Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Pražská doprava

Pražská doprava

Zajímavosti i aktuality

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturně politického redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Nebýt války, mohla se stát českou Estée Lauder. A pak potkala drzého kluka se stejně zraněnou duší. Tajnosti slavných

15.01.2021
Nebýt války, mohla se stát českou Estée Lauder. A pak potkala drzého kluka se stejně zraněnou duší. Tajnosti slavných

Autor: pametnaroda.cz

Popisek: Věra Tichánková na snímku z archivu svého manžela, herce Jana Skopečka

FOTO / VIDEO Původně studovala chemii a byla tak dobrá, že měla místo v kosmetické firmě předem zajištěno. Vinou války ale nabral její život jiný směr a hrůzné zážitky z nacistických lágrů ji na celý život spojily s partnerem, kterému fašisté vyvraždili rodinu.

V nestárnoucí dětské hudební komedii Ať žijí duchové! ztvárnila v roce 1976 postavu Pilátové, které celá vesnice říká Černá kronika, a tahle přezdívka jí už zůstala. Tchyně, tetička, babička… rázná, přísná, odtažitá, tvrdá a náladová. Taková byla většina postav, které ztvárnila nezapomenutelná Věra Tichánková. Bylo jich více než sto dvacet a k nim jen třeba ještě přičíst další v téměř třech desítkách seriálů. Opravdu velké hlavní role se jí sice vyhýbaly, před kamerou ale rozhodně neplnila pouze funkci ‘křoví‘. Naprosto jedinečná byla například jako bodrá hospodyně Heřmanka, která v seriálu Byli jednou dva písaři s nadhledem komentovala zázračné vynálezy svých šéfů, pánů Bouvarda a Pétucheta. S hereckými kolegy Miroslavem Horníčkem a Jiřím Sovákem si výborně rozuměla a na natáčení v Trojanově mlýně, u Únětického potoka nedaleko Prahy, velmi ráda vzpomínala.

 

Žampióny nadívané:

s Lubomírem Lipským v komedii Ať žijí duchové!

Jako na vojně

Její rodiče se seznámili v Praze, kde tatínek působil na ministerstvu. Dcera Věra se jim ale narodila 7. prosince 1920 už ve slovenské Žarovnické Huti, v romantické podhorské oblasti na úpatí Štiavnických vrchů, kam otce poslali coby úředníka Státních lesů, a o osm let později k ní přibyla do rodiny ještě Marie. Už během Věřina dětství se ale rodina vrátila do Čech a několikrát se kvůli otcově práci stěhovala. Ráda vzpomínala například na zámek v Brandýse nad Labem, kde měli podnikový byt, nějaký čas strávili také v Liberci. Po otcově smrti se maminka s dcerami vrátila do Brandýsa, kde Věra studovala na gymnáziu. Odmalička ale snila, jak jednou opustí maloměsto a vydá se do velkého světa. Proto se pilně učila cizí jazyky, výborně zvládla němčinu i francouzštinu a plánovala odjezd hned po maturitě. Vypuknutí druhé světové války ale všechno změnilo. Místo Paříže ji čekala Praha. Milovala chemii, a tak úspěšně složila přijímací zkoušky na Vysokou školu chemicko-technologickou. Zaměřila se na kosmetiku, měla dokonce i zajištěné místo v malé české firmě rodinných přátel, takže z ní mohla jednou být česká Estée Lauder. Jenže…

 

Beatrice v tragikomedii Arthura Millera Pohled z mostu – Divadlo S. K. Neumanna 1959

Beatrice v tragikomedii Arthura Millera Pohled z mostu – Divadlo S. K. Neumanna 1959; foto vis.idu.cz

Herečkou kvůli nacistům

Poté co nacisté uzavřeli české vysoké školy, hrozilo jí totální nasazení, a tak se chopila jediné příležitosti, která se nabízela – herectví. Koneckonců k divadlu i filmu ji odmalička vedli oba rodiče. Tatínek divadlo miloval a často v něm působil alespoň jako statista. Stejně nadšeně chodil se svou ženou i do kina a malou Věrku brávali s sebou. Když se tedy sen o budoucnosti slavné chemičky rozplynul, přihlásila se na konzervatoř. Poradila jí to významná divadelní herečka Anna Suchánková, která ji také připravila ke zkouškám, takže uspěla a studovala u profesorů Anny Iblové, Jiřího Plachého, Jiřího Frejky a Miloše Nedbala. Jenže ji v roce 1943 zatklo gestapo. Sbírala totiž potravinové lístky pro lidi, kteří byli v ilegalitě, a někdo ji udal. Nejprve byla uvězněna na pražské Pankráci, pak ji převezli do Malé pevnosti v Terezíně, do Drážďan, později ještě do Míšně a nakonec do Lipska. Domů se vrátila až koncem května 1945.

 

Hospodyně Mrázková a profesor Málek (František Smolík) ve válečném dramatu režiséra Jiřího Krejčíka z roku 1960 Vyšší princip

Hospodyně Mrázková a profesor Málek (František Smolík) ve válečném dramatu režiséra Jiřího Krejčíka z roku 1960 Vyšší princip; foto Československý státní film

Dvě zraněné duše

S nemocnou duší, pošramocenou prožitými hrůzami v koncentračních táborech, a se snem o lepší budoucnosti nastoupila konečně v roce 1946 do svého prvního angažmá v jihlavském Horáckém divadle. A o něco později přibyl do souboru o pět let mladší Jan Skopeček, který si nesl v duši stejné trauma. Kvůli židovskému původu po matce skončil v koncentračním táboře Osterode, a když se po válce vrátil domů, zjistil, že jeho tatínek před pouhým dnem zemřel a že ve fašistickém běsnění přišlo o život patnáct příbuzných. „Jan přišel do jihlavského divadla dva roky po mně a na první pohled působil jako drzý mladík, který si dělá ze všeho legraci. Jenže jeho humor mi byl tak blízký, že jsem s ním chtěla být stále častěji. Dokonce si pamatuju moment, při kterém mu při představení ujely nohy, protože měl boty ušité z flanelu, a já se jen smála a nemohla přestat. V ten okamžik mě naprosto uchvátil,“ vzpomínala Věra v jednom rozhovoru. Pak do Jihlavy přijel cirkus, a protože v pondělí divadlo nehrálo, Jan ji pozval na trošku jiné představení. Během programu se strhla bouřka a vypadalo to, že se jim stan nejspíš zřítí na hlavu. Báli se, a tak se k sobě tiskli… A tiskli se pak i cestou domů, protože deštník měla jenom Věra, a Jan ji doprovodil domů.

 

Rozára ve hře Fráni Šrámka Zvony – Divadlo S. K. Neumanna 1966

Rozára ve hře Fráni Šrámka Zvony – Divadlo S. K. Neumanna 1966; foto vis.idu.cz / Jaromír Svoboda

Zvládli i vojnu

Vzali se v roce 1949, ještě před obřadem ale prý bylo jasné, kdo převezme v nové domácnosti velení. Do svatební kytice si nevěsta přála sedm růží, ženich ale trval na tom, že jich bude šest. A bylo po jeho. Po letech ale přiznal, že ve skutečnosti nechal ve vztahu vládnout partnerku. „Pro chlapa je to pohodlné, protože se dělá to, co ona chce, a když se to nepovede, tak řeknu, že to tak říkala,“ prozradil v rozhovoru pro nasehvezdy.cz. Zpočátku museli překonat problém, který spousta vztahů neustála – Jana totiž čekala povinná základní vojenská služba. Vydrželi a Věra to komentovala se svým typickým humorem: „Já jsem byla ráda! Nemusela jsem se o něj starat.“ Společně pak zamířili do Městského divadla na pražském Žižkově, z nějž se přesunuli s celým souborem do Městského divadla v Libni, později Divadla S. K. Neumanna a nyní Divadla pod Palmovkou. Na jeho jevišti Věra prožila více než třicet let a ztvárnila zejména pod vedením režisérů Jaroslava Dudka, Václava Lohniského a Evžena Sokolovského spoustu komediálních i charakterních rolí.

 

Růžena Ševčíková v nestárnoucím krimiseriálu Jiřího Sequense z roku 1968 Hříšní lidé města pražského

Růžena Ševčíková v nestárnoucím krimiseriálu Jiřího Sequense z roku 1968 Hříšní lidé města pražského; foto ČT / Jindřich Panáček

Spolu 24 hodin denně

V roce 1953 Věra porodila dceru Marii, která se původně vyučila na Barrandově maskérkou, nikdy ale tuto profesi nedělala. Seznámila se totiž s Francouzem, který pracoval v Praze na velvyslanectví, vzala si ho a odešla s ním do Lyonu. Manželé Věra Tichánková a Jan Skopeček se stali v českém showbyznysu opravdovým unikátem – prožili totiž bok po boku téměř pětašedesát let. Velmi často spolu stáli i na jevišti, jednou dokonce Věra hrála Janovu matku a na tuhle roli prý nikdy nezapomněla, protože vždycky na jevišti ubalila manželovi pořádnou facku. „Je fajn mít to dovolené, to jsem si užívala!“ přiznala. Samozřejmě si chodili navzájem i na premiéry, i když Věra říkávala, že z takového představení vůbec nic nemá, protože vidí i ty nejmenší nedostatky. A Jan dodával, jak je těžké udržet na generální zkoušce vážnou tvář, když na něj dělá v hledišti grimasy.

 

Posluhovačka paní Müllerová a Josef Švejk (Jan Faltýnek) v dramatizaci románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka – Divadlo S. K. Neumanna 1974

Posluhovačka paní Müllerová a Josef Švejk (Jan Faltýnek) v dramatizaci románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka – Divadlo S. K. Neumanna 1974; foto vis.idu.cz / Jaromír Svoboda

Odříkaného chleba největší krajíc

Věra byla od počátku charakterní herečkou, která uplatňovala své mnohovrstvé a mnohotvárné umění ve velkých i malých dramatických, komediálních a tragikomických, vitálních, výřečných, tvrdých, temperamentních rolích. Přednost dávala kostýmním a městským vznešeným postavám, přesto jí povětšinou nabízeli postavy tvrdých venkovských žen. Obohacovala je svým syrovým, až nehereckým způsobem, čímž jim dodávala na věrohodnosti a životnosti. Stala se jednou z nejvýraznějších osobností své generace a nejsvéráznější a nejrázovitějších herečkou našeho poválečného filmu, televize i divadla. Před filmovou kameru vstoupila až na prahu čtyřicítky, takže na ni logicky čekaly matky, manželky, hospodyně, sousedky, posluhovačky… a později různé tetky, babičky a tchyně. Mimořádně vytříbený hlasový projev uplatnila i v rozhlase, na zvukových nahrávkách a tu a tam i v dabingu.

 

Sousedka Dostálová a Róza Riedlová (Iva Janžurová) v televizní pohádkové komedii z roku 1994 Róza, strážné strašidlo

Sousedka Dostálová a Róza Riedlová (Iva Janžurová) v televizní pohádkové komedii z roku 1994 Róza, strážné strašidlo; foto ČT Jitka Fabiánová

Poslední přání se jí nesplnilo

Ve filmu si zahrála naposledy v roce 2007 Lamkovou ve Vratných lahvích, poté se ještě objevila na obrazovce v seriálech Kriminálka Anděl a Expozitura. Úplně naposledy ji zachytila kamera jen pár týdnů před smrtí v dokumentu České televize Třináctá komnata Jana Skopečka. Ve vyšším věku začala trpět cukrovkou, která se neustále horšila. Ztrácela rovnováhu, a poté co prodělala těžký zápal plic, musela se uchýlit do domova s pečovatelskou službou, protože stárnoucí manžel už neměl na celodenní péči o partnerku dostatek sil. Jejím posledním přáním bylo, aby si ji Jan vzal ještě na Vánoce domů, lékaři ale vyhodnotili její převoz jako vysoce rizikový, takže se domů už nevrátila. Věra Tichánková zemřela 9. ledna 2014 v pražské Nemocnici na Vinohradech, bylo jí úctyhodných třiadevadesát let.

 

Prázdniny pro psa:

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace