Populární šprt a podlejzák celý život pusu nezavřel. Mindráků ho ale zbavil až Horníček. Tajnosti slavných

VIDEO Byl drobný vzrůstem, ale velký duchem, energií a vitalitou. Často se potkával se smrtí, viděl sebevraždy a bezpočet dalších tragédií, dokonce pomáhal v polních podmínkách na svět miminkům. Svůj jedinečný smysl pro humor si dokázal uchovat i poté, co navždy ztratil hlas.

I když byl vesměs představitelem vedlejších postav, byl výrazný a velmi zapamatovatelný, takže se bez něj neobešla většina filmů. Sekundoval v nich takovým osobnostem, jakou byl Jindřich Plachta, Oldřich Nový, Jan Werich, Ladislav Pešek, Zdeněk Štěpánek, Jaroslav Marvan či Vladimír Menšík, a vysloužil si tím přívlastek velký herec malých rolí. Jeho jméno se stalo synonymem pro francouzského komika Louise de Funése a nejen díky jeho postavám se stal králem českého dabingu. O tom, že je život plný paradoxů, se ale nezapomenutelný František Filipovský znovu přesvědčil na sklonku života, kdy mu osud uchystal nejtvrdší zkoušku. Muž, který po celý život doslova nezavřel pusu, prodělal mozkovou mrtvici, po níž už nikdy nedokázal pořádně promluvit. Poslední roky života prožil ve vynuceném mlčení.

 

Řeka čaruje:

Na školu mu nezbyl čas

Narodil se 23. září 1907 v Přelouči do rodiny flétnisty orchestru Prozatímního divadla, skladatele a kapelníka Františka Filipovského staršího. Po otci zdědil umělecké nadání, takže od dětství hrál na různé hudební nástroje a zpíval v kostele na kůru. Jenže hned v prvním ročníku pardubického gymnázia v Pardubicích propadl, takže musel přejít do Hradce Králové. Nakonec vystudoval kurz při obchodní akademii v Chrudimi, přitom ale hrál ve studentských představeních a o prázdninách u venkovských divadelních společností. V roce 1929 odešel do Prahy na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval dějiny umění a estetiku a současně vystupoval a režíroval na různých pražských scénách. V divadelní sezóně 1929-1930 to byly Velká opereta, Voice – band E. F. Buriana a Moderní studio Jiřího Frejky a v následující Intimní divadlo a smíchovská Aréna. Vysokoškolská studia nakonec pro pracovní vytíženost nedokončil.

 

Dobrý voják Švejk:

Chudoba v přímém přenosu

Ve třiadvaceti letech teprve ochotničil, a tak přijal nabídku pracovat jako průvodce zvláštních vlaků s Poláky. V té době totiž Francie hledala pracovní síly pro průmysl a zemědělství a chudé Polsko je velmi ochotně poskytovalo. Lidé z nejnižších sociálních vrstev tak utíkali za lepší budoucností, jejich transporty ale rozhodně měly k optimismu daleko. František zodpovídal za zdravotní stav cestujících a měl pečovat i o jejich psychickou kondici. Někteří z nich totiž nedostali povolení pro vstup na území Francie a práci na jejím území, takže byli na pokraji zhroucení. Panikařili, cpali se do vagónů, zraňovali se i umírali. „Viděl jsem vysílené chudáky umírat na sedadlech, na zemi, pod koly. Byl jsem svědkem sebevražd i náhodných neštěstí. Takové obrázky vám z paměti nikdy nezmizí,“ prozradil v jednom rozhovoru.

 

Poprask na laguně:

Národní divadlo 1961

Zrození i tragédie

V polních podmínkách také odrodil několik dětí, nejprve asistoval u porodu, později už to zvládal sám. „Tohle byly radostnější chvilky,“ dodal. Ve snaze uniknout bídě se prý tehdy Poláci leckdy chovali pudově a zcela nesmyslně. „Měl jsem zdravotnický průkaz a ošetřoval jsem rozmačkané prsty, ruce, těžké zlomeniny. Jednou jsme tahali ze střechy jenom torzo jednoho z těch chudáků. Nedostal povolení pro vstup, ale chtěl utéct, a tak vylezl na střechu vlaků. Asi nedával pozor, nebo už byl vysílený, a jeden z viaduktů u Olomouce mu usekl hlavu… ale ve smrtelné křeči se udržel na střeše vagónu,“ popsal jednou strašlivé události, které byly jeho každodenním chlebem. Většinou o nich mluvit nechtěl, rozpovídal se až pár let před smrtí, aby podal svědectví o hrůzách tehdejší doby. „Nikdy jsem nepoznal tak propastný rozdíl mezi středním stavem a nejchudší vrstvou společensky degradovaných lidí,“ konstatoval.

 

Hříšní lidé města pražského:

Věčný ‘starý-mladý‘

Své postavy nikdy nevytvářel v celé jejich šíři, ale rozdroboval je do malých a ostrých detailů úkonů a gest. Profesionální hereckou dráhu odstartoval v roce 1931 v Osvobozeném divadle, kde se uvedl ve svém svébytném, komickém stylu. Vynikal hudebním a fyzickým nadáním, které ho předurčovaly ke zpěvoherním a fraškovitým rolím, a již v mladém věku ztvárňoval drobné rtuťovité, čilé a sršaté pány a dědy staršího data narození. V sezóně 1939-1940 se představil na jevišti smíchovského Švandova divadla, další dvě prožil v žižkovském Moderním divadle a v letech 1942 až 1944 hrál v divadle Uranie. Odtud se dostal do činohry Národního divadla a členem jejího souboru byl až do roku 1992. Současně ale hostoval od padesátých let na různých pražských scénách, například v Semafor či ve Viole.

 

Fantom operety:

Šprt a podlejzák

Před filmovou kamerou začínal jako komparzista, první opravdovou roli pak dostal v roce 1932 v Innemannově a Vančurově dramatu Před maturitou, v níž hrál jednoho ze studentů. Ve třicátých a čtyřicátých letech hrál rozličné úředníky, tajemníky, účetní, číšníky, krejčí, doktory, právníky a svérázné muže řady dalších rozličných profesí. Do povědomí diváků se ale zapsal rolemi studentů-šprtů a podlejzáků v úspěšných komediích režiséra Martina Friče. Stal se například Krhounkem v komedii Škola, základ života či Mazánkem v legendární Cestě do hlubin študákovy duše, a oba skvěle zahrál, když mu bylo dávno přes třicet.

 

Píseň o psím salonu:

Píseň ze seriáu Pan Tau

Dramatický konec války

Ve víru dění nemohl chybět ani v květnových dnech roku 1945 a hektické dny prožíval mnohem víc než kdokoli jiný. V pražské nemocnici Bulovka totiž právě rodila jeho žena Hilda, s níž se oženil ještě před válkou, v roce 1937. Právě se chystal na svět syn Jan a herec dostal na starost prvorozenou Pavlínu, později známou herečku a zpěvačku. Když zjistil, že rozhlas je centrem povstání a bude se vysílat, spěchal pěšky na Vinohrady i s malou dcerkou na ramenou. Rychle ji odevzdal babičce, a pak pronikl na poslední chvíli do budovy rozhlasu. Němci ovšem začali studia ostřelovat, aby Češi nemohli vysílat. „Ihned jsme byli na zemi, kryli jsme se, ale jedno studio stejně neobjevili a vysílalo se. Na ulici mezitím zastřelili několik lidí, bylo to hodně smutné, ale radostné zároveň. Končila válka,“ vzpomínal.

 

Lakomec:

Král českého dabingu

Po válce postupně začal dostávat stále významnější role, později přešel k vyzrálým mužům, kteří byli většinou impulzivní, náladoví i hodní. Jedním z nejvýraznějších je jeho inspektor Mrázek ze seriálu Hříšní lidé města pražského a následných čtyřech celovečerních filmech. Ke konci života hrál různé dědečky, hodné i zlé, a naposledy se představil filmovým divákům v roce 1987 jako starý žebrák v krimikomedii Zuřivý reportér. Velmi významně se uplatnil i v rozhlase a televizi, kde dokonce zahajoval historicky první vysílání Československé televize. „Když se 1. května 1953 spouštělo První živé vysílání, hodinu a půl před začátkem mu zavolali, a přestože měl dostatek času sotva na to, aby skočil do přistaveného auta, nakonec před kamerou excelentně zahrál Harpagona,“ vzpomínali na něj kolegové.

 

Potkali se u Kolína:

Lepší než originál

Navždy a nezapomenutelně se zapsal především do historie českého dabingu a spousta lidí ani netuší, jaký má francouzský komik Louis de Funés ve skutečnosti hlas, protože k nám odjakživa promlouvá jedině hlasem Františka Filipovského. Skvělý dabér ale má na kontě mnohem víc vydařených dabingových rolí a je po něm pojmenována i cena za nejlepší výkony v českém dabingu – na jeho počest se každoročně udílí Cena Františka Filipovského v jeho rodné Přelouči. Všechny pocty, které za své mistrovství získal, ale velmi upřímně odmítal, o svém hlasu měl totiž velmi nízké mínění. Proto se mu do dabingu nejprve vůbec nechtělo, přesvědčil ho až Miroslav Horníček, který ho doslova zbavil mindráků.

Dabing Louise de Funése:

Silvestr 1977

Kruté odcházení

Na kontě měl titul Zasloužilý umělec, který dostal již v roce 1958, a Národní umělec. V roce 1968 ho vedení Národního divadla jmenovalo svým zasloužilým členem. Napsal memoárové knížky, nazvané Šest dýmek Františka Filipovského a Kamarád dobré nálady: Ze vzpomínek Františka Filipovského. Jeho životními peripetiemi se zabývala i spisovatelka Milica Zdražilová v knížce František Filipovský. V televizi se objevil naposledy jako populární Blekota v roce 1990 v seriálu Arabela se vrací aneb Rumburak králem říše pohádek. Pak ho náhle zradilo zdraví. Postihla ho mozková mrtvice, po níž úplně přestal mluvit. Na mysli ale neklesal. „Skleslí byli všichni kolem něj, jenom děda se usmíval, S babičkou si i tak rozuměl beze slov,“ tvrdila jeho vnučka Pavlína Bubeníková. O tři roky později, 26. října 1993, odešel navždy.

 

Vložil: Adina Janovská

HP, Tajnosti slavných, František Filipovský,