Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Pražská doprava

Pražská doprava

Zajímavosti i aktuality

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturně politického redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Čeští novináři utrženi ze řetězu objektivity a slušnosti. Hrozí reje hokejových zločinců? Co zaujalo Jiřího Macků

24.01.2021
Čeští novináři utrženi ze řetězu objektivity a slušnosti. Hrozí reje hokejových zločinců? Co zaujalo Jiřího Macků

Autor: FTV Prima

Popisek: Viliam Buchert ve vysílání CNN Prima NEWS

Řeknu to hned zpočátku na rovinu, aby bylo mezi námi jasno: ano, volil jsem ANO, a zřejmě na Babišově straně i nadále setrvám. Pořád se totiž cítím jistěji, když moji zemi vede jednooký, než banda mocí zaslepených politizujících slepců.

Čímž chci připomenout starou pravdu, že nikdo není dokonalý, a náš pan premiér už vůbec ne. Logicky: čím víc je toho na člověka naloženo, tím vyšší je možnost pod tlakem okolností vymyslet něco nepovedeného a z titulu funkce prosadit v konečné fázi i něco nezdařilého. Za hvězdy jsou v takové situaci potom ti, kteří nejsou schopni něco vymyslet, natož prosadit, a navíc jsou většinu času zticha. Máme podobných plné lavice, nejen ty sněmovní a senátní.

Rozeberte premiéra  třeba na prvočinitele

Je politikem, navrtal se do toho sám, a proto musí snášet všechny kritiky, nelibosti až nenávisti, které se na něho sesypou. Sociálním sítím bych to nezazlíval, to je jenom taková zanedbatelná možnost části národa na sebe konečně anonymně upozornit. Ale média? Vysokoškolsky vyspělí, tituly obdaření a peroutkou dekorovaní autoři, kteří mají odvahu podepsat se skutečně  pod jakýkoli názor?

Ano (psáno malými písmeny), všechny ty, kteří se z nejrůznějších důvodů rozhodli vstoupit na politická nebesa, je třeba neustále kontrolovat a kritizovat. Od toho média jsou. Rozeberte všechny Babišovy nepovedené nápady, úmysly i skutky třeba na prvočinitele, ale – prosím – na nějaké pokud možno odborné a slušné úrovni. Neurážejte, nezesměšňujte. Třeba jako jistý Viliam Buchert, takto zástupce šéfredaktora významného společenského týdeníku Reflex, všeobecně známý upřímnou nepřízní k prezidentu republiky a zřejmě vůbec ke všemu, co od TOP 09 (za kterou v roce 2012 neúspěšně kandidoval do senátu) nepochází. Ten svůj poslední článek, v němž s despektem komentoval manažerské schopnosti ministerského předsedy, uvedl docela trapným titulkem

Nežíkejte to! Říct to ale musíme: Babiš opět selhává

Je to tak, problém vypořádat se s jistým oháčkovaným písmenkem, Slovákům tak důvěrně cizím, či do zatím svérázné češtiny zamotat nějaké slovíčko z mateřštiny (vzpomínáte na nešťastné motýle?) je společenský průser takového kalibru, že se musel dostat do titulku. A pokračujme hned následujícími řádky zmíněného sepisovatele:

„Nežíkejte to! Nežíkejte!“ Opakuje často na adresu médií, oponentů a kritiků svým divným jazykem premiér Andrej Babiš. Co nemáme říkat? Že něco, co řídí, nefunguje. Jenže ono to často nefunguje.“

Ten ´divný´ jazyk představuje v současnosti směsici už nejméně 95% češtiny plus pár drobných zbytků rodné řeči premiéra, dnes občana ČR. Učí se, to mu musíme nechat. Ale pár jazykových pikantérií, k napružení některých novinářů, by si měl ve slovníku ponechat.

Smát se a posmívat - umíme v tom dělat rozdíly?

Teď vážně: co to je za odvahu se těm, kteří nás oslovují, posmívat? Snad trend domácích novinářských supersuverénů kvůli drobným jazykovým nedokonalostem znectít někoho, kdo mezi nás – podle jejich názoru - bůhví odkud dorazil? (Slováci mají pro takové úžasný termín ´odkundes´.) Kdo tím pádem neovládá češtinu tak bezchybně, jako leckteré domácí mediální hvězdy? (Cha, cha, stačí se zaposlouchat nebo začíst…)  

Posmívají se snad fotbalisté Viktorie Plzeň svému slovenskému trenérovi Guľovi, chichotají se košíkářky USK Praha za zády trenérky Hejkové či zpochybňují volejbalistky Králova Pole Brno komunikaci s trenérem Kalným? Spočítali snad Čehúni někdy Žbirkovi či Pauhofové jazykové nedokonalosti po jejich úvodních vystoupeních na české scéně?

A co, ať jsme i mezinárodní, třeba takoví peruánští novináři: vyčítali nějaké nedokonalosti svému prezidentu Fujimorimu (1990-2000), jenž byl japonského původu?  A když už jsme u toho vypočítávání, obraťme ještě jeden list: proč jazykově jemnocitní domácí komentátoři v této souvislosti nedali (a to tak, že nikdy) něco od cesty také jistému knížecímu odkundesovi, jenž se mínil prohuhňat až na český prezidentský stolec?

Život tropí hlouposti, že pane Bucherte?

Nejhumornější, a taky dost trapný, je na celém příběhu fakt, že sám Viliam Buchert je Slovák, byť poněkud netradičního slovanského jména; zřejmě něco od knih. Narozen v roce 1960 v Banské Bystrici se, jako mnohý ambiciózní Slovák, rozhodl udělat kariéru v tehdejší České socialistické republice, a po studiu na Fakultě žurnalistiky KU (1979-83) se i z něj stal prostý dolistopadový dělník na roli české socialistické novinařiny jako redaktor časopisů Ústřední rady družstev.

Taky se tenkrát této pražské náplavě, Babišovu krajanu, v jeho studijních počátcích čeští spolužáci posmívali? A neměli náhodou s jeho prvními články práci redakční korektoři? Anebo dokonce Tiskové oddělení ÚV KSČ s jistou protistátní činností, kdy si dovolil poukazovat na ´mezinárodní´ jazyk jiného svého krajana ve vrcholné funkci, jistého Gustáva Husáka? Ale asi nedovolil, ti správní hrdinové se totiž rodí až s příchodem demokracie.

Jo, jo, karma je zdarma. Takže na závěr už mě napadlo jenom apgrejtovat jedno známé úsloví: Počeštěnec horší Slováka…

Nehrajeme se zločinci! zaznělo z Minsku

Zmatený titulek tohoto burcujícího znění sesmolili k článku o osudu letošního hokejového šampionátu v informační dílně České tiskové kanceláře, a zřejmě bez valného přemýšlení ho převzal mj. internetový deník aktuálně.cz.

Mezinárodní hokejová federace (IIHF) se totiž rozhodla odebrat Bělorusku letošní mistrovství světa. Pokud by se turnaj konal v Minsku, byla by podle ní ohrožena bezpečnost účastníků. Hokejové svazy, politici i osobnosti běloruské opozice rozhodnutí vítají, v opačném případě by prý totiž šampionát mohl posloužit jako ospravedlnění autoritářského režimu Alexandra Lukašenka.

 

Lukašenko

Běloruský prezident Alexandr Lukašenko na amatérském turnaji v Minsku; foto repro ČT24

Politika do sportu nepatří. Jo, povídali…

Ponechejme stranou, jak důsledný byl v minulosti světový sport v otázce konání nejrůznějších vrcholných sportovních soutěží v nejrůznějších zemích nejrůznějších zlozvyků. Kolik jen se jich uskutečnilo v takových USA, kde pořád někdo potlačuje lidská práva. O hokeji jsem psal skoro celé čtvrtstoletí a pamatuji snad pouhý jediný případ, kdy politika znemožnila pořadateli šampionát uskutečnit: po srpnové invazi to v roce 1969 postihlo Prahu. Olympijské hry na tom byly hůř, viz roky 1980 a 1984.

Reakce sportovních i politických činitelů byla, dle očekávání, vcelku umírněná, leckdy kličkující. Nejoriginálněji se předvedl náš ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček, jenž politické stanovisko ukryl za sportovní výsledek. Prý Demokracie vers. Lukašenko 1:0, aniž objasnil, zda se jedná o výsledek kontumační, či k němu došlo až v prodloužení.

Na ulicích protestující, v halách zločinci?

"Tohle je vítězství, protože Lukašenkovi se nepovedlo předstírat, že má všechno pod kontrolou. Šampionát měl sloužit jako zástěrka násilí strašného režimu. Tohle je vítězství pro každého Bělorusa, který ví, že hokej je hra, a Bělorusové nehrají se zločinci," komentovala situaci vůdčí osobnost běloruské opozice Svjatlana Cichanouská (Tichanovská).

Slova téměř státnická, leč poněkud nepochopitelná. Klíčovou informaci z úst adeptky na prezidentku totiž můžeme vyluštit dvěma různými způsoby, a ani jeden si s logikou netyká. Konstatování „Bělorusové nehrají se zločinci“ totiž v prvním případě přináší uklidňující ujištění, že v jejich hokejovém týmu nemají místo žádní podobní jedinci, myšleno od násilníků přes podvodníky až k vrahům. Druhé vysvětlení je ovšem neméně zavádějící: „Bělorusové nehrají se zločinci“, což naopak znamená, že odmítají nastoupit proti zločincům zřejmě v týmech soupeře.

Běloruský hokejový šampionát buď bude, nebo nebude, to je více než jisté. Stejně jako zjištění, že čeští novináři k této informaci nedokážou vymyslet logický titulek.

 

Jiří Macků

Vložil: Jiří Macků

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace