Pro notorického proutníka se stala jen jednou z jedenácti manželek. Miloval je ale všechny. Tajnosti slavných
12.02.2021
Foto: vis.idu.cz / Rostislav Zahradníček
Popisek: Poznáte ji? Takhle půvabná byla Věra Kubánková, když hrála v roce 1952 ve Zlíně Terezku v báchorce Josefa Kajetána Tyla Tvrdohlavá žena
FOTO / VIDEO Šťastnou ruku při výběru partnera měla až na druhý pokus. „U divadla jsme všichni praštění,“ říkávala temperamentní dáma, která ještě v devadesáti klidně vyskočila na stůl.
Své zralé herectví uplatila především ve dvou pražských divadlech – Realistickém (dnešním Švandově) a v Divadle za branou. Způsob herecké práce, který tam poznala v šedesátých letech pod vedením Otomara Krejči, ji ovlivnil na celý další život. Divadlo hrála Věra Kubánková do poslední chvíle, její vitalita byla obdivuhodná stejně jako profesionalita. Jejího umění využívala především televize, před kamerou stanula více než sto padesátkrát, především ale ve vedlejších rolích. Přesto byla vždy nepřehlédnutelná. Její poslední filmovou postavou se stala kořenářka v pohádce Řachanda.
S Danou Medřickou v psychologickém televizním dramatu Věry Jordánové z roku 1972 Křeslo pro gladioly; foto ČT/Vlasta Gronská
Smrti unikla o vlásek
Narodila se 22. července 1924 a patřila ke generaci, která zažila dramatické odtržení Slovenska ve třicátých letech minulého století na vlastní kůži. Její otec byl totiž důstojník a v té době tam právě sloužil. Když pak vypukly protičeské nálady a vznikl Slovenský štát, rodina se usídlila v Hradci Králové, kde Věra začala studovat na gymnáziu. Za války ale byla totálně nasazená v brněnské továrně na plynové masky a tehdy unikla smrti opravdu jenom o vlásek. „V té fabrice byla strašná otrava a ten den, kdy byl strašlivý nálet na Brno, nás s Helenou poslali na pobočku, která byla asi o tři ulice dál. Když to začalo, běžely jsme do krytu, na to se nedá zapomenout,“ vyprávěla ve svém posledním velkém rozhovoru pro Lidové noviny. „Trvalo to skoro do večera, a my pak museli obcházet hořící trosky, abychom se vůbec dostaly domů. A naše fabrika byla v rozvalinách. V podnájmu to taky vypadalo hrozně, tak jsem se sebrala a jela domů a na všechno se vybodla.“
Utajené přijímačky
Po osvobození v ní pak zvítězila touha po divadle, systematicky podporovaná už od dětství především babičkou, která byla vášnivá ochotnice, a tak nastoupila na brněnskou konzervatoř. „V šestnácti jsem začala chodit se svou první láskou Jiřím Šotolou, který se chystal na pražskou konzervatoř. Tak jsem šla taky, jeho vzali, ale mě ne, že prý nemám usazený hlas. Což byla úplná blbost. Pravda je, že jsem mluvila vysokým hláskem, ale od toho je právě škola, aby to změnila. Po herectví jsem ale moc toužila, tak jsem se, aniž by to rodiče věděli, přihlásila současně do Brna. Tam to bylo o čtrnáct dní později a vzali mě,“ prozradila. Po absolutoriu v roce 1948 nastoupila do svého prvního angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě, po dvou sezónách pak přešla na scénu zlínského, tehdy ovšem gottwaldovského, Divadla pracujících.
V Divadle za branou v roce1967, v hudební frašce Provaz o jednom konci, kterou podle divadelní hryJohanna Nepomuka Nestroye napsali pro Otomara Krejču dramaturg Karel Kraus a spisovatel Zdeněk Mahler; foto vis.idu.cz/Vilém Sochůrek
Nejvíc vynikla u Krejči
Mezi opravdu výrazné herecké osobnosti se ale dostala až po dalších dvou letech v souboru pražského Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, kde prošla širokým rejstříkem postav, od lyrických mladých dívek po dramaticky ztvárněné zralé ženy. Uplatnila se ale také i v komediálních hrách. Významnou etapou její herecké dráhy bylo v letech 1967 až 1972 působení v Divadle Za branou pod vedením Otomara Krejči. Vynikla v něm především v Čechovových Třech sestrách, které se dočkaly více než dvou stovek repríz, a divadlo slavilo s tímto představením velký úspěch i na zájezdech po celé Evropě. Po jeho uzavření se Věra vrátila do Realistického divadla, kde působila dalších sedmnáct let. Po obnovení Divadla Za branou v roce 1991 znovu vstoupila na jeviště pod Krejčovým vedením, nicméně i činnost tohoto divadla byla o několik let později ukončena.
Kamera si dala načas
Filmová kamera ji objevila až na prahu středních let, přesto ztvárnila téměř stovku rolí, převážně v televizních inscenacích a seriálech. Většina ale byla vedlejší až epizodní a nikdy nedosáhly významu jejího působení na divadelním jevišti. Poprvé se objevila v roce 1959 ve studentském krátkometrážním snímku Hynka Bočana Návštěva. Jejími prvními celovečerními snímky se staly o dva roky později rodinný dobrodružný film Ledové moře volá a drama režiséra Jiřího Krejčíka Labyrint srdce. Vzhledem k tomu, že na stříbrné plátno vstoupila až na prahu čtyřicítky, odehrávaly se její vedlejší filmové role převážně v postavách matek mladých hrdinů, případně manželek, a mezi jejími výstupy před filmovou kamerou byly i několikaleté přestávky.
Isabela, vévodkyně bourbonská, v historické komedii režiséra Františka Laurina Cesta Karla IV, do Francie a zpět; foto ČT
Seriálová babička
Vidět jsme ji mohli například v komedii Causa Králík z roku 1979, natočené podle scénáře Jaroslava Dietla, či o pět let později v romantickém psychologickém dramatu režiséra Jaromila Jireše Prodloužený čas – v obou filmech ztvárnil hlavní postavu nezapomenutelný Miloš Kopecký. To také byly na dlouhou dobu její poslední filmové role, od sedmdesátých let se ale podstatně více začala prosazovat v televizi. Televizní inscenace jí na rozdíl od filmu přinesly i velké role. Překvapivě výrazně se prosadila již ve vyšším věku v několika seriálech, mimo jiné v projektu Dobrá čtvrť, Hraběnky či Nemocnice na kraji města – nové osudy. V menších rolích babiček se po letech objevila také na filmovém plátně.
Jedna z jedenácti
Jejím prvním manželem byl rozhlasový režisér Karel Weinlich, který se proslavil nejen několika stovkami pohádek a dětských pořadů, ale ještě mnohem víc mimořádně košatým soukromým životem – oženil se totiž jedenáctkrát. Podruhé se provdala za divadelního režiséra a příležitostného herce Emila Kadeřávka. Od roku 1994 byla oficiálně v penzi, příležitostně ale dál vystupovala v divadle. Pohostinsky hrála například v Divadle Na prádle nebo v Divadle Radka Brzobohatého, velký úspěch sklidila i se svou rolí babičky ve hře O žlutém kopci v Divadle Na zábradlí v roce 2007. O rok později, ve svých čtyřiaosmdesáti letech, hostovala hned na třech pražských scénách současně a udivovala diváky i kolegy svou neuvěřitelnou vitalitou. „U divadla jsme všichni praštění,“ říkávala, vždy když se někdo obdivoval jejímu elánu.
Virtuální duet:
Ve filmech svých studentů
Současně se často objevovala i před televizní kamerou a velmi ráda se realizovala i v rozhlase, kde se podílela na dramatizaci našich i světových literárních děl a recitovala verše. Překvapivou popularitu u mladých si získala v osmdesáti letech účinkováním v klipu skupiny Tata Bojs Virtuální duet. Čtyři roky také působila jako pedagožka na pražské DAMU a často se objevovala i ve studentských filmech. Nedílnou součástí její práce také bylo dlouholeté působení v dabingu. Satisfakcí za dlouholetý přínos české kultuře se pro ni stala Cena Františka Filipovského za celoživotní mistrovství, kterou obdržela v roce 1999, a Cena Thálie za celoživotní mistrovství na divadle, jež jí byla udělena v roce 2006.
V jednom kole do poslední chvíle
Před kamerou se objevila ještě v roce 2005 v roli babičky v komedii Jana Prušinovského Kobry a užovky, a pak ještě v pohádce Řachanda. Poslední roky byla její kariéra spjata s pražským Divadlem Na Jezerce. Kolegové ji doslova zbožňovali, a tak ani není divu, že při velkolepé oslavě devadesátin od nich dostala obrovskou kytici, a navíc ještě šek na třicet tisíc. Zemřela ve středu 13. dubna 2016, do oslavy dvaadevadesátých narozenin jí zbývalo pouhého čtvrt roku. „Já sám ji nesmírně obdivuji, jak umí být v tolika letech čilá a energická. Řekl bych, že má mnohem víc energie než mnozí mladí herci. V Petrolejových lampách, které jsme hráli ještě minulý rok, měla třeba monolog, kde stála na stole,“ obdivoval její neustálou chuť hrát Jan Hrušínský, principál Divadla Na Jezerce, které smutnou zprávu oznámilo. „V Divadle Na Jezerce působila nepřetržitě od roku 2005, kde hrála v inscenacích Lásky paní Katty, Petrolejové lampy, Ženitba a naposledy v roli napsané přímo pro ni, ve hře Komedianti. Čest její památce, nikdy na ni nezapomeneme.“
Vložil: Adina Janovská