšší princip; foto Československý státní film
Koníček na celý život
Velmi často spolupracoval i s rozhlasem a po celý život nezanedbával ani svůj další talent, takže veškerý volný čas věnoval malířství a sochařství. I když v jeho filmografii najdeme více než šest desítek projektů, hlavní roli bychom hledali marně. Přesto díky jeho výkonu zanechala řada postav v divácích hluboký dojem. V roce 1955 obdržel titul Zasloužilý umělec a v roce 1961 vytvořil režisér Otakar Vávra střihový dokument, nazvaný prostě Gustav Hilmar a věnovaný jeho kariéře. Laskavý a dobrosrdečný muž, kterému osud přisoudil ztvárňovat muže naprosto opačného charakteru, a populární herec pražských divadelních scén zemřel 19. března 1967 a odpočívá na Vinohradském hřbitově v Praze.
Vložil: Adina Janovská