Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2022

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Zamilovaný byl až po uši, s platonickou láskou ale nemohl u temperamentní Nataši vystačit navždy. Tajnosti slavných

08.02.2021
Zamilovaný byl až po uši, s platonickou láskou ale nemohl u temperamentní Nataši vystačit navždy. Tajnosti slavných

Foto: Národní filmový archiv

Popisek: František Vnouček

Chlapecky uhlazený zevnějšek ho předurčil pro role romantických milovníků, mistrně ale klamal tělem. V soukromí s ním nebylo snadné pořízení, despotický tyran se navíc i rád napil. Sváděl totiž nerovný boj sám se sebou, v němž neměl šanci vyhrát.

S krásnou Natašou Gollovou prožil tři dramatické roky, plné trápení a vášnivých hádek. Vždy elegantní František Vnouček okouzlil temperamentní plavovlásku svým příjemným vystupováním na veřejnosti, v soukromí se ale choval jinak. Dlouho si uchoval mladistvý chlapecký vzhled, takže logicky dostával role mírných, leckdy až uťápnutých nápadníků, s přibývajícími lety se pak přehrál do podoby uhlazených pánů. Mimiku a gesta sice ve svém hereckém projevu téměř nevyužíval, o to byl ale výraznější charakteristickým, až mírně afektovaným projevem. Vybavíte si ho nejspíš jako vstřícného mladého češtináře Petra Voříška, jenž výrazně vyčníval v kantorském sboru v komedii Martina Friče Cesta do hlubin študákovy duše, či odmítnutého nápadníka Jana Půsta v romantickém dramatu Rukavička, natočeném v roce 1941 podle povídky Václava Řezáče Milostná bloudění.

 

S Natašou Gollovou v inscenaci Nový Figaro – Městské komorní divadlo 1936

S Natašou Gollovou v inscenaci Nový Figaro – Městské komorní divadlo 1936; foto Karel Drbohlav, eSbírky – kulturní dědictví on-line, Národní muzeum, CC BY-NC 4.0

Útěk od paragrafů

Narodil se jako opožděný vánoční dárek 27. prosince 1903 v Benešově, kde také prožil dětství a rané mládí. Po maturitě na gymnáziu odešel do Prahy studovat na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Už v té době ale stanul několikrát na jevišti Národního divadla, jako statista, většinou v klasickém repertoáru. Měl se stát advokátem, divadlo mu ale tak učarovalo, že nakonec pověsil paragrafy na hřebík, fakultu ani nedokončil a od roku 1925 už byl profesionálním hercem. Odbornou průpravu sice neměl žádnou, rád ale říkával, že praxe v Národním po boku tehdejších hvězd vydala za celou konzervatoř. V roce 1926 získal první stálé angažmá v souboru olomouckého divadla, po čtyřech letech se pak vrátil do Prahy, kde dvě sezóny hrál, a dokonce i zpíval v legendárním Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha.

 

Jan Půst a Mařenka Berková (Nataša Gollová) v romantickém dramatu z roku 1941 Rukavička

Jan Půst a Mařenka Berková (Nataša Gollová) v romantickém dramatu z roku 1941 Rukavička; foto Národní filmový archiv

Osudová Bratislava

Až do slovenské metropole se nakonec musel vypravit, aby potkal ženu svých snů. Ve Slovenském národním divadle začal působit v roce 1932 a teprve na sklonku tamního angažmá o dva roky později se setkal na jevišti s krásnou a temperamentní Natašou Gollovou. Navenek to byla láska jako trám, měla ale i odvrácenou a velmi trpkou tvář. Romantická vyznání a platonický vztah totiž o osm let mladší krásce brzy přestaly stačit, František jí ale nebyl schopen nabídnout víc. Stále dokola přesvědčoval sám sebe, jak svoji partnerku miluje, ve skutečnosti se ale jednalo nejspíš jen o okouzlení. František nebyl ochoten přiznat sám sobě, že je gay, koneckonců ani není divu. Podle tehdejších zákonů byla homosexualita trestný čin, velmi tvrdě gaye pronásledovali během druhé světové války i nacisté a ani po únorovém převratu se situace nezlepšila. Trestnost homosexuálního vztahu plnoletých zrušil až nový trestní zákoník v roce 1961. Toho už se ale František nedožil.

 

Anarchista Rosso v dramatu režiséra Otakara Vávry Krakatit, natočeném v roce 1948 podle stejnojmenného románu Karla Čapka

Anarchista Rosso v dramatu režiséra Otakara Vávry Krakatit, natočeném v roce 1948 podle stejnojmenného románu Karla Čapka; foto Československá filmová společnost

Tři roky trápení

Přestože vztah s Natašou zůstal platonický, vydržel tři roky, i když byl plný neshod. Vždy když se schylovalo k intimitě, František se podvědomě snažil ‘zachránit‘ a vyvolal konflikt. Svoji rozpolcenost navíc často utápěl v alkoholu a po skleničce po jeho boku stále častěji sahala i Nataša. Nakonec se nerozešli v dobrém, na jevišti a před kamerou ale spolu dokázali dál spolupracovat jako skuteční profesionálové. Partnery byly i v pražském Vinohradském divadle, do jehož souboru František nastoupil v roce 1934 a působil v něm až do osvobození. Pak se přesunul do Divadla E. F. Buriana, kde hrál až do smrti. Z jeho postav si zaslouží připomenout Jana Skalníka ze Šrámkova Léta, Shakespearova Macbetha, Peachuma v Žebrácké opeře Bertolta Brechta, Tonyho v nejslavnější divadelní hře Františka Langera Periferie, Juliána Sorela v dramatizaci Stendhalova románu Červený a černý či Satina v dramatu Maxima Gorkého Na dně. Po celý život byl levicově orientován a patřil k ctitelům sovětského divadla, v roce 1933 se dokonce zúčastnil 1. olympiády revolučních divadel v Moskvě.

 

Konšel Šimon v historickém dramatu Otakara Vávry z roku 1953 Jan Žižka

Konšel Šimon v historickém dramatu Otakara Vávry z roku 1953 Jan Žižka; foto Československý státní film

Šance díky vzhledu

První filmovou příležitost dostal až v pětatřiceti letech, vysoká, štíhlá postava a mladistvá tvář mu ale otevřely cestu k ztvárňování hrdinů mnohem mladších. V roce 1938 si zahrál železničářského synka a válečného dobrovolníka Miloše Rabase v legionářském dramatu Zborov.  O rok později poprvé naplno zaujal diváky, protože byl coby mladý češtinář v obstarožním profesorském sboru Fričovy komedie Cesta do hlubin študákovy duše nepřehlédnutelný. Do konce války pak dostal ještě osm dalších nabídek, většinou v nepříliš kvalitních melodramatech, které dokázala nacistická cenzura skousnout. Vytvářel výrazné epizodní postavy intelektuálů, podnikatelů a různých úředníků, jeho hereckých kvalit ale filmaři nikdy naplno nevyužili. Nejhodnotnějším projektem z tohoto období je drama Okouzlená režiséra Otakara Vávry, na sklonku války si zahrál i v režijním debutu Rudolfa Hrušínského Jarní píseň, v němž ztvárnil postavu železničního adjunkta Mikuláška.

 

Policejní úředník Karel Havrda v kriminálním dramatu Kavárna na hlavní třídě, které natočil Miroslav Hubáček v roce 1953 na motivy stejnojmenného sociálního románu Gézy Včeličky

Policejní úředník Karel Havrda v kriminálním dramatu Kavárna na hlavní třídě, které natočil Miroslav Hubáček v roce 1953 na motivy stejnojmenného sociálního románu Gézy Včeličky; foto Československý státní film

Burianova opora

Po válce ztvárňoval zajímavé postavy v klasickém repertoáru, po únoru 1948 se ale E. F. Burian zaměřil na propagaci ‘vhodných‘ titulů, zapadajících do dramaturgické koncepce režimu. Jeho neshody s herci často vedly k obměně souboru, jen František zůstával jako jedna z hlavních opor a stal se jedinou opravdu výraznou uměleckou osobností divadla. Své levicové politické přesvědčení realizoval i jako člen divadelního Ústředního akčního výboru. Od roku 1953 působil jako docent a později profesor na pražské DAMU, o rok později mu byl udělen titul Zasloužilý umělec a v roce 1958 obdržel vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. I když si ve znárodněné kinematografii zahrál ve čtyřech desítkách filmů, ztvárňoval především představitele ‘prohnilé‘ buržoazie a rozličné třídní nepřátele. Často oblékal i různé uniformy, většinou předválečné, a neminuly ho ani postavy různých byrokratických úředníků.

 

Vedoucí hotelu Černá růže Afréd Batysta v kriminálce režiséra Vladimíra Čecha 105% alibi

Vedoucí hotelu Černá růže Afréd Batysta v kriminálce režiséra Vladimíra Čecha 105% alibi. Pokud jste ji v nedělním vysílání propásli, máte šanci si ji připomenout dnes ve 14:25 na ČT1; foto Československý státní film

Premiéry se nedočkal

Velmi rád působil i v Československém rozhlase a nadšeně se vrhl i do jeho televizního vysílání, které odstartovalo v roce 1953. Namlouval vzdělávací filmy a často hrál v prvních pokusných inscenacích Československé televize, které byly vysílány v přímém přenosu. Ke kvalitnějším projektům, v nichž ztvárnil vedlejší postavy, patří poetická komedie Václava Kršky Řeka čaruje, v níž si zahrál francouzského sluhu paní radové, komedie Františka Sádka Červená ještěrka, kde se představil coby hodinář Norbert Volek, a psychologické drama Alfréda Radoka z terezínského ghetta Daleká cesta, kde rozehrál své umění jako lékař Fried. František Vnouček stanul naposledy před kamerou jako profesor Jirsa v psychologickém dramatu Jiřího Hanibala a Štěpána Skalského Všude žijí lidé, premiéry už se ale nedožil. Zemřel náhle 26. června 1960 v pouhých 56 letech.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská