Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Až na dno si sáhla několikrát. Nad zákeřnou nemocí poprvé vyhrála, podruhé už nedostala šanci. Tajnosti slavných

27.01.2021
Až na dno si sáhla několikrát. Nad zákeřnou nemocí poprvé vyhrála, podruhé už nedostala šanci. Tajnosti slavných

Foto: ČT / Přiba Mrázová

Popisek: Hana Maciuchová v legendárním seriálu Nemocnice na kraji města

VIDEO Téměř všechno v jejím životě nakonec dopadlo úplně jinak, než plánovala. Elegantní a stále krásná dáma působila odjakživa velmi křehce, zdání ale klame. Rozhodně si nenechala nic líbit, a když jí o něco šlo, vytáhla do boje. I když šlo o život.

„Každý rok na jaře musím sázet nové růže, ty potvory mi je vždycky přes zimu sežerou,“ prozradila, když jsme v rozhovoru zabrousily až k chalupě v Českém ráji, kterou nadevše milovala. Říkala to ale s lehce zasněným úsměvem, protože přírodu milovala a napáchané škody neměla srnkám za zlé. Vždy elegantní a zdvořilá dáma byla velkou milovnicí poezie a českého jazyka, takže zpracování rozhovoru bylo vždy během na dlouhou trať. Hrála si se slovy, pečlivě hledala ta nejvýstižnější, dávala si záležet na stylistice a výsledek byl vždy malým uměleckým dílem. Jedinečná Hana Maciuchová odjakživa přesně věděla, co od života chce, a uměla si za tím také jít. Ty nejvýznamnější životní kapitoly ale osud nakonec stejně napsal navzdory jejímu úsilí podle svého.

 

Krkonošské pohádky:

Sněhurku oplakala

Narodila se 29. listopadu 1945 ve Šternberku. Rodiče byli vášnivými ochotníky a k divadlu vedli všechny své děti – Hanku, Silvii i Milana. Tatínek pracoval v olomouckých Moravských železárnách, kde vedl i výuku cizích jazyků. Pocházel ze Sudet, takže německy mluvil se stejnou samozřejmostí jako česky, anglicky se naučil na obchodní akademii a francouzsky sám. Navíc byl i pilotem bezmotorových i motorových letadel a instruktorem. Především byl ale skvělý herec a zpěvák, hrál na housle, tančil a všechny režíroval… „Přivedl k divadlu i maminku, která pak ovšem byla publikem stejně vytleskávaná jako on,“ prozradila v rozhovoru pro kafe.cz. Na svoji životní premiéru na jevišti vzpomínala s pobaveným úsměvem. V mateřské školce tenkrát nacvičovali dětské představení a Hanička dostala hlavní roli – měla hrát Sněhurku. Jenže zatímco jiné holčičky by byly radostí bez sebe, ona byla zoufalá. „Plakala jsem, protože jsem nechtěla umřít, ani aby mi nějaký princ dal pusinku. Prosila jsem maminku, aby šla do školky a vysvětlila učitelce, že Sněhurku hrát nechci. Tak jsem dostala Šmudlu a byla jsem přešťastná,“ zavzpomínala v dokumentu České televize z cyklu Neobyčejné životy.

 

Organ:

První hlavní role od táty

V dětství ráda tančila, zpívala a recitovala, a tak rodiče dospěli k závěru, že je pro herectví zrozená. Když jí bylo čtrnáct, tatínek jí nabídl roli družičky v Jiráskově Lucerně, kterou právě zkoušel olomoucký divadelní spolek Mrštík. Haničce se na jevišti zalíbilo, a tak zvažovala, zda se mu nemá po gymnáziu věnovat naplno. „Už jako patnáctiletá jsem tady hostovala, tehdy jsem alternovala s Libuškou Štědrou ve hře Zdravý nemocný, kterou tenkrát inscenoval Jaromír Pleskot, což byl režisér Národního divadla. Později zde v Olomouci pan režisér Svoboda inscenoval Shakespearovu hru Mnoho povyku pro nic, a tam jsem hrála Héru. To bylo během studia na gymnáziu.“ Do Olomouce se rodina přestěhovala, když jí byly čtyři roky, a město, proslavené vůní jedinečných syrečků, se stalo navždy jejím domovem. „Co se týká profesí, hodně jsem koketovala. Chtěla jsem studovat angličtinu na pedagogické fakultě, která byla doma, v Olomouci. Ale zajímala mě i medicína. V podstatě jsem o herectví jako o profesi neuvažovala,“ přiznala.

 

Žena za pultem:

Do Prahy se jí nechtělo

Před kamerou stanula poprvé ještě před maturitou, v roce 1964 ztvárnila regenschoriho dceru Nelu ve slovenském dramatu z období druhé světové války Organ. Přesto se jí do studia herectví moc nechtělo. Jedním z důvodů byl i fakt, že nechtěla odejít od rodiny a kvůli DAMU by se musela přestěhovat do Prahy. A také si uvědomovala, že herectví není vždycky jenom bezstarostná jízda. „Když jsem byla ochotnicí, měla jsem možnost poznávat to řemeslo. Že vám komplikuje život neznalá kritika, že kritika může být velmi osobní a neprofesionální. Že zároveň nejste pánem svého řemesla, protože je herectví propojeno s mnoha dalšími profesemi, a jedině tím propojením a vzájemným obohacením se vytváří představení,“ vysvětlila. Navzdory pochybnostem si nakonec přece jen podala přihlášku i divadelní fakultu. Tam se přijímačky dělaly jako první a Hana uspěla hned na první pokus. Kostky byly vrženy. Po absolutoriu v roce 1968 hned dostala první stálé angažmá v Divadle Za branou a rychle odstartovala i úspěšnou televizní kariéru. Nejvíc ale byla hrdá na to, že herecky vyrůstala pod vedením významných osobností v pražském Divadle na Vinohradech, do jehož souboru nastoupila v roce 1971. „Jsem narozena ve znamení Střelce, tedy povahou nezávislá, a přesto jsem měla čtyřicet let stálé angažmá. Kdybych to nyní řekla některé mladé kolegyni, myslím, že mi bude závidět.“

 

Chalupáři:

Stárla s elegancí

V její filmografii najdeme téměř tři stovky postav v projektech různých žánrů. Ve filmu se sice objevovala jen výjimečně, rychle se ale stala žádanou televizní herečkou a miláčkem diváků všech generací. U těch nejmenších se  o její popularitě zasloužila už v roce 1974 postava hubaté Anče z legendárního Večerníčku Krkonošské pohádky, u starších zase o tři roky později prodavačka Olinka v Ženě za pultem a odměřená, žárlivá a nešťastná Alena, manželka záletného doktora Blažeje z Nemocnice na kraji města. Výčet postav, které ztvárnila, by vydal na samostatný seriál stejně jako role, kterým vdechla originalitu a kouzlo během čtyřicetiletého působení v Divadle na Vinohradech. V roce 2011 sice ze souboru oficiálně odešla, o čtyři roky později se ale na jeho jeviště vrátila. Kromě úžasného hereckého rejstříku totiž měla ještě něco navíc, ovládala umění stárnout s noblesou a elegancí. Svůj věk nikdy netajila, byla přirozená, svá, půvabná, udržovaná, noblesní… zkrátka opravdová dáma. Přesto se nebála rozehrát part, který by leckterá kolegyně nejspíš považovala za vážné ohrožení image. Názorně to předvedla v představení Žena Vlčí mák, v němž se nerozpakovala vystoupit na scénu pouze v lehké saténové noční košilce.

 

Poločas štěstí:

Osudový a jediný

Poprvé se zamilovala v patnácti a na první lásku vzpomínala s úsměvem. „Byla podmanivá, objímající, vzrušující a můj tatínek nesměl nic vědět. Jenže Vaška nezajímalo divadlo a herectví se smál. Mě můj koníček bavil, proto zvítězil,“ prozradila. Nakonec osudovou lásku našla, jen si na ni musela pár let počkat. Ještě jí nebylo ani třicet, když se poprvé setkala s nezapomenutelným Jiřím Adamírou, bylo to v rice 1971 při natáčení televizního dramatu První radosti. Byl o devatenáct let starší, navíc ženatý, ona byla také zadaná. Žhavou jiskru, která mezi nimi přeskočila, nebylo přesto možné uhasit. „Rok a půl to byl vztah, plný útěků, setkání a odříkání. Ale jako bychom se měli setkat. Jako kdyby to tak mělo být. Milovali jsme se. Byl mým mužem, i když jsme spolu nikdy nestanuli před oltářem. Nebylo to bezhlavé poblouznění mladé herečky k muži staršímu, k obdivovanému herci. Nikdy jsem k němu nevzhlížela jako k modle, ale ráda jsem mu tleskala,“ vyznala se.

 

Abeceda:

Jen blázen by nežil

„My jsme se s Jiřím nehledali. Potkali jsme se při práci, on byl ženatý a měl jedenáctiletého syna. Já byla buchta z Moravy a neuměla jsem si představit, že bych rozvedla rodinu. Rok jsme se scházeli a rozcházeli, zásadně a několikrát, a přesto jsme spolu museli být. Někdy si říkám, že člověk hledá lásku a ani neví, jak marná je jeho snaha. A pak někoho potkáte a přes všechny problémy s ním jste,“ popsala kdysi v časopisu Instinkt počátky své osudové lásky. Nakonec se sice Jiří rozvedl, přesto si ho Hana nikdy nevzala, i když ji prý o ruku žádal několikrát. A později litovala. Jejich vztah byl skvělý i navzdory tomu, že neměli děti. „Bylo to v roce 1980, když jsem vážně onemocněla. Musela jsem tehdy jít na operaci. Když jsem se po ní probrala, přišli ke mně lékaři a oznámili mi, že už nikdy nebudu mít děti,“ svěřila se. Vyrovnat se s tím nebylo snadné, ale nakonec to zvládla. „Byla bych blázen, kdybych nežila. Nechápu, jak může někdo dobrovolně rezignovat na život. Musím se přiznat, že všechny, i ty nejtragičtější věci v mém životě mi paradoxně prospěly.“

 

Ještě není pozdě:

Dvojí bitva s rakovinou

Černý mrak do jejího soukromého štěstí pak vnesla zákeřná nemoc, a to hned dvakrát. Nejprve si vzala na mušku Jiřího, který boj s rakovinou páteře prohrál v pouhých sedmašedesáti letech. „Ztratila jsem všechno, co doposud bylo mým životem. Byl to drastický zlom. Můj život má od té doby dvě poloviny – čas do tehdy a od této chvíle,“ říkávala se slzami v očích. Na ni si vražedná diagnóza poprvé počíhala před pěti lety. Poté co vyslechla diagnózu karcinom prsu, chopila se prý pragmaticky diáře s tím, že potřebuje mít jasno, kdy se vrátí do práce. „Po lékařově verdiktu první, co jsem si řekla, bylo, že tomu faktu nemůžu uhnout, že tím musím projít, že jsem dcera své milované maminky! Měla stejnou chorobu. Před pětatřiceti lety, kdy medicína nebyla na takové úrovni jako dnes, ji zvládla úžasně, zotavila se dobře, nemůžu ji zklamat,“ prozradila poté v rozhovoru pro revue.idnes.cz. „Zůstala jsem stát, zhluboka se nadechla. Řekla jsem si: Dobře, musím překousnout ropuchu. A zbytky co nejrychleji vyplivnout.“ Nakonec nemoci dovolila, aby ji odvolala z jeviště pouze na pět týdnů.

 

Jako Miriam Hejlová v seriálu Ulice:

Škatulka ji minula

Díky melodickému hlasu dostávala nespočet příležitostí i v rozhlase. „Měla jsem štěstí, že jsem nikdy nebyla zaškatulkována. Že jsem stíhala právě to spektrum a střídání žánrů, to je jedním z půvabů herectví,“ konstatovala dáma, která nesnášela, když se jí někdo zeptal na nejoblíbenější roli. Pověrčivá sice nebyla, nesmírně důležitá pro ni ale byla víra. „Věřím v rodinné vztahy, v přátelství. Vzdělání je základní životní investicí, humor osvobozuje, dobrá výchova, slušnost a laskavost zpříjemňují život. V to všechno věřím,“ řekla mi si v rozhovoru pro přílohu deníku Právo. Věřila ale také v sílu lásky, v něhu, porozumění, vášeň a v onen omamný pocit štěstí, že je člověk alespoň na chvilku vyvoleným středobodem něčí pozornosti. Patřila zkrátka k lidem, kteří nepodléhají negativním myšlenkám a špatné náladě, i když k tomu měla leckdy důvod. A pokud ji něco rozčílilo, většinou šlo o neschopnost nebo nekompetentnost mnohých lidí na místech, kde nemají co dělat. „Dávno ale vím, že žánrem demokracie je fraška, takže se snažím danou bezmocnost rychle setřást, například posezením s přáteli,“ dodala.

 

Ještěrka na slunci:

Konečně svou paní

Když dobrovolně odcházela v roce 2011 z Divadla na Vinohradech, řada kolegů nechápala. Nabytou svobodu ale uměla skvěle využít a naplánovat. „Zralý věk má i své výhody. Nemusíte volit kompromisy, získáte nadhled, který vám umožní snáz se rozhodovat. A co mě spolehlivě vzpruží? Vědomí, že mě něco zajímavého čeká.“ Hned v roce2012 měla v Divadle v Řeznické premiéru komorní tragikomedie Johna Murrella Ještěrka na slunci, o závěru života herecké ikony Sarah Bernhardt, kterou nazvala „zmrzačenou dračicí, plnou rozmarů a bláznovství“. V Divadle Ungelt mimo jiné zazářila v roce 2017 v Quilterově hře 4000 dnů, v níž se proměnila v energickou, excentrickou matku. Doslova velkolepý byl i její další návrat na jeviště Divadla na Vinohradech, kde excelovala v divadelní i filmové klasice Colina Higginse Harold a Maude. Nikdo netušil, že už se zase potýká s vražednou diagnózou. Po uzavření divadel kvůli epidemii koronaviru se vrátila do milované Olomouce, kde nakonec podlehla rakovině slinivky. Jedinečná Hana Maciuchová navždy odešla v úterý 26. ledna 2021.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace