Jejím očím propadl i legendární bard z Národního. Lásku ale nekompromisně obětovala svému snu. Tajnosti slavných
10.02.2021
Foto: ČT
Popisek: Jana Romanová v komedii Muži nestárnou, která se pro ni stala osudovou
Kvůli jejím půvabům se ochotně vzdal svobody i do té doby neulovitelný krasavec a maminčin mazánek. Pro publikum ale nestihla atraktivní kráska zestárnout, takže navždy zůstala představitelkou křehkých, lyrických dívek čtyřicátých let.
Nejspíš bychom stěží našli někoho, kdo by neznal příjmení Romanovi, sourozenci Eva a Pavel se stali čtyřikrát mistry světa v tancích na ledě. Málokdo ale ví, že ho lze nalézt i ve světě stříbrného plátna. Jeho nositelkou byla křehká brunetka s okouzlujícíma očima, do níž se díky setkání před kamerou zamiloval dokonce i tehdejší vyhlášený milovník a pozdější velký bard pražského Národního divadla Jan Pivec. Janu Romanovou si diváci oblíbili pro její kultivovanost, citlivý herecký projev i exkluzivní vzhled. Po únorovém převratu ale její život nabral jiný směr a jakoby se po ní slehla zem.

Jako Anči se svou filmovou rodinou v komedii Nebe a dudy, v níž exceloval v roce 1941 komik Jindřich Plachta; foto Národní filmový archiv
Deylova učednice
Narodila se 19. května 1920 v Praze, do zámožnější měšťanské rodiny, a do divadla se zamilovala už v raném dětství. Nejprve začala hrát s ochotníky v Umělecké besedě, brzy se ale rozhodla věnovat herectví profesionálně. Rodiče ji podporovali, takže jí domluvili soukromé hodiny činoherního herectví, v nichž získala základy díky rodinnému příteli a tehdy již významnému herci Národního divadla Rudolfu Deylovi staršímu. Nějaký čas studovala herectví i na pražské konzervatoři. V roce 1939 začala hrát profesionálně v souboru herce a režiséra Fráni Francla, bývalého člena několika úspěšných kočovných společností a organizátora vojenských ochotnických divadel během první světové války. To už měla za sebou první drobnou zkušenost před filmovou kamerou coby jedna z dívek u vlaku v komedii režiséra Vladimíra Slavínského Svatební cesta. A hned v roce 1939 dostala další, tentokrát již větší a pojmenovanou roli. V sentimentální komedii Vlasty Buriana Ulice zpívá si zahrála komornou Amálku, tohle dílko ale nejspíš znovu jen tak neuvidíme, protože je považováno za jeden z nejslabších filmů krále komiků, přestože se podílel i na režii.
Kultivovaná krása
Složitá čtyřicátá léta ve filmu zahájila jako úřednice obchodní firmy Hrubý a syn v další komedii Vladimíra Slavínského Přítelkyně pana ministra, o jejíž úspěch se přičinil především diváky zbožňovaný Oldřich Nový coby syn velkoobchodníka Hrubého. V roce 1941 se stala členkou souboru Vinohradského divadla a na filmovém plátně se objevila hned ve třech projektech. Nejprve jako garderobiérka Berta v komedii režiséra Miroslava Cikána Provdám svou ženu, pak si na ni znovu vzpomněl Slavínský s postavou Fáberovy dcery Anči v romanci Nebe a dudy a vzápětí s týmž režisérem přešla z jednoho projektu do druhého a zahrála si spolužačku Jiřinu v dramatu Advokát chudých, které natočil Slavínský na námět romaneta Jakuba Arbese Advokát chuďasů. Zapadla tím do škatulky romantických, jemných dívek a publikum mělo rádo její atraktivní vzhled i kultivovanou češtinu, která byla ve válečném období mimořádně ceněná.

Jiřina s matkou Helenou (Zita Kabátová) v komedii Muži nestárnou; foto Lucernafilm
Osudová romance
V roce 1942 se setkala před kamerou s Janem Pivcem v komedii Muži nestárnou, on coby hlavní hrdina, učitel hudby Stáňa Jarský, který se postupně zamilovává do tří generací žen z jediné rodiny, a ona jako představitelka prostřední z nich, Jiřiny Horníkové. Film byl natočen podle stejnojmenné divadelní hry dramatika Jana Patrného, která byla poprvé uvedena ve Vinohradském divadle v roce 1926. Později ji upravil Oldřich Nový a v roce 1940 ji uvedl ve svém Novém divadle. Představení mělo úspěch a režisér Vladimír Slavínský chtěl hru převést na filmové plátno. Původně měli hlavní postavy ztvárnit Oldřich Nový a Zita Kabátová, kteří je hráli v divadle, jenže Kabátová mezitím z Nového divadla odešla a uražený Nový trval na tom, že s ní hrát nebude. A tak nakonec hlavního hrdinu ztvárnil okouzlující Jan Pivec, který se po uši zamiloval nejen před kamerou, ale i v zákulisí. O třináct let starší maminčin mazánek nedokázal jejím krásným očím odolat a Jana se stala v roce 1943 jeho první manželkou.
Konec hned po startu
Na další příležitost si musela počkat další dva roky, mezitím ale začala pravidelně spolupracovat s rozhlasem. V roce 1944 se konečně znovu objevila na plátně, opět po manželově boku, jako mladá hodinářka Míla Mráčková v komedii Miroslava Cikána U pěti veverek. A pak se vrátila do ateliérů až po jejich zestátnění. V roce 1946 se znovu představila publiku jako Milka v dramatu Karla Steklého Průlom, který začal být připravován ještě za německé okupace podle knihy Jana Morávka Blázen z Lorety. Dokončen ale byl až po válce a stal se historicky prvním projektem zestátněného československého filmu. Vzápětí se její kariéra začala velmi slibně rozjíždět, v roce 1947 si vedle divadelního angažmá stihla zahrát hned v pěti filmech. Umělecky nejhodnotnějším z nich byl povídkový Týden v tichém domě, který natočil podle známé povídky Jana Nerudy tehdy právě začínající režisér Jiří Krejčík. Jana v něm ztvárnila Lakmusovic Klárku, kterou by matka nejraději provdala za podnájemníka a dělá pro to doslova psí kusy. Naposledy stanula před kamerou jako paní Růžena Marešová v psychologickém dramatu Václava Kršky Až se vrátíš…, v hlavní roli s legendární Otýlií Beníškovou.

Hodinářka Míla (vlevo), pan domácí Josef Houbička (Jindřich Plachta) a fotografka Lída (Eva Klenová) v komedii U pěti veverek; foto Lucernafilm
Rozvod kvůli svatbě
Po únorovém převratu Jana odešla do Anglie. Podle některých zdrojů se před emigrací nechala s Pivcem rozvést, aby se pak mohla znovu provdat. Jiné prameny uvádějí, že to bylo naopak, nejprve se po rozvodu provdala, a teprve pak odešla v roce 1949 do Anglie oficiálně za manželem. Až zhruba z poloviny padesátých let pochází další informace, s níž přišla ale mnohem později její někdejší kolegyně Adina Mandlová ve své autobiografii, nazvané Dneska už se tomu směju, která poprvé vyšla v roce 1990. Vzpomíná v ní, jak se v Anglii snažila proniknout do tajů sochařského umění a sháněla model. V knize na straně 232 píše: „Zavolala jsem Janu Romanovou a poprosila ji, jestli by mi nestála nahá pro sochu, která má prokázat mou zdatnost a talent, a Jana, která nikdy nezkazila žádnou legraci, okamžitě souhlasila.“ A výsledkem prý byla Jana nadšená. V době politického uvolňování v šedesátých letech se ještě jednou vrátila do rodné Prahy a v libeňském Divadle S. K. Neumanna se setkala i s bývalým manželem Janem Pivcem. O jejím dalším osudu není už nic známo, jen mezinárodní filmová databáze uvádí, že zemřela 9. května 2007 v Londýně, v požehnaném věku 86 let.

Vložil: Adina Janovská