Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Pražská doprava

Pražská doprava

Zajímavosti i aktuality

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturně politického redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Když císařův pekař zpíval mistrům světa při dobývání uranu. Za láskou se rádo chodívalo do Rybné. Fejeton Jiřího Macků

07.02.2021
Když císařův pekař zpíval mistrům světa při dobývání uranu. Za láskou se rádo chodívalo do Rybné. Fejeton Jiřího Macků

Autor: ČT

Popisek: Legendární herec, komik, dramatik a scenárista Jan Werich

Vzpomínky se vracejí. Někdy automaticky, ač o to člověk právě nestojí, jindy si je vybaví až po delším kutání v mozkových závitech. Ty nejdůležitější bývají výroční a zvláště takové, k nimž se váží určité vzpomínky, natož dramatické. Nejen osobní, tak jak se novinář za desetiletí seznámil s desítkami nejrůznějších osudů.

Však už o tom před časem zpíval i Karel Hála: „Šel čas jak říční proud, den za dnem týden věk. V mém srdci zůstal kout, kde kvete záhon dávných vzpomínek.“ Odpusťte proto autoru, pokud se vám budou zdát ty jeho následující, zvláště v některých vzájemných souvislostech, poněkud chaotické či nepatřičné. Jenže ony se někdy s takovou naléhavostí vracejí a samy připomínají…

Na ledě zlato, na celách stříbro

Tak třeba přesně před 70 lety, pět měsíců po odsouzení, opustili hokejoví mistři světa 1949 vazební věznici na plzeňských Borech, tu část mukly ironicky pojmenovanou Kreml. Nenudili se tam, tedy pokud neskončili v celodenní tmě samotky; na společných velkocelách s představiteli inteligence, válečných hrdinů či kněží svorně zápasili s tvrdými normami při draní peří (to aby je bachaři špinavou manuální prací patřičně pokořili) či leštění stříbra, zrekvírovaného režimem v zámcích a klášterech (to zase za účelem rozmnožení zlatého pokladu ÚV KSČ). Na dalších štacích jim už ale začalo jít o život, to když byli s končící zimou 1951 převezeni na jáchymovské a příbramské uranové doly.

I fotbalisté si tento rok připomínají jako, ovšem jinak, významné datum: to když bývalý reprezentant Karel Kolský přijal nabídku vytvořit z hráčů Ústředního domu armády mužstvo evropské úrovně. Právě tehdy se Jan Werich stal laureátem Státní ceny I. stupně „za pokrokovou myšlenku, účinné scenáristické zpracování a vynikající herecký výkon ve snímku Císařův pekař a Pekařův císař“. Ta pokrokovost spočívala především v textu písně „Ten umí to a ten zas tohle“, kterou poté už deset let mrtvému autoru vyčítali různí uvědomělí polistopadoví chytrolíni jako ´socialisticky burcující častušku´. A přitom nejen Stanislav Konopásek, Vladimír Kobranov či Augustin Bubník si mohli při práci notovat „Já fárám dolů do dolů a doluju rudu…“ (Stejně jako jistý Vasil Biľak, jenž právě toho roku začal, po náboru dělnických kádrů, pracovat na krajském výboru KSS v Bratislavě, si už dál nemusel na tutéž melodii broukat: „Já látám kalhoty”.)

 

Ladislav Novák, Svatopluk Pluskal a Josef Masopust

Dekorovaní Ladislav Novák, Svatopluk Pluskal a Josef Masopust (zleva) před mezistátním utkání na Spartě; foto Karel Novák

Za srandou se chodilo do ABC, pro zákazy na ÚV

V roce 1955, shodou okolností právě v těchto pozdně zimních týdnech, už byli na svobodě i nejvíce potrestaní hokejoví mistři světa. Vyšli z lágrů a vězení jako stovky jiných, rovněž nespravedlivě odsouzených, na základě amnestie prezidenta Antonína Zápotockého. Svobodu získali, hokejový trest však platil i nadále: první ligu hrát nesměli, návrat do reprezentace byl nemyslitelný.

To armádní fotbalisté na tom byli nepoměrně líp, pod hlavičkou Dukly začali vítězit i na mezinárodní scéně. Opory Dukly, které podepsaly úvazek víceleté služby za propůjčené důstojnické hodnosti, byli vlastně naši první profesionálové. Patřila k tomu i výsada bydlet v soukromí: Pražané doma, venkovští v pronajatých bytech.

Právě tenkrát, kdy byl ´politicky perspektívny krajčír´ Biľak zvolen členem ÚV KSČ, se s jistou nelibostí trpěný Jan Werich stal ředitelem i hlavním představitelem divadla, v jehož baletním souboru byla hvězdou baletka Manon Chafour. Ta umělecká scéna v suterénu secesní pasáže U Nováků se původně jmenovala Divadlo satiry, ale aby to herce příliš nesvádělo, nahradila ho zkratka ABC. Takhle, jak by řekl Werich, to skutečně už na první pohled nebylo ´nic proti ničemu´. Přesto navzdory názvu vyhlášené předoponové scény neboli forbíny jedovatostmi doslova sršely.

Zvláště kvůli nim se do divadla hojně chodilo včetně mě. Slavné kusy Balada z hadrů, Těžká Barbora a další jsem zhlédl úsporně za dvacku: patnáct korun za lupen k stání až úplně nahoru na bidýlko, pět za zapůjčení kukátka. Pobaveně se tvářící spolustojící vtipkovali, prý se chci takhle dívat baletkám pěkně zblízka na nohy, leč já se divil, proč právě na nohy. Inu puberta… Ve hře Caesar byli Římané Terentius Bulva (Miroslav Horníček) a Titus Papullus (p. ředitel) uvrženi do vězení za nápis na zdi ´Brutus krade´; maně si dnes člověk vybaví, co všechno brutálního by jim asi hrozilo, kdyby navíc jeho portrét přizdobili anténkami.

 

Manon Chafour

Charismatická hvězda baletní scény Manon Chafour; foto archiv Blanky Kovaříkové

Slavní rádi lovili v Rybné

Fotbaloví reprezentanti a důstojníci Čsl. armády slasti prašných kasárenských slamníků nepoznali. Taky slavná trojka ´venkovanů´ Ladislav Novák, Svatopluk Pluskal a Josef Masopust, kteří si svorně užívali prostorného třípokojového bytu po předválečné hvězdě čs. filmu Věře Ferbasové.

„Byt v Rybné 15 se potom stal vyhledávaným místem dalších hráčů, bylo to prostředí na oslavy všeho druhu. Zvláště vybraným a spolehlivým jedincům sloužilo někdejší hnízdečko blonďatého diblíka rovněž jako útočiště lásky. Nejednou se sousedé vyjádřili, že za Ferbasky se v bytě dělo ledasco, ale to že nebylo vůbec nic proti tomu, co se tam děje nyní…“ prozradil jednu vzpomínku novinář Pavel Procházka ve své publikaci Fotbal jménem Masopust.

Někdy se prostě vzpomínky nevracejí jenom k určitému datu, ale srocují se i v jednom místě. Rovněž Jan Werich, ač ženat, rád rozvíjel milostné dialogy se ženami. Publicista Ondřej Suchý, jenž o něm napsal několik knížek, se z vyprávění vrstevníků dozvěděl, že vedl skutečně bujný život. Milenek měl prý víc, jednu však trvalejší a velice utajovanou. Vzpomínala na to i jeho dcera Jana, že mnohdy při společných procházkách odběhl do nějakého domu a vrátil se až za hodnou chvíli. Jednu adresu si zvláště vybavovala: Rybná 22.

Tenkrát s největší pravděpodobností došlo (míní současníci, ale svědkové nebyli) k naplnění milostného vztahu umělce a umělkyně, baletky z jeho divadla Manon Chafour. Z něj, jak to tak historicky vychází, se – teď tomu je přesně 65 let - narodil syn. Pravděpodobně Werichův a zřejmě nechtěný, byť prý původně pokřtěný rovněž Jan. Záhy nato se však bohémská umělkyně dítěte zřekla, umístila ho v útulku, poněkud kvapně opustila Prahu i předpokládaného otce a přijala angažmá jako sólistka baletního souboru Komické opery v Berlíně.

Roky plynuly a osudy se naplňovaly

Nemocný Jan Werich běh života bral s ironickým humorem: „Moje mysl spřádá plány, které tělo nemůže dodržet. V krku mám slavíka, na očích brýle, v uších sluchátka, v ústech protézy, u srdce budík a na nohou bandáže.“ Tak jsem ho jednou náhodou zastihl ve staroměstské vinárničce, určitě to bylo stylově U Golema, ve společnosti tehdy populární estrádní dvojice Saša a Vilda. Tak mě to zaskočilo, že mě ani nenapadlo požádat o autogram na pivní tácek.

I zdraví utajené matky Werichova syna se kvapem horšilo, otékaly jí nohy, přesto stále cvičila a vystupovala. Před padesáti lety ji při představení Čajkovského Šípkové Růženky postihla náhlá nevolnost, infarkt ukončil její život ještě během převozu do nemocnice. Její nepřiznaný milenec, jenž zřejmě ani netušil, že s ní má syna, ji přežil o deset let. Byl to tehdy smutný přelom decenia: v dubnu 1980 podlehla rakovině manželka Zdena, v říjnu skonal Jan a pár měsíců poté i dcera Jana, jež nezvládla problémy s alkoholem.

Tak takhle se mi chaoticky vybavilo několik aktuálních jubileí. Já ale hned upozorňoval, že to nebude nic moc…

 

Jiří Macků

Vložil: Jiří Macků

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace