Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Pražská doprava

Pražská doprava

Zajímavosti i aktuality

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturně politického redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Zamilovaný byl až po uši, s platonickou láskou ale nemohl u temperamentní Nataši vystačit navždy. Tajnosti slavných

08.02.2021
Zamilovaný byl až po uši, s platonickou láskou ale nemohl u temperamentní Nataši vystačit navždy. Tajnosti slavných

Foto: Národní filmový archiv

Popisek: František Vnouček

Chlapecky uhlazený zevnějšek ho předurčil pro role romantických milovníků, mistrně ale klamal tělem. V soukromí s ním nebylo snadné pořízení, despotický tyran se navíc i rád napil. Sváděl totiž nerovný boj sám se sebou, v němž neměl šanci vyhrát.

S krásnou Natašou Gollovou prožil tři dramatické roky, plné trápení a vášnivých hádek. Vždy elegantní František Vnouček okouzlil temperamentní plavovlásku svým příjemným vystupováním na veřejnosti, v soukromí se ale choval jinak. Dlouho si uchoval mladistvý chlapecký vzhled, takže logicky dostával role mírných, leckdy až uťápnutých nápadníků, s přibývajícími lety se pak přehrál do podoby uhlazených pánů. Mimiku a gesta sice ve svém hereckém projevu téměř nevyužíval, o to byl ale výraznější charakteristickým, až mírně afektovaným projevem. Vybavíte si ho nejspíš jako vstřícného mladého češtináře Petra Voříška, jenž výrazně vyčníval v kantorském sboru v komedii Martina Friče Cesta do hlubin študákovy duše, či odmítnutého nápadníka Jana Půsta v romantickém dramatu Rukavička, natočeném v roce 1941 podle povídky Václava Řezáče Milostná bloudění.

 

S Natašou Gollovou v inscenaci Nový Figaro – Městské komorní divadlo 1936

S Natašou Gollovou v inscenaci Nový Figaro – Městské komorní divadlo 1936; foto Karel Drbohlav, eSbírky – kulturní dědictví on-line, Národní muzeum, CC BY-NC 4.0

Útěk od paragrafů

Narodil se jako opožděný vánoční dárek 27. prosince 1903 v Benešově, kde také prožil dětství a rané mládí. Po maturitě na gymnáziu odešel do Prahy studovat na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Už v té době ale stanul několikrát na jevišti Národního divadla, jako statista, většinou v klasickém repertoáru. Měl se stát advokátem, divadlo mu ale tak učarovalo, že nakonec pověsil paragrafy na hřebík, fakultu ani nedokončil a od roku 1925 už byl profesionálním hercem. Odbornou průpravu sice neměl žádnou, rád ale říkával, že praxe v Národním po boku tehdejších hvězd vydala za celou konzervatoř. V roce 1926 získal první stálé angažmá v souboru olomouckého divadla, po čtyřech letech se pak vrátil do Prahy, kde dvě sezóny hrál, a dokonce i zpíval v legendárním Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha.

 

Jan Půst a Mařenka Berková (Nataša Gollová) v romantickém dramatu z roku 1941 Rukavička

Jan Půst a Mařenka Berková (Nataša Gollová) v romantickém dramatu z roku 1941 Rukavička; foto Národní filmový archiv

Osudová Bratislava

Až do slovenské metropole se nakonec musel vypravit, aby potkal ženu svých snů. Ve Slovenském národním divadle začal působit v roce 1932 a teprve na sklonku tamního angažmá o dva roky později se setkal na jevišti s krásnou a temperamentní Natašou Gollovou. Navenek to byla láska jako trám, měla ale i odvrácenou a velmi trpkou tvář. Romantická vyznání a platonický vztah totiž o osm let mladší krásce brzy přestaly stačit, František jí ale nebyl schopen nabídnout víc. Stále dokola přesvědčoval sám sebe, jak svoji partnerku miluje, ve skutečnosti se ale jednalo nejspíš jen o okouzlení. František nebyl ochoten přiznat sám sobě, že je gay, koneckonců ani není divu. Podle tehdejších zákonů byla homosexualita trestný čin, velmi tvrdě gaye pronásledovali během druhé světové války i nacisté a ani po únorovém převratu se situace nezlepšila. Trestnost homosexuálního vztahu plnoletých zrušil až nový trestní zákoník v roce 1961. Toho už se ale František nedožil.

 

Anarchista Rosso v dramatu režiséra Otakara Vávry Krakatit, natočeném v roce 1948 podle stejnojmenného románu Karla Čapka

Anarchista Rosso v dramatu režiséra Otakara Vávry Krakatit, natočeném v roce 1948 podle stejnojmenného románu Karla Čapka; foto Československá filmová společnost

Tři roky trápení

Přestože vztah s Natašou zůstal platonický, vydržel tři roky, i když byl plný neshod. Vždy když se schylovalo k intimitě, František se podvědomě snažil ‘zachránit‘ a vyvolal konflikt. Svoji rozpolcenost navíc často utápěl v alkoholu a po skleničce po jeho boku stále častěji sahala i Nataša. Nakonec se nerozešli v dobrém, na jevišti a před kamerou ale spolu dokázali dál spolupracovat jako skuteční profesionálové. Partnery byly i v pražském Vinohradském divadle, do jehož souboru František nastoupil v roce 1934 a působil v něm až do osvobození. Pak se přesunul do Divadla E. F. Buriana, kde hrál až do smrti. Z jeho postav si zaslouží připomenout Jana Skalníka ze Šrámkova Léta, Shakespearova Macbetha, Peachuma v Žebrácké opeře Bertolta Brechta, Tonyho v nejslavnější divadelní hře Františka Langera Periferie, Juliána Sorela v dramatizaci Stendhalova románu Červený a černý či Satina v dramatu Maxima Gorkého Na dně. Po celý život byl levicově orientován a patřil k ctitelům sovětského divadla, v roce 1933 se dokonce zúčastnil 1. olympiády revolučních divadel v Moskvě.

 

Konšel Šimon v historickém dramatu Otakara Vávry z roku 1953 Jan Žižka

Konšel Šimon v historickém dramatu Otakara Vávry z roku 1953 Jan Žižka; foto Československý státní film

Šance díky vzhledu

První filmovou příležitost dostal až v pětatřiceti letech, vysoká, štíhlá postava a mladistvá tvář mu ale otevřely cestu k ztvárňování hrdinů mnohem mladších. V roce 1938 si zahrál železničářského synka a válečného dobrovolníka Miloše Rabase v legionářském dramatu Zborov.  O rok později poprvé naplno zaujal diváky, protože byl coby mladý češtinář v obstarožním profesorském sboru Fričovy komedie Cesta do hlubin študákovy duše nepřehlédnutelný. Do konce války pak dostal ještě osm dalších nabídek, většinou v nepříliš kvalitních melodramatech, které dokázala nacistická cenzura skousnout. Vytvářel výrazné epizodní postavy intelektuálů, podnikatelů a různých úředníků, jeho hereckých kvalit ale filmaři nikdy naplno nevyužili. Nejhodnotnějším projektem z tohoto období je drama Okouzlená režiséra Otakara Vávry, na sklonku války si zahrál i v režijním debutu Rudolfa Hrušínského Jarní píseň, v němž ztvárnil postavu železničního adjunkta Mikuláška.

 

Policejní úředník Karel Havrda v kriminálním dramatu Kavárna na hlavní třídě, které natočil Miroslav Hubáček v roce 1953 na motivy stejnojmenného sociálního románu Gézy Včeličky

Policejní úředník Karel Havrda v kriminálním dramatu Kavárna na hlavní třídě, které natočil Miroslav Hubáček v roce 1953 na motivy stejnojmenného sociálního románu Gézy Včeličky; foto Československý státní film

Burianova opora

Po válce ztvárňoval zajímavé postavy v klasickém repertoáru, po únoru 1948 se ale E. F. Burian zaměřil na propagaci ‘vhodných‘ titulů, zapadajících do dramaturgické koncepce režimu. Jeho neshody s herci často vedly k obměně souboru, jen František zůstával jako jedna z hlavních opor a stal se jedinou opravdu výraznou uměleckou osobností divadla. Své levicové politické přesvědčení realizoval i jako člen divadelního Ústředního akčního výboru. Od roku 1953 působil jako docent a později profesor na pražské DAMU, o rok později mu byl udělen titul Zasloužilý umělec a v roce 1958 obdržel vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. I když si ve znárodněné kinematografii zahrál ve čtyřech desítkách filmů, ztvárňoval především představitele ‘prohnilé‘ buržoazie a rozličné třídní nepřátele. Často oblékal i různé uniformy, většinou předválečné, a neminuly ho ani postavy různých byrokratických úředníků.

 

Vedoucí hotelu Černá růže Afréd Batysta v kriminálce režiséra Vladimíra Čecha 105% alibi

Vedoucí hotelu Černá růže Afréd Batysta v kriminálce režiséra Vladimíra Čecha 105% alibi. Pokud jste ji v nedělním vysílání propásli, máte šanci si ji připomenout dnes ve 14:25 na ČT1; foto Československý státní film

Premiéry se nedočkal

Velmi rád působil i v Československém rozhlase a nadšeně se vrhl i do jeho televizního vysílání, které odstartovalo v roce 1953. Namlouval vzdělávací filmy a často hrál v prvních pokusných inscenacích Československé televize, které byly vysílány v přímém přenosu. Ke kvalitnějším projektům, v nichž ztvárnil vedlejší postavy, patří poetická komedie Václava Kršky Řeka čaruje, v níž si zahrál francouzského sluhu paní radové, komedie Františka Sádka Červená ještěrka, kde se představil coby hodinář Norbert Volek, a psychologické drama Alfréda Radoka z terezínského ghetta Daleká cesta, kde rozehrál své umění jako lékař Fried. František Vnouček stanul naposledy před kamerou jako profesor Jirsa v psychologickém dramatu Jiřího Hanibala a Štěpána Skalského Všude žijí lidé, premiéry už se ale nedožil. Zemřel náhle 26. června 1960 v pouhých 56 letech.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace