Blázny jsou páni světa, co veškeré své úsilí upínají k moci. Jsou jen prach a v prach se obrátí, prorokuje malíř a spisovatel Jan Paul

ROZHOVORY NA OKRAJI Toto interview nám opět trochu vybočuje. Jednak je zpovídaný Pražák, takže si ho všimla i celostátní média, například ČRo, za druhé autorem není tentokráte pan Lovčí, ale náš glosátor Ivo Fencl. A jak na Jana Paula, malíře, grafika, ilustrátora, výtvarného kritika, terapeuta, hudebníka a v neposlední řadě spisovatele, autora sbírek veršů a více dalších knih, Kristina a Jonathan (1988), Deníku pošetilého milence (2006) nebo O štěstí v umírání (2011) a Mrkací panenka (2020 - naposled jmenovaná knížka zahrnula řadu zdařilých povídek, na některé po přečtení sotva kdy zapomenete, například Motýlek, Poslední tanec starého mládence a Letní odpoledne), vlastně padl? Jeho magické obrazy se představily koncem loňského roku v Plzni… Čím ale rozhovor vybočuje, a tím se ocitá na tom našem ´okraji´, je téma. Spisovatel Ivo Fencl se totiž ptá ne na malování, ale na psaní. Sám Jan Paul říká: „Pro mě je psaní jenom jedna z forem tvorby a psal bych víc, ale taky maluji. Další formou je vlastní písničkářská tvorba, chtěl bych jí teď věnovat víc času a roku 2021 snad konečně natočím DVD.“

Začal ale s výtvarnem. Jan Paul se narodil v Příbrami roku 1956, v dětství kreslil seriály, které publikoval časopis ABC. V letech 1979 – 1985 studoval na AVU v Praze v atelieru Arnošta Paderlíka. Maloval, vytvářel objekty, instalace s použitím textu ve fotografii, a zabýval se projekty, které se týkaly otázek identity člověka. Od roku 2004 maluje prsty bez použití štětců. Kromě výtvarné tvorby se věnuje kurátorství výstav, výtvarné publicistice a kritice, psaní básní, hudebních textů a prózy. Zabývá se i hudbou - zpěv, kytara, foukací harmonika. Je členem Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků. Žije a pracuje, jak už bylo řečeno, v Praze. Vzhledem k pár dobrým knihám a vynikajícím, mimořádně silným, naléhavým obrazům mu to ale odpustíme 😊. Mimochodem, jeho Vizitku na ČRo najdete ZDE.

 

Jan Paul, v roce 2020, foto archiv autora

Pokud na to ovšem najdete dostatek materiálu, mistře.

Materiálu mám na dvě dvojalba. 

Něco vás doposud brzdilo?

Brzdí mě nejen fakt, že nejraději jsem v ateliéru mezi svými obrazy, ale i zatím nejasná představa dramaturgie desky.  Všechny písničky píšu pro sebe, tedy pro jednoho jediného člověka-interpreta, který sbalí kytaru, foukačku, a může se vydat kamkoli, kdekoliv může zahrát. Pak jsem zjistil, že mnohým songům by slušela i kapela, někde posunutá do folku, u řady dalších dokonce tvrdě elektrifikovaná. Včetně bicích. Pokud bych chtěl desku takto pojmout, musel bych sehnat nejen studio, ale i muzikanty schopné zahrát jakýkoliv styl, a ochotné podřídit se mé koncepci.

Dnes ovšem lze imitovat celou kapelu přes počítač.

To nechci, zvuk by byl jiný. Mám rád třeba zvuk ETC, to je moje mládí. Nebo Nirvany. U některých písniček by se mi líbil sound kapely King Crimson, ale někde bych se pokusil i o zvuk ducha - prostého Kabátu. Vždycky bych volil podání na míru konkrétní skladbě. Také si ovšem kladu otázku, proč bych vlastně měl desku vydat (smích). 

A proč ne? Tohle je skepticismus!

Já jsem ale pozitivní skeptik. Šalamoun řekl marnost nad marnost, nic než marnost, a byl to velmi moudrý muž (úsměv). Ale vážně, toto rčení je pouze odvrácená strana jedné mince, na té vrchní je uvedeno: Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. To je zase Ježíšovo poselství. Zajímám se o smysl toho, co chci dělat, a tak si kladu otázky typu, co se změní? K čemu bude ta deska dobrá v situaci, kdy se na hudební scéně pohybuje řada vynikajících písničkářů? 

Přiblížil byste své písňové texty?

Jsou silně apelativní, komunikativní s posluchačem, s kterým vedu rozhovor. Někde ho varuji, nabádám, vyzývám, leckde mu vyhrožuji, a jinde ho přesvědčuji o tom, že pokud nezmění něco ve svém životě, tak špatně dopadne.  

Díky, vztahuji taky na sebe

Skvělé! Je forma protestsongu, obracím se ale i ke společnosti, někdy tiše, někdy text křičím a na posluchače řvu, například v Marion: „Chtěli jste všechno, a nemáte nic! Už není nikdo, kdo dal by vám víc. Možná vám blázni jen hlavu zkrátí, možná vám Bůh jen cosi vrátí!“ 

Blázni jsou kdo?

Pohané (smích). „Blázen si v srdci říká: Bůh není. Lidé jednají zvráceně, páchají špatnosti. Není, kdo by činil dobro.“  To je podle žalmu 53.2. Podle mě jsou blázni ti, kteří vyznávají a uznávají jen sami sebe a svůj prospěch, kteří ničeho nelitují, kteří si myslí, že jsou pány světa, a veškeré své úsilí upínají k moci. Tito lidé jsou skutečnými blázny v tomto slova smyslu, navíc nebezpečnými blázny, avšak ve skutečnosti jsou prach jako všichni ostatní, a v prach se také obrátí.  

 

Jan Paul: Malba prsty akrylem na plátně, cyklus Mezi životem a smrtí, foto www.paul.cz

Předpokládám, že hrajete a zpíváte již řádku let.

Na počátku osmdesátých let na Akademii mě inspiroval hlavně Dylan. Malíř Ivan Kolman mi půjčil pár jeho desek, a to mě nastartovalo. Koupil jsem si harmoniku, a začal jsem si psát první písničky. Na kytaru jsem už uměl, protože před vojnou jsem hrál v několika příbramských kapelách na baskytaru. Na harmoniku jsem se učil sám, podle sluchu, teprve po letech jsem se dozvěděl, že na ni hraji obráceně, basové tóny mám vpravo, a už to nejde změnit. V roce 1982 jsem doma v obýváku nahrál na dva mikrofony a dva magnetofony demosnímek, kazetu čtrnácti písniček s názvem Ruleta života. Mám tam i svoji verzi Mišíkovy Stříhali dohola malého chlapečka. Tehdy jsem hrál své písničky po hospodách, různě, kde to šlo, byly o lásce, všedních dnech, různých trablech, takové emocionální citové výlevy, lehce moralistní (úsměv). 

Proč moralistní, jste moralista?

(Smích) Prý ano, ale moje písničkářská tvorba se hodně proměnila. Ruletu života jsem nechal přepsat na CD i s tím autentickým zvukem, který je skvělý, takže vlastně první cédéčko už mám (úsměv). Po absolutoriu Akademie v roce 1985 jsem přestal hrát, a znovu jsem začal psát písničky až v roce 2008. Ovšem zcela jiné hudebně i textově.  Jsou mnohem méně osobní, i když v některých tnu i do sebe, protože jsem stejně mrzký hříšník jako ostatní.  Ale zpívám o světle, o naději, a o Ježíši Kristu, který se jednou vrátí. Písnička Temnotou se valí mraky je vlastně děsivý apokalyptický obraz, konec všech dní, Boží soud, tu by skvěle zahráli King Crimson, ale možná i Metallica. To je to, co mě na hraní fascinuje, že nemusím všechno malovat, že mohu hodně témat i vyzpívat. Jen zatím nemám komu, takže když se najde schopný a ochotný producent, tak do toho jdu. (úsměv). Ujišťuji ho, že si dávám bedlivý pozor na to, aby mé písně nebyly agitky a propaganda. Nejsem zpěvák náboženských písní, ani malíř náboženských obrazů, zpívám a maluji pro všechny lidské bytosti bez rozdílu vyznání, rasy, i sexuální orientace (smích). 

A jak vycházíte sám se sebou jako publicista a kritik?

To je hlavně intelektuální činnost, a potřeba. Nejsem historik umění, takže se necpu do akademické sféry, a držím se novinářských pravidel a zásad bez ohledu na to, zda u nás platí, či ne. Emoce mě vrhají proti zdi, zatímco intelekt koriguje moji citovou zbrklost. No ale je třeba ho něčím živit (úsměv). 

Baví vás přemýšlet?

Samozřejmě, a moc. Baví mě přemýšlet o umění a kultuře, o důvodech, proč a co vzniklo a vzniká, baví mě objevovat souvislosti, horizontálně i vertikálně, těší mě hledat a eventuelně obnažovat nějakou podstatu toho, co je uvnitř, v hlubině konkrétní formy. Mnohem lépe vnímám tvorbu svých kolegů než svoji, u té své jsem schopen nerozumně pokazit i to, co už možná bylo definitivně hotové. Jako kritik jsem začal veřejně publikovat v roce 1996. Napřed časopis Atelier, pak Revolver Revue, dokonce denní tisk jako Lidové noviny, MF Dnes, aj. Jako jeden z prvních jsem začal psát v roce 1999 i o trhu s uměním, který se teprve rozbíhal, napřed do ekonomického časopisu Profit, a pak do časopisu Euro, kde jsem měl rubriku Art. Psal jsem otevřeně, adresně, avšak po obdržení výhružných mailů typu „drž se svého kopyta nebo…“ jsem po několika letech téma trhu s uměním dobrovolně opustil, stejně jako třeba Lidové noviny, protože nesnáším editorské zásahy, které mění smysl textu.

 

 

Byly začátky obtížné?

Určitě. Jednak jsem psal jako umělec o umělcích, což je lehce etický problém, a pak jsem vlastně vrtal do práce jiným kritikům. Po roce 2005 píši ale už jen o tom, co mě oslovuje, a pokorně jsem se zařadil po bok mých kolegů výtvarníků bez ohledu na to, čemu se věnují. Pokud dnes recenzuji nějakého autora, tak výjimečně, a jen kladně. Už nemám potřebu srovnávat, zaujímat jediná správná stanoviska, posuzovat špatné umění s uměním kvalitním, navíc mě mnohem více zajímá teorie umění než recenze výstav. Občas píši do časopisu Kontexty, a pravidelně výtvarné úvahy do Divadelních novin. V Britských listech mám pak v archivu pod heslem Paul přes 400 textů. Ale tam už teď moc nepíšu. 

Proč?

Britské listy byly kolem roku dva tisíce fenomén, světlo v mediální tmě, objevil jsem je, když byla tzv. ´televizní krize´. Psaly jinak než mainstreamová média, byly otevřené, kritické padni komu padni, a bez pardonu. Řada stálých autorů i členů redakce ale během let odešla, a Britské listy Jana Čulíka už nejsou podle mě tím, čím kdysi byly. 

Co vám vadí?

Nejsem xenofob, homofob, rasista, ani extremista, ale mám pocit, že současné Britské listy nerozumí genderové a menšinové problematice, řečeno poněkud v nadsázce. Každopádně Jana Čulíka si vážím, fandím mu, máme spolu až na výjimky korektní vztah, a jeho úmysl je v zásadě dobrý. 

Můžete konkrétněji ty výjimky?

Bez udání relevantního důvodu mi odmítnul vydat asi tři texty, u jednoho mě to zvlášť mrzelo, protože byl podle mého názoru objektivní. Psal jsem o nějakém problému v romské komunitě, a to tak, jako bych psal o komkoliv z nás. Romové jsou pro mě naprosto stejní občané, jako všichni ostatní, jsou mezi nimi dobří lidé i špatní, jenže Honza to vyhodnotil zřejmě jako text namířený proti nim, a nevydal ho. 

Nyní k literatuře. Měl jste nějakou výraznější motivaci při psaní Deníku pošetilého milence?

Měl, osobní. Skončila mi v té době definitivně jedna dlouhá etapa života, a já měl potřebu ji literárně zpracovat, v jistém smyslu si i nějak vyřídit účty, dát najevo svůj postoj, očistit se. Prožívá-li člověk nějakou euforii znovuzrození, či znovu objevení, ocitá se přirozeně vždy v nebezpečí sebe devalvace. Ty ženy, které se v knize našly, se mé literární zpracování dotklo, a za to se jim alespoň touto formou dodatečně omlouvám. Reflektovat literárně milostné vzpomínky, a do nich vsazovat současný kritický postoj, je ošemetná cesta k próze. 

Takže?

Ta kniha je špatná, ba dokonce bych řekl literárně mizerná, propadák bez imaginace, naštěstí si ji nikdo nevšimnul (smích). Byla to prvotina, ale měla zůstat v šuplíku a čekat, až se autor umoudří a vydýchá. Rozhodně jsem tou knihou nezazářil, i když některá témata, příběhy a zápletky jsou dobré, ale literární jazyk je vetchý, mnohde banální se spoustou sloves a spojek. Obraz mohu přemalovat, knihu ne, tu mohu jen přepsat, a nejspíš to udělám po vzoru velkého mistra Francouze MK. (úsměv) 

Nějaká díla vám ale vyšla už před rokem 1989. Jako například vznikla Kristina a Jonathan.

Oficiálně nevyšla, vydal jsem ji sám v omezeném množství autorských výtisků. Samizdat s nepolitickým obsahem. Je to docela milá novelka popisující vztah dvou do sebe právě zamilovaných mladých lidí, respektive staršího muže a velmi mladé dívky, a jejich krátký a silný příběh v hlavním městě Praze. Žádná Lolita. V té novele je ještě cítit mladická upřímnost, nějaká forma roztoužení, a ztráty či nemožnosti naplnit vztah, je v ní poselství, které v Deníku pošetilého milence chybí. 

Co byste řekl k dalším svým pracím, například k O štěstí v umírání?

Tuto knihu mě bavilo psát, tu jsem prožíval naprosto autenticky. Když jsem v červnu roku 2004 doprovázel umírající mámu u mě doma, tak jsem jí slíbil, že o ní napíši knihu. Kdysi mi totiž řekla, můj život je na knihu, najdi si nějakého spisovatele, ty mu budeš vyprávět, a on bude psát. Musel jsem se tomu smát. Po její smrti, která mi šťastně změnila život, jsem si položil otázku, zda jde něco takového vůbec napsat, vždyť nejsem jediný, kdo doprovázel umírajícího člověka, a pokud ta kniha půjde napsat, kdo jiný by to měl udělat než já? Ale jak? Jako rozhovor s mámou, nebo jako vzpomínky? Bezpečně jsem věděl jediné, že chci, aby to byla literatura, próza, regulérní seriózní kniha, a věděl jsem, že ji nemohu psát tak, jak jsem napsal Deník pošetilého milence. Měl jsem spoustu zápisků, materiálů, dopisů, magnetofonových záznamů, a čekal jsem jen na správný okamžik. Ten přišel až v roce 2009, když mi z knihovny zcela náhodou vypadla jedna z knížek Egona Hostovského. Zvedl jsem ji, otevřel, a příštích několik měsíců jsem ležel v Egonu Hostovském. A on mi ukázal literární cestu, Hostovský mi poskytnul klíč k napsání knihy O štěstí v umírání. Uchvátil mě jeho jazyk, forma, schopnost stylizovat v jednom odstavci pět let života včetně atmosféry krajiny, a doby.  Genialita metafory. Za knihou O štěstí v umírání si stojím, vím, že je krásná, i když je možná víc o mně, než o mámě (úsměv).

 

 

I tak to chodí.

Každopádně mi pomohla k další knížce, která teď vyšla, k Mrkací panence. Bez knihy O štěstí v umírání by nebyla Mrkací panenka. Nyní vnímám psaní jako cestu, proces, tvorbu. Mám takový svůj aforismus: Vyjádři vše holou větou! Jenomže souvětí jsou také krásná, avšak čím delší souvětí, tím kratší musí navazovat další věta, nebo jen slovo. Nyní jsem začal vnímat v psaní kvality, o nichž jsem neměl tušení. Dynamiku, rytmus, barvy, atmosféru, vůně, detaily i stylizované plochy, stejně jako v obraze, je to jen jiná forma téhož. 

Jak jste přišel na téma prózy Noc pilotů, která se, kdo ví, může stát i románem?

Navštívil jsem Příbram, město, kde jsem se narodil. Když mi byly čtyři roky, bydleli jsme v jednom z domů přímo na náměstí, na novém příbramském sídlišti, a když jsem projížděl kolem, a hleděl vzhůru na ten dům, spatřil jsem ve své mysli obraz malého dítěte ležícího v postýlce. No a pak už se mi rozjela imaginace: Je noc, na balkón vstupuje žena, matka toho dítěte, a hledí dolů, na davy lidí pod sebou, slyší jásot, křik, hudbu, vidí vystřelené petardy, je svědkem nějaké příšerné oslavy. A zcela nahoře ve vzduchu se vznášejí podivná tělesa. A po tomto obraze, který mi vytanul na mysl z nějakých hluboko zasutých dětských vzpomínek na oslavy dne horníků, se vynořily dvě slova, noc pilotů. V tu chvíli jsem už věděl, že mám název svého prvního románu, který ovšem ještě musím dopsat. 

Jak jste se dostal k malování?

Díky matce, která amatérsky malovala. Od útlého dětství jsem ji koukal přes ruku, a s napětím pozoroval, jak z barevné skvrny vytváří postavy, chalupy, lesy a řeky. Měla velký talent, ale nemohla studovat, protože na vysokou školu mohl jít jen její bratr. Od začátku mě podporovala, a přála si, abych se umění věnoval. Moje matka totálně naplnila své mateřské poslání, dala mi život, lásku, talent, a svojí smrtí ještě i smysl a téma mé tvorbě. Ovšem ta cesta nebyla jednoduchá.  V dětství jsem kreslil seriály, které otisknul i časopis ABC, později jsem chtěl být malířem, ale nepřijali mě kvůli matematice a češtině na střední výtvarnou školu. Nastoupil jsem do učení, obor aranžér, a do Prahy jsem jezdil na Hollarku kreslit. Chtěli mě vzít rovnou do druhého ročníku bez zkoušek, jenže já jsem zcela propadnul kytaře, a na výtvarné umění jsem zapomněl. Nechal jsem si narůst dlouhé vlasy, hrál bigbít, chodil po zkouškách a koncertech na pivo s klukama z kapely, žil jsem ten svobodný život dospívajícího mladíka. A najednou vojna, jak to? Vždyť jsem měl dostat modrou? A zase u toho byla máma. Mnohem později mi prozradila, že tehdy byla nešťastná, protože jsem ztratil zájem o umění, a tak se vydala jako správná katolička na vojenskou zprávu, a těm oficírkům důrazně řekla: „Když můj syn může pít pivo, tak může jít na vojnu!“. A bylo rozhodnuto. Máma rozhodla za mě, a její strategie se povedla, protože na vojně jsem znovu začal kreslit a malovat. Chytlo mě to tak, že jsem se ještě před civilem pokoušel o přijetí na pražskou Akademii. Z vojny jsem se už do rodného města nevrátil, rodiče se přestěhovali do Prahy, a na Akademii mě přijali bez maturity na výjimku až napodruhé.  Máma riskovala hodně, několik kluků se z vojny nevrátilo, ale ten poslední zoufalý pokus vrátit mě k malování jí vyšel na sto procent. Silná to žena. Stále si představuji výrazy těch plukovníků, když k nim šla orodovat za to, aby mě odvedli na vojnu. Bertolt Brecht, Matka kuráž (úsměv). 

Které knihy, případně filmy vám osud přivál do dětství a mládí?

Z filmů zcela nepochybně Karel Zeman, to bylo zjevení. Jeho obrazotvornost a vizualita mi totálně otevřela svět za hranicemi našeho bytu, a vrhla mě do nedozírného prostoru imaginace. A potom také ocelorytiny jako ilustrace z románů Julese Verna. Samozřejmě těch knížek bylo hodně. Dost jsem v dětství četl, respektive pokud jsem nebyl s klukama venku, tak jsem četl, knížky úměrně svému věku. Na Vánoce jsem dostával převážně jen knihy, a listovat v ilustrované knize, bylo veliké dobrodružství. Třeba Babička ilustrovaná Kašparem, a jeho obrázek Viktorky, jak se líbá s vojákem na louce, to bylo první moje milostné vzplanutí někdy v jedenácti letech. Jestli má lidská kultura nějaký fenomén, pak je to kniha. Ztratíme-li knihy, ztratíme kus své identity.  Ne, budu skeptik, ztratíme-li knihy, nebudeme. Zásadní pro mě byla ve dvanácti letech i četba životopisů českých umělců z edice Malá galerie, protože jsem chtěl být definitivně Josef Mánes, nebo Karel Purkyně. Na mé přání mi rodiče koupili olejové barvy, a maloval jsem coby školák olejem, abych byl jako oni (úsměv). 

Jak jste se dostal k tvorbě písní?

První pokusy jsem učinil ještě v době, když jsem měl bigbítovou kapelu, tedy ještě před vojnou. Na Akademii jsem se ke hraní vrátil, doplnil jsem kytaru a zpěv foukací harmonikou, a natočil jsem si Ruletu života. Když jsem si tyto písničky z osmdesátých let nechal přepsat na CD v roce 2008, pocítil jsem znovu touhu psát a skládat, ale už jsem nechtěl hrát na kytaru jen akordy. Odložil jsem trsátko, a měsíce trénoval hru prsty. A pak jsem se do toho dostal, takže staré písničky mohu hrát i v nové aranži. Jenomže co bylo, bylo, nyní jsem v nějaké konkrétní fázi životní zkušenosti, a tu chci zasadit do současné doby, takže píši a skládám zcela jiné písně. Vedle malování a psaní je pro mě hraní a skládání neméně důležitou tvořivou činností, a pravděpodobně už to tak zůstane. V jistém věku si člověk už nemůže dovolit pauzírovat (úsměv).

Jste skutečně skeptik? Má to hranice?

Má, nejsem nihilista, ostatně kdybych jím skutečně byl, nevedli bychom tento rozhovor, protože jak geniálně vyjádřil Christopher Alexander: „Nihilismus jako životní projekt nemůže existovat, pokud po jeho odhalení okamžitě nenásleduje sebevražda“. Bez určité míry skepse bych nemohl nic tvořit, myslet, ani konat, upomíná mě k tomu, že vše nemusí být tak, jak si to přeji, a že věci života nemusí být uspořádány tak, jak očekávám. Můj skepticismus, pokud se dá vůbec tak nazvat, je něco jako doutnák, musí se zapálit, aby došlo k výbuchu. Zpochybnění by mělo předcházet rozhodnutí. Nelze věřit a nepochybovat, nelze se plně radovat bez vědomí smutku, nelze být dokonale šťastný bez vědomí nešťastných. To, co máme nyní, zítra mít nemusíme, ale to se všeobecně ví (smích). Mám takový citát: Zdolej horu bez vědomí její výšky, nebo: Ujede-li ti poslední vlak, jdi pěšky. Mohu ještě přidat: Pravda odpuzuje pouze pokrytce, Nechtěj si dokazovat, že dokážeš to, co chceš dokázat, úplné ticho je v přemýšlivém člověku bezmyšlenkovité, porozumět koni neznamená stát se koněm, jistota návratu není o mnoho více jistější než nejistota možného nenávratna, no a poslední: Nikdy neříkej kdy! Takže jsem skeptik, i nejsem (smích).

 

Vložil: Ivo Fencl

Rozhovory na okraji, Jan Paul, HP,