Na osadě se narodil, díky němu se u piva zrodila trampská legenda. Tentokrát ale vyrazil na vandr sám. Tajnosti slavných
13.01.2021
Autor: Facebook
Popisek: Antonín 'Tony' Linhart
AUDIO/VIDEO Jeho písničky plnily amatérské zpěvníčky a cancáky, s kytarou v rukou rozdával radost a životní moudrost. Sílu jít dál našel i po celkovém selhání organismu. Dokázal se vrátit na pódia i do studia a hold jeho kumštu složil i legendární Jaroslav Foglar.
„Toulat se sám tou rosou čerstvejch rán, zpívat si blues, jít s hejnem černejch vran, pod mostem spát a v nočním tichu hvězdy počítat, sebe se ptát, proč tmavomodrý blues mám tolik rád…“ Jedna z jeho nejkrásnějších písniček se stala symbolem našeho mládí. Pohádkově bezstarostné doby, kdy jsme vyráželi na vandry, trávili večery s kytarou u táboráku a upřímné vztahy a přátelství byly nad všechno zlato světa. Písniček s krásnou hudbou a smysluplnými texty napsal Tony Linhart zhruba sto padesát, takže je velmi těžké z nich vybírat ty nej… Nej totiž jsou úplně všechny. Prostě kdo se narodil na osadě a folková a country muzika mu přešla do krve, ten se jí navzdory všem nástrahám osudu do smrti nezbaví. Mimořádný autor, zpěvák, kytarista a zakladatel skupiny Pacifik nás navždy opustil, jeho nádherná životní filozofie s námi ale naštěstí zůstává dál.
Tulácký blues:
Kluk od Kocáby
Antonín ‘Tony‘ Linhart se narodil 3. dubna 1940 v Praze a rovnou zapadl mezi vášnivé milovníky přírody, kamarádství a rovných mezilidských vztahů. Jeho otec, který ho odmalička vedl i k trampské muzice, totiž založil legendární trampskou osadu Tacoma. V dětství Tony prožíval každou volnou chvilku přímo v kolébce českého trampingu, na osadě Luisiana v údolí Kocáby, přezdívané Hadí řeka. A tam také v pouhých sedmnácti letech založil s kamarády další vlastní osadu Mantrap, která existuje dodnes. Vystudoval strojní průmyslovku a pracoval jako vedoucí výpočetního střediska, svůj život ale zasvětil především trampské hudbě, psaní zpěvníků i trampských kuchařských knih. Byl skalní ‘holešovičák‘ a ‘karlíňák‘ a nábřeží těchto dvou proslulých pražských čtvrtí mu doslova učarovala. Svědčí o tom mimo jiné i jeden z jeho nejslavnějších songů Karlínské nábřeží.
Karlínské nábřeží:
Hvězda z odpadlíků
Na Tonyho osadě Mantrap se brzy zrodila i jeho první stejnojmenná trampská kapela. Jenže na finále Porty 1970 v Ústí nad Labem si její členové naplno uvědomili, že v konkurenci kapel, jako byli například Skarabeus nebo Hoboes, začínají lehce zaostávat. Cítili, že jejich možnosti jsou vyčerpány a čekají na impuls, který jim ukáže další směr. A stalo se. Do podobné krize se totiž ve stejné době dostali i folkoví Drnkači, kteří se rozpadli, a novomanželé Helena a Vašek Maršálkovi hledali stejně jako Tony a jeho parťáci novou cestu. A tak přišli za Tonym s nabídkou na spolupráci. „Jejich kapela již byla přihlášena v hudební soutěži Porta a byla by velká škoda se této soutěže nezúčastnit. Navíc tato soutěž měla tehdy věhlasnou pověst a účast byla velmi prestižní. S Tondou Linhartem jsme tedy spojili síly, a tak vznikl Pacifik. V soutěži jsme první rok skončili na druhém místě a další rok jsme již byli první. Dá se tedy říci, že Pacifik vznikl u piva,“ zavzpomínala před časem na společné začátky Helena Maršálková. Jméno Pacifik vymyslel pro kapelu Tony, složil pro ni první písně, přivedl basistu Jiřího Cipra a přidala se k nim ještě Hana Veselá, později provdaná Sýkorová.
Dál, dál, dál:
Velrybáři to zpečetili
Na pražském kole Porty 1971 vystoupili se čtyřmi písničkami, největší úspěch ale sklidila Velrybářská výprava, která zpečetila nový start. Pacifik suverénně zvítězil a postoupil do finále v Karviné, kde obsadil druhé místo. Stále ale tomu něco chybělo – sólový nástroj. Proto se k Pacifiku přidal kytarista Miloš Tůma. Skupina začala cíleně budovat popularitu a jela z téměř z jednoho koncertu na další. O rok později zvítězila v Sokolově v kategorii Moderní trampská píseň a tím se definitivně zařadila k čistě trampským kapelám. A to i přes velkou snahu se z něj vymanit a odhalit tajemství jiných končin. V roce 1973 přidal Pacifik do sbírky další vítězství na Portě a současně začaly i legendární potlachy v pražské Malostranské besedě. O rok později zahájily na pražském Výstavišti, které trampové překřtili na Fučbar, podvečery nazvané Setkání u srubu. Napoprvé přišly asi dvě desítky lidí, za rok už jich bylo na 800. Setkání bylo přejmenováno na Country podvečery a pokračovalo vždy v létě až do roku 1990. A u všeho nikdy nesměl chybět mimořádný kytarista, zpěvák, písničkář a dlouholetý umělecký vedoucí Tony Linhart.
Velrybářská výprava:
Nesplnitelný sen
Tím pro Tonyho a jeho kapelu bylo navzdory popularitě dostat se do rozhlasu nebo nedej bože třeba až na televizní obrazovku. Silným vykopnutím pro ně ale znamenalo album Písně dlouhejch cest, které natočil v roce 1975 Supraphon a sklidilo neuvěřitelný úspěch. Kapela s Linhartem v čele stála na prahu profesionalizace, jenže všichni si najednou připadali strašlivě unavení. Naštěstí přišlo Karlínské nábřeží a návrat Heleny Maršálkové, Hanu Sýkorovou vystřídala Marcela Voborská ze skupiny Louisiana a Pacifik se jakoby zázrakem znovu probral. Dalším životabudičem se stal v roce 1980 kytarista Pepa Blažejovský, který přešel od Taxmenů. S ním přišli noví muzikanti i písničky. Pak si sice Helena Maršálková začala brousit zuby na sólovou dráhu, i to ale Tony a jeho kapela ustáli.
Mississippi blues:
Konec zakázaného ovoce
Velmi nebezpečným zlomem pro českou trampskou muziku se stal počátek devadesátých let. Country muzika už přestala být na indexu a alegorie v textech, které dříve tolik hřály u srdce, najednou pozbývaly význam. Zdálo se, že trampská píseň definitivně míří do záhuby. Přesto sklidil Pacifik obrovský úspěch s výběrovým albem nejlepší tvorby z osmdesátých let a rozhodl se vrátit k původnímu zvuku bez elektrických efektů. Zrodily se Legendy Pacifiku, vrátila se také Helena Maršálková. Časem se legendy vytratily, prý opět z pudu sebezáchovy. A došlo i na návrat do Malostranské besedy. Tony jel neustále a plné obrátky, při své urputnosti hrát a skládat ale zapomněl, že mu neúprosně přibývají léta a měl by myslet i na své zdraví. Nešetřil se, a to se mu vymstilo.
Touha žít:
Touha žít
V roce 2008 po opakovaných nevolnostech zkolaboval a manželka ho odvezla do nemocnice. Diagnóza byla neúprosná – totální selhání a sepse organismu. Životní orgány začaly vypovídat službu jeden po druhém, hrozila mu mozková mrtvice. První tři týdny proležel v umělém spánku, celkem tam strávil tři měsíce. Nikdo nevěřil, že by se ještě mohl vrátit na koncertní prkna. Přesto to dokázal, vděčný, že může zase hrát, a začal brát život s větší pokorou. Dál promlouval přes mikrofon k milovníkům folku a country v pořadu pražského Country Radia Ozvěny osadních ohňů?, vrátil se na pódia. Loni v září oslavil opožděně na Třebsínském zvonění společně s Jitkou Vrbovou osmdesátiny. V pátek 8. ledna ale zazněla z Country rádia nečekaná zpráva – Tony Linhart nás navždy opustil.
Orinoko:
Ocenění od Foglara
Z prvního manželství měl Tony syna Martina, bubeníka rockové kapely, z druhého další dvě děti, které ale na jeho trampskou dráhu nenavázaly. Namísto nich si ho ale vzali za svého jiní. Jeho písničku Cesta do Stínadel totiž převzali za svou skauti a legendární Jaroslav Foglar mu za ni složil hold osobním děkovným dopisem. A po jeho odchodu na nekonečný vandr se s ním jeho skupina Pacifik rozloučila slovy:
Náš milý Tony,
už se bohužel nepotkáme před Tvým domem a neřekneme si: Tak a jsme komplet. Tentokráte jsi na nás nepočkal a na cestu jsi vyrazil sám. Díky množství Tvých fantastických (a občas nepublikovatelných) historek a zážitků bychom se ale možná stejně nedostali k tomu, co Ti chceme říci dnes.
Tvoje nadšení a Tvé písničky měly od počátku kouzelnou moc oslovovat a spojovat – často i velmi rozdílné - lidi. Stejnou mocí postupně spojily i nás a udělaly z nás Pacifik. Každý jsme sice přišel odjinud a v jinou dobu, ale všichni jsme za ty báječné společné roky nesmírně vděční!
Děkujeme Ti za nádherné písničky. Děkujeme Ti, že jsi nám byl vždycky naprosto férovým a trpělivým kapelníkem. Děkujeme Ti za Tvůj nadhled a pohodu. Děkujeme Ti, že jsi to nevzdal, ani když už Ti nebylo nejlíp.
Mrzí nás, že jsi musel vyrazit tak narychlo. Ani jsme se Tě nestačili zeptat, jestli si přeješ, abychom pod kotel Pacifiku přikládali dál i bez Tebe nebo jestli ho už máme odstavit do železničního muzea. Až budete mít u ohně chvilku pauzu, dej nám, prosím, vědět!
Štastnou cestu do nebeského kempu Ti přejí
Helena, Martina a Andělín
P.S.: Kdybys náhodou hledal trsátko nebo kapodastr, tak jsi ho zapomněl u nás.
Náš boží chrám:
Vložil: Adina Janovská