Charismatický grand byl ‘našlapovací‘. Jen dostal korunu, hned ji utratil, a milenku zdědil po nevlastním otci. Tajnosti slavných
11.12.2020
Foto: ČT / repro
Popisek: Jiří Kodet v ikonických Pelíškách (vpravo)
FOTO / VIDEO Okouzloval sarkastickým šarmem, vybranou zdvořilostí i nevypočitatelnou zběsilostí. Vyhlášený vztekloun často hrál v podstatě sám sebe a jeho život leckdy připomínal osudy postav, které ztvárňoval. Jako partner byl neodolatelný a současně na zabití.
Se svými postavami se ztotožňoval a neváhal rozčilovat se a řvát, že byl slyšet až za devátou zdí. Mužný a statný Jiří Kodet s uhlazeným a vybraným chováním a slovním projevem nejčastěji představoval elegány, padouchy, milovníky, bonvivány či hejsky ve velkých českých a světových dramatech, komediích i tragikomediích. Od raného dětství ale jeho osud poznamenaly rodinné ‘hříchy‘, kvůli nimž se dočkal větších příležitostí až po pádu komunistického režimu.
Student Zajíček ve slavném válečném psychologickém dramatu režiséra Jiřího Krejčíka Vyšší princip; foto Československý státní film
Nezvladatelné dítě
Narodil se 6. prosince 1937 do slavné herecké rodiny, jejíž historie se počítá už téměř dvě století. Pocházel z velmi starého českého divadelnického rodu Steimarů. Jeho dědeček Jiří se kdysi oženil s Annou Budilovou, dcerou legendárního herce, režiséra, divadelního ředitele a pedagoga Vendelína Budila, jenž už v roce 1888 založil úspěšnou divadelní společnost, která jako jediná z venkovských společností hostovala dokonce v Národním divadle. Jiří a Anna spolu měli syna Miloše a dceru Jiřinu, která se poprvé provdala za potomka slavného výtvarnického rodu, sochaře Jana Kodeta. Temperamentní synek Jiří se ale zpočátku moc nevyvedl, takže jako nezvladatelný absolvoval klášterní školu pro problémové děti, která ho měla zklidnit. Matka se mezitím podruhé provdala za automobilového závodníka Jaroslava Juhana, který učil Jiřího jezdit na kole a bruslit a báječně si rozuměli.
Chlestakov a jeho dcera (Jana Břežková) v satirické komedii N. V. Gogola Revizor – Činoherní klub Praha 1967; foto vis.idu.cz / Miloň Novotný
Emigrace způsobila spoušť
V roce 1950 se Jiří objevil poprvé na filmovém plátně v životopisném filmu Václava Kršky Posel úsvitu jako malý šlechtic, který pomáhal svému domácímu učiteli Josefu Božkovi topit pod modelem parního stoje. Jenže o rok později Juhan emigroval do Guatemaly, kde se později stal nejvýznamnějším prodejcem vozů Porsche. V roce 1953 se zúčastnil dálkového automobilového závodu Carrera Panamericana napříč Jižní Amerikou a v továrním týmu s vozem Porsche i legendárního závodu 24 hodin Le Mans, v němž skončil na šestém místě. Rodině, kterou zanechal v Československu, ale pořádně zavařil. Jiřinu, která s ním měla dcery Evelynu a Julii, vyhodili kvůli Juhanově emigraci z Národního divadla, úřady jí zabavili majetek a teprve od roku 1953 směla hrát alespoň v Hudebním divadle Karlín. Byla nucena se vystěhovat z rodinné vily, takže se s exmanželem domluvila, že si syna vezme k sobě. Soužití s jeho novou partnerkou ale nefungovalo, takže Jiří občas dokonce neměl kde bydlet.
Nemocnice na kraji města:
Doktor Štrosmajer (Miloš Kopecký) a přítel jeho dcery Ireny Bauer
Ach, ta ruština
Kvůli Juhanově emigraci ho vyloučili z gymnázia a pro jakékoli další studium byl s takovým černým puntíkem v kádrovém posudku téměř bez šancí. Nakonec skončil v kladrubském hřebčíně, kde se vyučil chovatelem koní a žokejem. Bylo to pro něj velmi složité a tvrdé období. Na DAMU byl konečně přijat až na třetí pokus teprve po absolvování základní vojenské služby a v roce 1961 sice školu dokončil, diplom si ale převzít nemohl. Nikdy totiž nedostal zápočet z ruského jazyka. Mezitím už ale začal od roku 1958 dostávat pravidelně vedlejší filmové role a v roce 1961 odešel do Východočeského divadla v Pardubicích, kde svými výkony přesvědčil Jana Kačera, který právě sestavoval soubor pro ostravské Divadlo Petra Bezruče. Mezitím se stihl poprvé oženit s Renatou, rozenou Cihelkovou, s níž měl dceru Karolínu. Na krušné podmínky v Ostravě si ale nedokázala zvyknout a manželství na tom ztroskotalo.
Prokurista dr. Jež a Madam Gábi Stolařová (Božidara Turzonovová) v erotické komedii Václava Matějky z roku 1983 Anděl s ďáblem v těle; foto Bontonfilm
U Lipského měl smůlu
V hornické metropoli působil Jiří do roku 1965 a následujícího roku se stal dlouhodobým členem legendárního Činoherního klubu, kde neměl nouzi o řadu pozoruhodných hereckých příležitostí. Mezi nimi vynikala například role Učitele v Čechovově Rackovi, Jáša ve Višňovém sadu či Chlestakov v Revizorovi. O filmové i televizní nabídky neměl nouzi, vždy se ale jednalo o vedlejší postavy, protože jako ‘politicky nespolehlivý‘ neměl na hlavní role nárok. A některé mu dokonce utekly přímo před nosem jen shodou náhod. Například měl původně hrát hlavního hrdinu v legendární westernové parodii Oldřicha Lipského Limonádový Joe aneb Koňská opera, tehdy mu ji ale zhatila dokonce jeho matka Jiřina, která objevila v karlínském divadle Karla Fialu a usoudila, že bude určitě lepší než její vlastní syn. O třináct let později se měl stát hvězdou Lipského slavné komedie Adéla ještě nevečeřela. Úspěšně prošel castingem i kamerovými zkouškami, jenže se nakonec nevešel do již ušitých kostýmů. A protože jich měl filmový americký detektiv Nick Carter hodně a stály spoustu peněz, nakonec roli dostal Michal Dočolomanský.
Smrt talentovaného ševce:
Malý a záporák
Tak zněla ‘škatulka‘, do které byl příkazem shora zařazen – v hereckém rejstříku bylo prostě u jeho jména uvedeno, že smí hrát jen malé a záporné role. Kodet si s tím ale hlavu příliš nelámal, s oblibou říkával, že „z každého syčáka se snažil udělat lidskou bytost“. A dařilo se mu to dokonale. V sedmdesátých a osmdesátých letech si zahrál v desítkách filmů, neminula ho ani dlouhá řada seriálových projektů, od F. L. Věka přes Třicet případů majora Zemana, v němž ztvárnil poručíka Vejvodu, až po Nemocnici na kraji města či Sanitku a jeho filmografie čítá téměř dvě stě postav. Přímo exceloval například jako chirurg Arnošt Rýdl v komedii Věry Chytilové z roku 1976 Hra o jablko, coby mafiánský seladon Salvatore v komedii Juraje Herze z roku 1981 Buldoci a třešně, o rok později jako kapitán Michal Exner v nestárnoucí detektivce Jana Schmidta Smrt talentovaného ševce či jako král, Kaizr a König v tragikomedii Věry Chytilové z roku 1987 Šašek a královna.
S Blankou Bohdanovou v komedii Georgese Feydeau Leona si pospíšila – Stavovské divadlo 1995; foto archiv-narodni.divadlo.cz / Hana Smejkalová
Jako časovaná bomba
Stejně temperamentní, výbušný a nevyzpytatelný jako před kamerou byl i v soukromí, dokonce měl pletky se stejnou ženou jako kdysi jeho nevlastní otec Jaroslav. Vyšlo to najevo úplnou náhodou, když jednou v noci objevila maminka na záchodě krysu a začala křičet. Jiří vyběhl z pokoje a za ním vyšla i jistá paní Hlaváčková, manželka slavného klavíristy a Juhanova někdejší milenka. „Doteď nevím, jestli měla máma větší šok z krysy, nebo tátovy milenky,” zavzpomínala v jednom rozhovoru jeho sestra Julie. Podruhé se Jiří oženil se Soňou Murgašovou, s níž měl syna Iana a dceru Barboru, život s ním ale neměla snadný. Slavnou hlášku „Proletáři všech zemí, vyližte mi prdel!“, která se pak objevila ve filmu Pelíšky, prý křičíval z okna, naštěstí měl pod sebou jenom prádelnu. A jakmile měl nějaké peníze, rychle je utratil, třeba za obrovský dárkový koš. A pak doma prohlásil, že při svém povolání přece musí reprezentovat.
Cholerický otec Kraus v Hřebejkově komedii Pelíšky; foto Space Films
Konečně velká příležitost
V roce 1990 konečně přijal nabídku angažmá v Národním divadle, u kterého předtím odmítal byť jen překročit práh kvůli matčině někdejším vyhazovu. A teprve v roce 1997 se dočkal role, v níž mohl konečně naplno rozehrát své umění jako hostitel v povídkové komedii Petra Zelenky Knoflíkáři. O dva roky později ho Jan Hřebejk obsadil jako cholerického otce Jindřicha Krause v hořké komedii Pelíšky. A v obou filmech odvedl tak skvělý výkon, že za ně získal Českého Lva. V roce 2003 stanul naposledy před kamerou v celovečerním hraném dokumentu Sentiment, v němž ztvárnil filmového režiséra Františka Vláčila, a prezident republiky mu udělil státní vyznamenání Medaili Za zásluhy 1. stupně. Pak ho přímo při premiéře postihla mozková příhoda, přesto představení dohrál, i když s obtížemi. A necitlivá kritika napsala, že hrál opilý. Z mrtvice se sice dostal, pak ale upadl a utrpěl zlomeninu krčku, když při zalévání květin zakopl o kocoura. Endoprotézu jeho organismus nepřijal, po opakovaných operacích trpěl velkými bolestmi. Posledních šest měsíců byl upoután na lůžko, poslední přání mu ale osud nakonec splnil. Zemřel 25. června 2005 v rodinné vile na Točné, mezi těmi, které miloval, a za doprovodu hudby svého oblíbeného Beethovena.
Vložil: Adina Janovská