Tajený milenec krásné Steimarky zklamal tátu na celé čáře. Uhranula ho totiž opereta. Tajnosti slavných
20.01.2021
Autor: Lucernafilm
Popisek: Jindřich Láznička v nesmrtelné válečné komedii Dívka v modrém
AUDIO Při jeho šlágrech se za první republiky a během války rodily lásky, manželství i obchodní dohody. Film byl ale k noblesnímu elegánovi poměrně skoupý a na hlavní roli čekal marně. Přesto jich natočil na šest desítek.
„To byl, panečku, gentleman a mimořádný elegán,“ povzdychla si vždy naše babička, když ho spatřila v některém filmu pro pamětníky. Majitel čistého tenoru, při jehož šlágrech se za první republiky tančilo ve všech lepších salonech, ji totiž kdysi okouzlil v pražském Lucerna baru. Jindřich Láznička nebyl ale jen skvělým zpěvákem, ale také dobrým hercem, přesto na něj filmoví tvůrci pamatovali většinou jen s vedlejšími postavami. Vzpomínáte třeba na domácího úředníka neboli – jak se za první republiky říkávalo – kancelistu Houžvičku z city překypující komedie režiséra Otakara Vávry Dívka v modrém, v níž počátkem druhé světové války mimořádně zářila úchvatná Lída Baarová?
Stará řeka:
Pekařina mu nevoněla
Narodil se 4. července 1901 v Praze do rodiny vášnivého muzikanta, který byl v mládí městským kapelníkem v Pelhřimově. Už v dětství začal hrát s ochotníky divadlo, které mu učarovalo, takže i když se na tatínkovo přání vyučil cukrářem a pekařem, nakonec ho zklamal a jeho představu o synově zajištěné budoucnosti navždy smetl ze stolu. Řemeslo pověsil na hřebík ještě dřív, než se mu vůbec začal naplno věnovat, a vydal se na vysněnou uměleckou dráhu. V pouhých osmnácti letech začínal v populární kočovné Lachmanově divadelní společnosti.
Babiččiny hodiny:
Poté se stal na dva roky členem operního souboru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, v roce 1924 prošel olomouckým divadlem, a pak už zamířil do Prahy. Nejprve hrál v kašpárkovských představeních Vojty Mertena, ve třicátých letech pak hostoval v legendárním Osvobozeném divadle, v Uranii, v Malé operetě na Vinohradech a Lidové operetě v Uranii. V roce 1935 konečně zakotvil v Novém divadle Oldřicha Nového, v němž působil až do konce druhé světové války.
Zrádná:
Páni pro zasmání
Před kamerou debutoval relativně pozdě, teprve v roce 1937 dostal první vedlejší roli, bankovního sluhu, v dramatu z hornického prostředí Harmonika. Filmoví diváci ho tudíž poznali až jako důstojného, mírně podsaditého elegána. Vzápětí se jeho kariéra velmi slibně rozjela, stal se skvělým a hojně využívaným představitelem malých postaviček aktivních, roztržitých a upovídaných pánů. Jejich komičnost totiž mistrně zvýrazňoval pohyby těla, gestikulací a výraznou mimikou a v pozdějších letech vyzrál v starokomika s karikaturní drobnokresbou.
Můj koníčku:
Není divu, že se mu nabídky jen hrnuly, takže například v roce 1940 si zahrál dokonce v jedenácti filmech. Vyniknout výrazněji mu ale režiséři umožnili pouze dvakrát. Poprvé v roce 1939 jako kancelistovi Houžvičkovi ve Vávrově Dívce v modrém a o rok později ho obsadil Martin Frič jako kancelářského sluhu Baltazara, jehož tvář zdobil mohutný knír, v komedii Katakomby, v níž ztvárnil hlavní postavu, oficiála Bormana, přední komik doby Vlasta Burian.
Oči klamné:
Slovenská operetní hvězda
Po válce založil Vesnické divadlo, nakonec v něm ale působil pouze jedinou sezónu. Pak odešel na Slovensko a od roku 1947 až do své smrti byl jednou z nejvýraznějších osobností operetního souboru bratislavské Nové scény. V českém filmu se objevil na dlouhá léta naposledy v roce 1948 ve filmovém předpisu slavného humoristického románu Karla Poláčka Hostinec U kamenného stolu, v němž si zahrál vrchního.
Krásná, bílá, něžná chryzanthema:
Poté už se objevoval výhradně jenom ve slovenských filmech a před českou kameru se vrátil až v roce 1968, kdy si zahrál jednoho ze zbrojnošů v legendární hudební pohádce režiséra Bořivoje Zemana Šíleně smutná princezna. Naposledy stanul před kamerou v roce 1968 coby zřízenec ve slovenském povídkovém filmu Dialóg 20-40-60. Jediný, stále stejný dialog se v něm opakuje ve třech povídkách, v sondě do citových vztahů muže a ženy různého věku, jakési analýze lásky a manželství. První příběh vypráví o dvacetiletých, druhý o čtyřicetiletých a třetí o šedesátiletých partnerech.
Pojď, holčičko, pojď si hačnout na sluníčko:
Hvězda prvorepublikových šlágrů
Velmi často spolupracoval i s rozhlasem, v českém natočil řadu operetních pořadů a pro slovenský připravil slovenskou dramatizaci románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka. Častým hostem byl i v nahrávacím studiu gramofonových závodů, v letech 1929 až 1943 nahrál desítky šansonů na třech stovkách gramofonových desek a jeho šlágry zněly snad z úplně všech gramofonů.
Dobrou noc:
Jako zpěvák byl tak populární, že své písně dokonce v letech 1929 až 1930 natáčel i v Berlíně a později účinkoval i v zábavných pořadech Československé televize. O jeho soukromí se toho ví bohužel jen velmi málo, jen že byl dlouhá léta přítelem slavné herečky Anny Budilové Steimarové, bývalé manželky herce Národního divadla Jiřího Steimara. Svou životní lásku přežil Jindřich Láznička o osm let, zemřel 24. května 1970 v Bratislavě.
Vložil: Adina Janovská