Dva projevy, ale sakramentsky rozdílné. A hrozivá a hrozící ztráta soukromí. 5x pondělí Pavla Přeučila

Foto: Facebook (stejně jako v celém článku)

Popisek: Radek Vondráček. Prezident svůj projev přenesl z tradičního Nového roku na Vánoce, a tak se uvolnilo místo. Na Nový rok v poledne měli projevy předsedové obou parlamentních komor, večer pak premiér...

V úvodu svých dnešních komentářů chci výjimečně poděkovat České televizi za netradiční podívanou, kterou nám poskytla v podobě srovnání dvou novoročních projevů, jež zařadila hned po sobě, a to předsedy Senátu Miloše Vystrčila a předsedy Poslanecké sněmovny ČR Radka Vondráčka. Zatímco Vystrčil přednesl projev plný prázdných frází a připomínal mi chvílemi nicneříkající projevy Milouše Jakeše na sklonku jeho kariéry, projev Radka Vondráčka byl dokonalou ukázkou toho, jak má mluvit špičkový politik.

Vystrčilův projev snad ani nemá cenu rozebírat, protože nepřinesl fakticky nic jiného, než opakované nářky nad nekvalitní prací vládní koalice a v některých jeho fázích si dokonce dost viditelně odporoval. Tak například v první části projevu vyčetl vládě, že její opatření byla zmatečná, a měla být mnohem přísnější a že až příliš ustupovala názorům veřejnosti, přičemž opomněl samozřejmě připomenout, že to byla především opozice, kdo volal po rychlejším rozvolňování protikoronavirových opatření. „Na jaře jsme vyhráli první bitvu, koupili jsme si čas, ale bohužel jsme ho nedokázali zúročit a vláda zaspala v bitvě podzimní,“ uvedl ve svém projevu. V druhé části svého vystoupení pak ale hovořil o vládních opatřeních jako o nepatřičném omezování lidských práv a svobod, které mělo neblahý vliv nejen na podnikání, ale na celý život v naší republice. Tak nevím. Nejen já, ale i spousta dalších posluchačů jsme se vlastně od Vystrčila nedozvěděli, co by podle něj bylo správné. Podle mne to nevěděl ani sám autor, který měl navíc dost velké problémy souvisle přelouskat text, běžící mu na čtecím zařízení.

Předseda Senátu Miloš Vystrčil při svém projevu 

Vondráčkův projev spojoval a burcoval

Na druhé straně projev Radka Vondráčka nepostrádal v dnešní době tak potřebný optimismus, který symbolizoval už v úvodu sundáním roušky, což okomentoval slovy, že jde o „nakročení do nového roku 2021 a jako vyjádření naděje, že v tom novém roce se nám konečně podaří tu epidemii porazit.“ V jeho projevu nechyběla určitá upřímnost bodrého Moraváka, jak ho známe ze soukromí, mluvil rozvážně a jeho projev obsahoval to, co jsem postrádal jak u toho Vystrčilova, tak později večer v projevu premiéra Babiše. Výzvu k tomu, aby se lidé neztráceli v záplavě negativních zpráv z online koronavirového zpravodajství. Připomněl to i v souvislosti s blížícími se volbami: „Nejsem naivní a počítám s tím, že epidemie a nastávající volební kampaň přinesou další vlnu štěpení, vzájemného osočování a nenávisti...Více spolu mluvme, více se poslouchejme, i když spolu nesouhlasíme.“ Lidé by podle něj neměli přenášet politické střety do soukromého života, domů, do práce, či mezi sousedy.

Předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček při svém projevu

Na Vondráčkovi bylo jasně vidět dojetí a soucit, když vzpomínal na oběti koronaviru: „Mnozí z vás přišli o své blízké. Myslím na vás všechny. Myslím na vaši ztrátu a vyslovuji vám upřímnou soustrast. Myslím na všechny ty, kteří podlehli nemoci, a chci jim věnovat tichou vzpomínku,“ uvedl Vondráček. Ostatně jak jsme se dozvěděli, natáčení této pasáže se muselo opakovat, protože při těchto slovech vyhrkly předsedovi parlamentu slzy. Důležitá byla i jeho naléhavá výzva k občanům v závěru projevu: „Všechny vás pak prosím, až budete mít možnost, dejte se očkovat. A do té doby se snažte chránit sebe i své okolí, jak jen to půjde.“ 

Proč se u nás neočkuje tak rychle jako v Izraeli?

Tuhle otázku slýchávám v souvislosti se strmě stoupajícím nárůstem onemocnění koronavirem u nás stále častěji. Zaznívá jak od všech opozičních politiků, tak z médií a také od veřejnosti. Musím konstatovat, že blbější otázku už jsem dlouho neslyšel. Novináři se předhánějí ve výčtech milionů lidí, očkovaných jak v Izraeli, tak v dalších zemích jako jsou Spojené státy či Velká Británie. Vyniká mezi nimi takový Viliam Buchert z Reflexu, který na Nový rok rozebral vakcinační politiku české vlády do mrtě a nenechal na ní nit suchou. Pečlivě čtenářům vypočítal, že za jediný den bylo v Izraeli naočkováno 153 430 lidí a od 20. prosince už stihli naočkovat přes milion lidí.

Nejen Buchert, ale ani jeden, jediný z českých novinářů však vedle toho obligátního A už neřekne ono zásadní B. A tím je skutečnost, že my, na rozdíl od Izraelců, Britů či Američanů, jsme plně závislí na dodávkách vakcíny prostřednictvím Evropské unie a ta nám ji servíruje po troškách, jako když hází drobky vrabcům. Tu přijde nějakých pár tisíc dávek, tu o něco méně nebo více, ale do nemocnic už se dostávají jen krabičky po několika stovkách. Výtky vládě, že nemá vakcinační centra a nemá celkově celou logistiku vakcinace připravenou, tak stojí vyloženě na vodě. K čemu očkovací centra, když se do špitálu dostane pár desítek dávek, které jsou spotřebovány za pár hodin? Pokud budou dodávky pokračovat tímto tempem, rozhodně se nesplní vládní předpoklady proočkování většiny naší populace do letošního podzimu, ale může to trvat i celé roky.

Zatím se očkuje jen vakcínou od firem Pfizer a BioNTech 

S vakcinací jsme začali 27. prosince a zatím je proočkováno jen pár tisíc lidí, především zdravotníků, a na další dodávky se stále čeká. Celkem máme objednáno 15,9 milionu dávek vakcíny, což by mělo vystačit pro téměř devět milionů osob. Navíc, další milion se získá možností využít z jedné lahvičky vakcíny šest dávek namísto dosavadních pěti.

Pokud bychom měli volný přístup k nákupu vakcín jako mají Izrael, Británie či USA, možná bychom zde už měli také nějaký ten milion dávek k dispozici, a možná by nastaly s očkováním nějaké problémy. Nicméně takhle na očkování bohatě stačí kapacity nemocnic a specializovaných zařízení, kde se dají vakcíny BioNTech a Pfizer uchovávat při oněch předepsaných -70°Celsia. Navíc prý je vláda připravena otevřít dalších 200 vakcinačních center. A jakmile přijdou na řadu další vakcíny, které nevyžadují tak náročné podmínky skladování, jako například Moderna a další, přijdou na řadu i praktičtí lékaři, kteří běžně očkují například proti chřipce a stejným způsobem budou očkovat proti koronaviru. Ani samotní lékaři tak nevidí v očkování a jeho zabezpečení žádný větší problém. Uměle vytvářené mediální bubliny o jakési nepřipravenosti tedy nemají vůbec žádné opodstatnění.

Jinou záležitostí je ale zatím neexistující kampaň, která by měla smysl očkování a jeho nutnost občanům země vysvětlit. Ta už měla běžet dávno a takhle získávají čím dál tím větší prostor nejrůznější konspirační teorie a fámy na sociálních sítích, odrazující lidi od očkování. Tak jen doufám, že se nějaká ta kampaň spustí alespoň do března, kdy by se mělo začít s očkováním ohrožených skupin obyvatel a posléze i běžné populace. 

Kdo může za mrtvé na silnicích? Stromy, nebo řidiči?

Osobně jsem toho názoru, že jednoznačně řidiči, ale krajské správy silnic jsou asi jiného názoru a viní hlavně stromy. Kupodivu jim přitakává i ministerstvo dopravy, jehož názor nedávno prezentoval vedoucí jeho oddělení BESIP Tomáš Neřold, podle kterého „srážky se stromy patří k největším zabijákům na silnicích.“ Já bych spíše řekl, že největší zabijáci jsou blbci za volantem. Příčinou těchto úmrtí totiž není nikdy strom, ale řidičská chyba, buď nepřiměřená rychlost, nepřizpůsobení jízdy stavu vozovky, nebezpečné předjíždění a podobně.

Jen v loňském roce vykácely krajské správy silnic podle organizace Arnika podél silnic 19 200 stromů a vysázely za ně pouze 12 tisíc náhradních. V rychlosti kácení vede jednoznačně Jihočeský kraj, kde jen za posledních 17 let vykáceli přes 45 000 stromů podél silnic a vysázeli náhradních jen 14 000, z toho v loňském roce pouhých 1179. V náhradách za vykácené stromy vede Liberecký kraj, kde za 550 vykácených stromů vysázeli 2 562 náhradních, nebo Středočeský kraj s 491 pokácenými stromy a 1 250 náhradními.

Alej, foto Facebook / Alena Wagner

Kolem silnic tak mizí doslova před očima i historicky cenné aleje stromů, které mají nezanedbatelný vliv nejen na stav a vzhled krajiny, ale podle odbornice na stromy z Arniky Marcely Klemensové: „Stromy u silnic v krajině potřebujeme. Chrání vozovku před horkem, poryvy větru, sněhovými jazyky a suchem.“ Pokud bude ono nikým neřízené kácení stromů pokračovat stejným tempem, můžeme za pár let jezdit holou krajinou a stinné aleje budou minulostí.

Pokud jsou stromy podle silničářů tak nebezpečné, museli bychom se pustit i do kácení lesů jimž vede spousta silničních tahů v ČR. Jsou lesní stromy méně nebezpečné než ty v silničních alejích? Domnívám se, že nikoliv. Jsou daleko nebezpečnější, protože se za nimi může navíc skrývat lesní zvěř, která může znenadání vběhnout řidiči do cesty. Budeme proto snad stejně horlivě kácet lesy podél silnic? Byl by to samozřejmě nesmysl, ale v některém chorém mozku by se mohla i tahle pitomost zrodit. 

Čína sází na Evropu a nová Hedvábná stezka už funguje na kolejích

Za malého zájmu českých médií proběhla zpráva, že v předposlední den roku došlo po sedmi letech vyjednávání mezi Evropskou unií a Čínou k uzavření investiční dohody, která má zjednodušit vzájemné obchodní vztahy. Evropským firmám se tak otevírají velké možnosti působení v Číně v celé řadě průmyslových odvětví i služeb a Číně jednodušší přístup na evropské trhy. To je samozřejmě trnem v oku zejména USA, a tak není náhodou, že Washington uvalil nová cla na evropské zboží jen několik hodin po podpisu dohody.

Dohoda samozřejmě nevoní ani některým našim politikům, argumentujícím neustále lidskými právy, zatímco západní firmy a politici si podávají v čínských podnicích a s čínskými představiteli ruce téměř každý den. Náš stát pak přichází o velké zakázky a na stříbrném podnose servírujeme naše obchodní vazby například takovému Německu. Angela Merkelová je v Číně pečená vařená a výsledky už jsou vidět. Zatímco nám ujíždí vlak díky takovým lidem, jako je předseda senátu Miloš Vystrčil, pražský primátor Zdeněk Hřib a další, Německo zatím vybudovalo na svém území největší dopravní terminál na světě pro spojení s Čínou.

Nachází se v Duisburgu, městě, které nejvíc doplatilo na pád uhelného a ocelářského průmyslu. Obřím tempem se zde zvýšila nezaměstnanost a město doslova bojovalo o přežití. Vlakový terminál Duisport dnes zaměstnává na 7000 lidí a do budoucna je mu předpovídán další růst. Německá vláda a soukromé společnosti jako čínská Belt and Road nebo Transeurasia Logistics (dnes přejmenovaná na DB Cargo Eurasia), což je společný německo-rusko-čínský podnik, investují do rozvoje Duisportu další miliardy eur a vytvářejí z něj klíčový terminál pro celou Evropu. Díky dobrému vlakovému spojení mezi Čínou a Německem, využívajícímu i Transsibiřskou magistrálu, dnes dorazí do Duisburgu týden co týden až 40 nákladních vlaků z Číny o stovkách vagonů. Dopravní spojení se už natolik zrychlilo, že to vlaky zvládnou i za 12 dní a silně konkurují letecké či pomalé lodní dopravě. Jen pro představu, kontejnerové lodě potřebují na tuto cestu více než měsíc.

Duisport

Není pochyb o tom, že díky našim politikům, jak opozičním, tak koaličním jsme zaspali a jsme sto let za opicemi. Naše vláda se stále spoléhá na to, že to za nás ´matička´ Evropská unie všechno nějak vyjedná a zařídí. Ale ono to tak není. V dnešní Evropě každý kope jen a jen sám za sebe. Německo, Francie, Belgie a další státy uzavírají s Čínou vzájemné, oboustranně výhodné obchodní dohody, jen my je házíme za hlavu, Jak je vidět v praxi, takovému Macronovi nebo Merkelové jsou nějaká lidská práva v Číně ukradená a na prvním místě jsou pro ně obchodní výhody, zaručující prospěch pro jejich vlastní země. A především na to by měli myslet i naši politici. 

Má digitální měna budoucnost a nehrozí konec hotovostních plateb?

O digitální měně bitcoin a dalších jejích dalších ekvivalentech už slyšel určitě každý. V současné době se stává digitální měna stále častějším námětem diskuzí předních ekonomů a finančníků. Řada států, jako Švédsko, Holandsko, Japonsko či Čína už se chystají na zavedení své digitální měny a koketuje s tím i Evropská unie, která pomalu ale jistě připravuje své digitální euro. Zdá se, že nejdále je Čína, kde už dnes probíhá více než 90 % všech transakcí bezhotovostně a vše je prý pro spuštění digitálního juanu připraveno, aby mohl být zaveden ještě před zimní olympiádou v Pekingu v roce 2022.

Podobnou rychlost avizují zprávy ze Švédska, kde už začátkem loňského roku zahájila Riksbank, centrální banka země, pilotní projekt zavedení elektronické koruny. Po uplynutí zkušební doby by mělo podobně jako Čína zahájit transakce v digitální měně i Švédsko už po roce 2022.

Co to znamená pro běžné občany? Zdálo by se, že téměř nic. Dále budeme používat své bankovní účty, provádět transakce pomocí mobilních telefonů, naše úspory budou převedeny na digitální měnu. Nicméně je zde jedno velké ohrožení. Už dnes se mnohé státy v Evropě orientují na přechod k bezhotovostním platebním stykům a nutí uživatele k ústupu od hotových peněz. Platby v hotovosti jsou postupně omezovány, ostatně známe to i od nás. V Česku jsou hotovostní platby omezeny horní hranicí 270 tisíc korun už 16 let a není daleko doba, kdy se tato hranice bude snižovat. To v takové Itálii jdou tak daleko, že se chystají omezit horní hranici hotovostní platby na 1000 eur.

Mezinárodní měnový fond už dnes uvažuje o úplném zrušení hotovosti. To ale v praxi znamená, že stát získá úplnou kontrolu nad vašimi financemi. Každá platba kartou nebo telefonem zanechává digitální stopu, což je u hotovostních plateb vyloučeno. S koncem hotových peněz bychom přišli o poslední zbytky svobody a soukromí. Hotové peníze si můžete vzít i do té nejopuštěnější oblasti na světě a koupit si tam kus flákoty nebo bochník chleba. S digitální měnou tam ale nepořídíte.

My sice patříme v Evropě na špičku států, kde se využívá bezhotovostní platební styk, ale takové Německo je mnohem konzervativnější a stále se tam tři čtvrtiny plateb uskutečňují v hotovosti. Proto také Němci patří k největším odpůrcům digitální měny v souvislosti s rušením hotových peněz. Dokonce tam vzniklo i hnutí, které bojuje proti omezování základních práv člověka, držet hotové peníze a razí heslo Nur Bares ist Wahres, což bychom mohli přeložit jako „jen hotové peníze jsou skutečné.“

Ilustrační foto z FB hnutí Nur Bares ist Wahres 

Nebezpečí v rušení hotovosti se naskýtá i z dalších důvodů. V době krizových situací, jako jsou přírodní katastrofy, ale i krachy finančních trhů, můžete vždy použít k platbě hotovost. Co ale uděláte se svou digitální měnou, když přestanou fungovat mobily, nebo jen vypadne elektřina? No, jednoduše řečeno, můžete se jít tak leda napást. V řadě zemí tak vznikají další a další iniciativy na zachování hotovosti, které považují její rušení za zločin a omezení základních lidských práv. Je zajímavé, že podobná iniciativa vznikla letos v červnu i v naší Poslanecké sněmovně, nicméně vláda návrh sice projednala, ale zamítla jej s odůvodněním, že „možnost provádění hotovostních plateb je dostatečně upravena již v platném právním řádu.“ Můžeme tedy jen doufat, že nějaká ta příští vláda bude rozumnější a toto základní právo člověka zakotví i v české Ústavě.

Vložil: Pavel Přeučil