Nechápu, proč se ještě vedou debaty. Kometnář Štěpána Chába
komentář
05.01.2021
Foto: Facebook
Popisek: Jezdíme na veřejnosti v rouškách, protože se bojíme nemoci, nebo postihu?
Jak je možné, že Tomáš Zima, lékař a rektor Univerzity Karlovy, stále ještě může bez koktání tvrdit, že by se měli mladí lidé promořit covidem, jelikož mají většinou mírné příznaky? Chápu názor, chápu osobní vkus, chápu různé pohledy na věc, ale nechápu, proč se vedou debaty kolem covidu. Tam mi ta debata připadá prazvláštní. Něco na způsob debaty o mlácení hlavou do cihlové zdi.
Samotná debata je možná pouze v okamžiku, kdy tu máme různé definice cihlové zdi. Zeď může urážet můj vkus, můžu mít radši omítnutou, budu preferovat červené cihly, můžu se s někým zhádat o estetice takové zdi. Ale to nic nemění na skutečnosti, že je to cihlová zeď. V okamžiku, kdy v debatě začneme zkoušet tvrdost cihlové zdi vlastními hlavami, začínáme záměrně opomíjet fakt, že jde o cihlovou zeď. Pro covid nám chybí definice a ani po roce jsme si nevymezili pojmy. V tom okamžiku je možné, aby ve Velké Británii protestovali lidé proti covidovým opatřením před nemocnicí, kde leží lidé s těžkým průběhem, a křičeli, že covid je lež. Stejně tak je možné šermovat exponenciálním růstem a předpovídat vymření lidstva, když se covid chová jako na houpačce – nahoru a dolů a v drtivé většině případů má skutečně mírný průběh.
Solidarita? Zapomeňte, strach to byl
Ano, už jsem pochopil, že tolik vychvalovaná jarní solidarita, která postihla prakticky celou společnost, neukázala to dobré v nás, ale to ustrašené v nás. Nestali jsme se Matkami Terezami, ale ztělesněním pana Theodora Mundstocka, ustrašeného důchodce, který vše podřídil strachu (Theodor Mundstock je hlavní postava stejnojmenného románu Ladislava Fukse. V postavě Fuks mistrně a vtipně vypsal ustrašenost a bojácnost). Jenže strach většinu lidí neudrží dlouhodobě. Už tři týdny po jarním lockdownu se začínalo ozývat brblání. Léto bylo šampionátem v brblání. Podzim už převzalo jen brblání. A strach (i ten oprávněný) se ve společnosti stáhl do opozice.
Olympiáda v brblání
Na počínající brblání ovšem vláda nezabrala. Nezačala sekat tvrdá fakta, aby rozehnala brblání a upevnila lidem v hlavě, že covid je cihlová zeď. Naopak, začala se marketingově ukájet jarním úspěchem. Jsme solidární, šikovní, dokázali jsme zvládnout jarní průšvih. Ze strany druhého nejmocnějšího člověka v republice, tedy Miloše Vystrčila, předsedy Senátu, proběhl k prvnímu lednu novoroční projev, který by se dal bez uzardění zařadit do kolonky slepeckých brožurek, protože Vystrčil právě jarní ‘úspěch’ zmínil a odvolával se na něj. Ač, zcela očividně a prokazatelně a vidno na každém rohu, to byla spíš prohra. Ale jo, našili jsme si vzájemně roušky, vynalezli jsme ventilátory… ale nevedla nás k tomu ohleduplnost, ale šok. Covid, mor, hrůza, z které jsme se ovšem s první kocovinou vyspali a začali ji zpochybňovat.
Pevný bod, aby jeden mohl pohnout světem
Covidu chybí pevná definice, které by se lekl i rektor UK Tomáš Zima. Zůstaly tu mezery velikosti Macochy pro zpochybňování. Velké množství ’proč’ nebylo doposud objasněno. Vysvětlení jsou většinou fádní, podobně, jako samotný projev Miloše Vystrčila. Bez obsahu a s nahrávkami na smeč. Většinu opatření doprovází snad až ztřeštěný chaos. Chybí koncept, chybí pevná politika, a tím pádem i důvěra. S takovou se budou špatně prodávat agitační reklamy na očkování. Velké množství lidí nevěří. A vrchnostenská věrchuška stále zasněně vzpomíná na jaro, kdy jsme se tak pěkně a poslušně báli. Dostali jsme se tak do hádek, kde zaznívají hesla – nechal bych vymřít seniory vs. nechal bych vychcípat živnostníky. Ale covid se v tom celém jeví jako cihlová zeď i jako papírová tapeta cihlové zdi. Chybí pevné a nezpochybnitelné vyjasnění pojmu. Z covidu se stala ideologie, jeho existence se stala politickou otázkou. To je trochu špatně, když vezmeme v potaz, že má být v kolonce nemoci.
Vložil: Štěpán Cháb