Dříve šli herci s lidem kolem tribun, dnes se proti němu staví na tribunách. Co zaujalo Jiřího Macků
20.12.2020
Foto: Archiv Jiřího Macků
Popisek: Vlastimil Brodský se svou nejmilejší a nejnadanější žačkou, dcerou Terezou
Před sto lety, přesně 12. prosince, se narodil Vlastimil Brodský, jeden z titánů naší kultury. Přehled jeho divadelních, filmových a televizních rolí je na delší čtení, stejně jako u jeho vrstevníků Dany Medřické, Rudolfa Hrušínského nebo Jiřího Sováka, kteří spatřili světlo světa rovněž onoho roku.
Byli to příslušníci slavné generace, ke které jejich diváci obdivně shlíželi. Ještě jako děti jsme byli doslova fascinováni, když jsme se kolem nich, živých hrdinů našich pohádek, mohli motat během prvomájového průvodu. I oni tenkrát kráčeli, jako bylo zvykem, pod transparentem, tuším se vzkazem Herci Národního divadla jdou s národem. Zůstali pro nás nezapomenutelní, navzdory své slávě a oblibě obyčejní a skromní, jak jsem mnohé později poznal i jako novinář. Nikdy se nepovažovali za něco víc, za elitu národa, jeho svědomí, vychovatele, dokonce i mluvčí a kdoví co ještě. A nikdy si veřejně nestěžovali.
Byli to jenom zasloužilí a národní umělci
Takové jsou moje vzpomínky i na Vlastimila Brodského, umělce, který posbíral všechna možná ocenění (i když mnohá byla, jak jsme se dozvěděli od V. Klause jr., pouze bolševická, tedy zřejmě fuj…), jenž hrál v oscarovém filmu a jako jediný český herec získal cenu Berlínského mezinárodního filmového festivalu Zlatý medvěd.
Kdykoli jsem s ním chtěl mluvit, nikdy nenásledoval vzkaz „Počkejte na mě po zkoušce v divadelní kavárně,“ pokaždé to bylo pozvání do jeho bytu na Floře a příjemné chvíle v přijímací místnosti, jejíž stěny pokryly obrazy a předměty jeho sběratelské vášně, staré nástěnné telefony. Naopak k nám do redakce týdeníku Gól občas zašli na kus sportovního pokecu Miroslav Horníček, Ladislav Pešek, František Filipovský či předsedové Odboru přátel Slavie Martin Růžek a Josef Vinklář. Persóny, při vyslovení jejichž jména se člověk ještě dnes mimoděk ukloní.
On ten snímek Vlastimila Brodského má i věnování, umělci dříve s novináři neválčili, naopak
Když však chcete v současnosti hovořit s nějakým hercem, který ani zdaleka nedosahuje lesku připomenutých, jste odkázáni na libovůli divadelního sekretariátu, zda vám kontakt zprostředkuje či přinutí žádaného, aby se vám laskavě ozval. Už to tak necítím, jako by byli s námi, tak často se staví proti. Ale konečně mají na své postoje a názory právo, proto ani nebudou dnešním námětem. Zaujalo mě totiž něco jiného.
Téma ani nemůže být zajímavější, než peníze
Herci se, spolu se zpěváky, dostali v covidovém dnešku do nepříjemné situace. Sice nejen oni, ale na ně to – jak nás o tom dennodenně přesvědčují – dopadá prý zdaleka nejhůř. Kdyby však jenom o svých mnohdy existenčních trampotách ostatní informovali, kdyby si jenom stěžovali, jak to ovšem tak nahlas nedělá snad už nikdo jiný ze sféry odpovědnosti ministra kultury Zaorálka. Oni ze svých problémů obviňují všechny kolem, námi počínaje a prezidentem konče, ačkoli za situaci svou a své rodiny jsou odpovědni především oni sami.
Ne každý má odvahu ten propad vyčíslit, jako Bohuš Matuš: „Zažíváme hroznou krizi. Já jsem zvyklej vydělávat si 200 tisíc korun měsíčně, tak je to pro mě hrozně těžký jít pracovat někam za 20 tisíc. Ale budu muset.“
Normálně uvažující, odpovědně a střídmě se chovající člověk neumělecké sféry by snadno z jednoho takového měsíčního příjmu dokázal uložit slušnou částku nejen pro strýčka Příhodu. Ne tak ovšem ten, kdo je zvyklý peníze roztáčet a místo úvah o budoucnosti žít ze dne na den, z dovolené na dovolenou. Teď ovšem myslím hlavně stěžovatele soukromníky, osoby samostatně výdělečně činné odkázané samy na sebe, protože chápu široký záběr starostí a nervozitu třeba takového Jana Hrušínského.
Nalijme si čistého vína
Martin Dejdar to ovšem v rozhovoru pro iDnes vidí jinak: „Divadelnictví je ohrožené řemeslo a umělci finanční rezervy nemají, i když se to mylně předpokládá. Hromada lidí žije od výplaty k výplatě. Kdyby někdo věděl, jaká je divadelní mzda, tak by za to nejspíš pracovat nešel. Umělci mají tarify jako uklízečky. V divadle jsme přitom dopoledne, odpoledne, večer, do noci a gáže jsou podprůměrné, nemluvě o víkendech a svátcích.“
Překrucování, které nemá daleko k demagogii. Pokud je divadelnictví ohrožené řemeslo, proč se jím chce živit tolik ´řemeslníků´, zvláště když jiní by za existující mzdy takto umělecky pracovat nešli? Proč musejí žít od výplaty k výplatě a nedokážou si vytvořit finanční rezervu, kde končí jejich nadprůměrné příjmy? Pokud třeba za pobyt celé rodiny v USA a za školné obou dětí na tamních soukromých školách a syna v hokejovém týmu, proč si potom stěžovat, pane Dejdare? Když nám neprozradíte všechny příjmy své (mně osobně do nich nic není…), kolik tedy berou divadelní uklízečky, abychom mohli porovnávat? Jste prý v divadle denně (jenom na jediné scéně?) za podprůměrné gáže od rána do noci – a co dabingová a rozhlasová studia, filmování, solidně placená natáčení nekonečných nekonečně zoufalých seriálů?
Za vším je třeba hledat komouše a bolševiky
Bohuš Matuš je smířen s vidinou najít si nějakou náhradní práci alespoň za těch dvacet tisíc. Matěj Ruppert se naopak zděsil představy, že si jako ´lehkoživka´ bude muset hledat práci u lopaty, a hned to také ideově odsoudil: „Což je samozřejmě komoušská hanebnost. Takový ten třídní boj, třeba inteligence versus dělnictvo, umělci versus kdokoliv jiný. Už ten třídní boj v Česku zuří, způsobuje ho například prezident Zeman,“ je přesvědčen zpěvák skupiny, jež se anglicky pojmenovala, netuším proč, v překladu jako lumpárna nebo švindl.
Úspěšná ´krotitelka´ pěti Českých lvů Anna Geislerová obhajovala svá nepřehlédnutelná vyhraněná vystoupení vysvětlením, že umělec musí vzbuzovat emoce. Prosím, ať znějí z občanské tribuny třeba i ostře negativní názory, neměly by však urážet a dráždit. Potom by se všichni ´chvilkaři´ přestali podivovat nepříznivé veřejné odezvě: „Štvát lidi proti umělecké sféře, to tu bylo už za bolševika,“ rozvzpomněl se Dejdar na časy, kdy za bolševika vystudoval DAMU a umělcem začal být v oblíbené Ypsilonce. „Názor ať se jdou herci pást je trochu primitivní,“ dodal. Nebojte, nepůjdete, národ se na vás složí, jeden poslanec už začal sbírat víčka.
Jak umělec odtajnil půvab druhotřídního herectví
Úcty a obdivu se zřejmě nedočká ani další ´nešetřílek´ Richard Genzer, jenž svými názory rozverně bavil publikum v pořadu Sedm pádů. Pochlubil se mj. tím, že v současné situaci ukazuje rodině, jak vypadá chudoba (byť jednu chvíli šla řeč o dvou miliónech kolem hausbótu) a poté zveřejnil krutou pravdu, jako by mluvil i za jiné. Za ty, kteří si o sobě myslí, že jsou slavní, ale jsou pouze známí: „Já se nějak živím, ať si o tom myslí, kdo chce, co chce. Žiju si jako prase v žitě, a přitom nic neumím. Já jsem jako kosmodisk: jsem úplně k ničemu, umím hovno, ale znají mě z televize.“ Ale třeba i jemu ministr Zaorálek něco šoupne.
Na rozdíl od ostatních, kteří se neživí jenom nějak, umí mnoho, jsou užiteční, a přesto je nikdo z televize nezná. A když i na ně padne bída, nefňukají, nestěžují si, nenadávají, nedělají hned revoluci. Dnes už prostě herci s národem necítí a nejdou. Zvláště takoví, z nichž nebudou nikdy noví Brodští, Sovákové či Růžkové.
Vložil: Jiří Macků