Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Pražská doprava

Pražská doprava

Zajímavosti i aktuality

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturně politického redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Marka Míková, televizní princezna, už dávno drhne rockové songy. Srdce ven, říká. Lidi musí být spolu, navštěvovat se, povídat si, zpívat, tancovat, objímat se

06.01.2021
Marka Míková, televizní princezna, už dávno drhne rockové songy. Srdce ven, říká. Lidi musí být spolu, navštěvovat se, povídat si, zpívat, tancovat, objímat se

Autor: Facebook (stejně jako snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)

Popisek: Marka Míková hraje v kapele na klávesy, zpívá, skládá...

ROZHOVORY NA OKRAJI Říkalo se jim ´dívčí kapela´. Což není úplně přesné, protože s nimi v různých etapách vývoje hráli i chlapi, navíc to, co bylo řekněme zvláštní v osmdesátkách, kdy vznikly a zažily své první období slávy a narvaných koncertů, tj. vidět holky hrát na basu, saxofon, elektrickou kytaru… to už je dnes normální, běžné, nepřekvapující. Co je ale dodnes překvapivé, je množství hitů, které tahle kapela vyprodukovala, občas je zaslechnete i u táboráku. Plus fakt, že spolu hrají již čtyři dekády. Holky, nyní tedy trochu starší holky, nejenže se nehádají, ony jsou nejlepší kamarádky!

Mám s nimi vlastní dlouhou historii, kterou nebudu unavovat, jen s vaším laskavým dovolením proložím rozhovor svými nejoblíbenějšími songy. Teď ale k věci: Zuby nehty vydávají po šesti letech své šesté CD. Bude se jmenovat Srdce ven a bude obsahovat třináct písní, některé se již hrály na koncertech, jiné jsou zbrusu nové. Jak už je ´zubonehtím´ zvykem, každý nějakou složil a každý nějakou zpívá, takže to bude „barevné, živé a tepající“, jak holky samy tvrdí. Ze zkušenosti bych řekla, že se jim dá věřit.

 

Současné obsazení Zubů nehtů (zprava): Kateřina Jirčíková, Marka Míková, Jan Maxa, Jana Kaplanová, Pavla Jonssonová, Alice Flesarová

Obvykle se na počátku rozhovoru přičiní poznámka, že autorka a zpovídaná se znají, tudíž si tykají i v interview. Jo, je to tak, známe se nějakých třicet let…

Marečko, já vím, že tento rozhovor je k novému albu ´Srdce ven´, na nějž jste již na Hit hitu nasbíraly cílovou částku, úctyhodných 150 tisíc. K tomu se dostaneme. Přesto mně to nedá připomenout tvoji Šípkovou Růženku z Vorlíčkovy pohádky Jak se budí princezny, kterou dávají každý rok na Vánoce. Dávali i letos? Koukáš se? O co si přitom po těch skoro 45 letech myslíš? Na co vzpomínáš?  A jak na Tebe tenkrát padli?

Ano, i letos, jako každý rok, dávali Jak se budí princezny. Mám dojem, že dokonce dvakrát.

 


Vždycky mi někdo z rodiny zavolá, že jsem v televizi, a tak se chviličku dívám. Nikdy to nevydržím celé, ale čím jsem starší, je mi to vzpomínání milejší a milejší. Vzpomínám na herce a na jejich zábavné historky z maskérny (mnozí už nejsou mezi námi) a vybavují se mi nejrůznější momenty z natáčení. Třeba jak jsem chtěla působit na pana režiséra zajímavě a na otázku, jaké filmy se mi líbí, jsem odpověděla, že třeba Racek Jonathan Livingston. Udiveně se na mě podíval (v tom filmu nevystupují žádní herci, jen ptáci). Nebo jak jsem zlobila a v těch nažehlených krásných princeznovských šatech jsem si sedala třeba na kládu, nebo na kámen a jak ze mě kostymérky šílely - princezna briketa...a tak podobně.

 

Marka v pohádce Jak se budí princezny s Janem Hrušínským. Tehdy ještě jako Marie Horáková

A jak na mě padli? Byl to konkurs a protože jsem už před tím hrála v Kachyňově filmu Robinsonka, byla jsem v nějaké herecké databázi. Tedy mě přizvali a já se nějakým řízením osudu dostala až do finále, a nakonec jsem roli získala. A tak jsem navždy princeznou.

Přiznám se, že byť jsem mnoho let prožila vlastně s Vaší kapelou, mám v tom už hokej. Pavla byla tedy za svobodna Fediuková (poté byla Slabá, nyní Jonssonová – pozn. red.)? A do Dybbuku (nebo vlastně ještě tehdy Plynu) Tě přivedl tvůj bývalý muž? Jak k holkám přišel on? 

Ano, Pavla se jmenovala Fediuková. S Tomášem Míkou se znala ona i Hanka Řepová z gymnázia ve Štěpánské. Řekl jim o mně, no a sedly jsme si. Já třískala do piána, Hanka do papírových krabic a Pavla vymýšlela pozoruhodné melodie na basu. Nějaké písničky už měly a já přinesla další. Na saxofon tehdy hrála Renata Špičanová myslím tři tóny, ale krásně.

 

Historie kapely vlastními slovy

Úplně na začátku šly dvě velké kamarádky Hanka Kubíčková a Pavla Fediuková z gymnázia Štěpánská v Praze domů a přemýšlely, co si pustí za kapelu, až hodí tašky s učením do kouta, no a Hanka řekla: „Plyn.“  Tak vznikl název kapely. Hanka a Pavla spolu hrály v obýváku už nějaký čas na kytaru a na krabice místo bicích. Marku s holkama seznámil Tomáš Míka. Sedla za piáno a bušila do něj, co mohla. Později se přidala Kateřina Jirčíková na flétnu a saxofon a Alice Flesarová na saxofon. Začaly vznikat texty a písničky a kapela vstoupila na českou hudební scénu. To bylo v 80. letech. Následovala jízda napříč stoletím. Skupina měnila názvy (Dybbuk, Zuby nehty) i členy, procestovala kus světa (Německo, Dánsko, Holandsko, Maďarsko, Slovinsko, USA, Rumunsko…), vystoupila na mnoha festivalech (Trutnov, Mikulov, Colours of Ostrava…), nahrála 6 alb, vytvořila hudbu k několika divadelním představením (Bajaja v divadle Minor, Aiša a Nádherná cesta nocí v německém Ravensburgu, O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku v Pidivadle), natočila 6 klipů (v režii Václava Kučery a Petra Slabého), vydala knihu textů v nakladatelství Maťa (2013) a stále aktivně působí v Čechách i v zahraničí. 

 

Vzpomínám si na jednu delší přestávku v životě kapely, ale vlastně už ji neumím ani datovat... Jak se Vám to povedlo překonat? A řekla bys, že spoluhráčky jsou Tvé nejlepší kamarádky? 

Skupina Panika hodila holkám z Dybbuku lano, tedy Kateřině, Hance a Evě Trnkové. Zůstaly jsme s Pavlou na lodi samy. Tehdy mi připadalo nemožné, že holky budou hrát v obou kapelách, a tak se Dybbuk rozpadl. Bylo to jako rozvod. Kdy to bylo? Myslím, že v roce 1987.

Já a Pavla jsme se rozhodly, že budeme hrát dál a že si vytvoříme vlastní repertoár. Přizvaly jsme do kapely Naďu Bilincovou, charismatickou a velmi zajímavou bytost, která přinesla spoustu velmi zajímavých písní a nápadů. Hrál s námi taky Tomáš Míka na saxofon a na bicí Honza Lorenc a pak Michal Lang (později režisér). Docela se dařilo. Název Zuby nehty vymyslel Tomáš. Tehdy jsme se opravdu drželi zuby nehty. 

 

V roce 1991 za námi přišel Míra Wanek (ze známé alternativní kapely UJD) s nápadem, že Dybbuk musí vydat svoji desku, přestože již neexistuje, že ´dybučí´ písničky patří do punkového slabikáře a že se o nich musí vědět. Tak jsme začaly zkoušet staré věci ve staré sestavě. Po natočení desky následovala pochopitelně šňůra. Pořád nám to spolu klapalo, a tak se vlastně do Zubů nehtů vrátily holky z Dybbuku.

Jestli jsou moje spoluhráčky moje nejlepší kamarádky? Ano. Určitě. Jsou. 

 

Letošní výlet (zprava): Marka Míková, Alice Flesarová a půl Kateřiny Jirčíkové

Album ´Srdce ven´ si tedy vydáváte samy? Vzpomínám, že jste bývaly pod křídly brněnských Indies, co se stalo?  

Album zase vydávají naši milí Indies. Naštěstí. Přece jenom bychom si netroufali vydat album sami. Mají nás rádi a my je taky. Vždyť na brněnském koncertě ke 30. letům existence Indies jsme od nich obdrželi dárek, vydali nám k této příležitosti dvojablbum LP Zuby nehty Best of a my dostali několik kusů. 

 

Zpět k Tobě, ty jsi taková renezanční osobnost. Pokud vím, píšeš knížky, jsi ve Sdružení Loutky v nemocnici, vystupuješ i sama… Povíš něco k tomu? 

Psaní knížek pro děti mě nesmírně baví a zdá se, že mám své čtenáře. V Argu by mi měla vyjít tento rok knížka Kabát a kabelka, kterou bude ilustrovat Galina Miklínová. Na to se moc těším. A právě dokončuji novou knížku o stromech. Snad si najde svého vydavatele.

Hrát pro děti v nemocnicích je velká radost a taky dar. Vidět, jak umění opravdu pomáhá, jak zvedá náladu, jak rozesmívá, jak se startuje proces uzdravení, to je jako být přítomen zázraku. Věřím, že se zas všechno vrátí. Naštěstí nás i v dobách covidových v některých nemocnicích stále pouštějí hrát. Pochopitelně za přísných hygienických opatření.

 

S divadlem mimo nemocnice je to horší. Teď se opravdu nikde nehraje. Všechna dohodnutá představení a koncerty jsou zrušeny, a tak se tak podivně čeká... 

A co dělají všechny Tvé, myslím čtyři, pokud se nepletu, děti? Se synem i vystupuješ, že?

Děti jsou naštěstí skvělé. Hrají se mnou dva mí synové Kryštof a Matyáš, Šimon pro nás občas vyřeže nějakou loutku a se Sárou si zas moc ráda povídám a poslouchám kritiku. Mám sedm vnoučat a jsem si jista, že to ještě není definitivní číslo. 

 

Na závěr – jak se vede, tak nějak obecně? Na co se nejvíc těšíš v novém roce a čeho se naopak nejvíc obáváš? 

Věžím, že se zas všechno vrátí. Že zas budem hrát živě pro lidi. Jak muziku, tak divadlo. Je jisté, že lidi musí být spolu, že se musí navštěvovat, povídat si, zpívat, tancovat, objímat se, že to je člověčí potřeba, která potěšuje a taky uzdravuje. Tak už aby to tady zase bylo.

Připadá mi skvělé, že přestože toho tolik dokážeme, pořád ještě nevíme, co přinese zítřek. Že pořád ještě existuje tajemství, překvapení a naděje.

 

 

Vložil: Anička Vančová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace