Křehká kráska se o svůj sen rvala jako lvice a boj to byl tvrdý. Šlo totiž o život. Tajnosti slavných
09.12.2020
Foto: ČT / Vlasta Gronská
Popisek: Jana Gýrová v televizním dramatu režiséra Antonína Moskalyka z roku 1965 Konec velké epochy
S osudem se musela nejprve pořádně poprat, celý život ale byla příkladně věrná – jedinému muži stejně jako jediné divadelní scéně.
Mimořádně talentovaná kráska odstartovala kariéru v šťastné době první poloviny šedesátých let, která najednou nabízela do té doby neuvěřitelné možnosti. Zatímco většina jejích vrstevníků pak pokračovala do velkého světa pražských scén a úspěšných filmových projektů, zůstala věrná svému divadlu. „Hraji ráda všechny možné role. V tom vidím krásu oblastního divadla,“ říká Jana Gýrová.
S Marií Glázrovou v dramatu Maxima Gorkého Vassa Železnovová – Národní divadlo 1963; foto archiv.narodni-divadlo.cz / Jaromír Svoboda
Komediantka od dětství
Narodila se 17. února 1942 ve Zlíně a o své budoucnosti měla odmalička jasnou představu. Divadlo jí učarovalo, takže si šla za svým cílem navzdory vážné nemoci velmi tvrdohlavě. „S herectvím jsem začínala jako každá ženská od narození. Ochotnicky na gymnáziu. Na besídkách na základní škole jsem prý excelovala. Poté vyučující chodili za mými rodiči, aby mě dali na herečku,“ prozradila před lety v NetHovoru na scena.cz s tím, že prý rodiče byli v šoku. U přijímacích zkoušek na pražskou DAMU uspěla, a už jako studentka dostala svou první filmovou roli. Zahrála si Žofii Podlipskou v dramatu o životě spisovatelky Boženy Němcové Horoucí srdce, které natočil v roce 1962 režisér Otakar Vávra. Studovala ve slavném ročníku herce a pedagoga Oty Sklenčky, jehož nejslavnějšími žáky byli mimo jiné Tatjana Medvecká, František Němec či Boris Rösner. „V paměti mi zůstalo jeho velké herecké a lidské srdce. Učil nás poslouchat, dívat se, slyšet člověka a vidět ho,“ zavzpomínala.
S Danielou Kolářovou a Stanislavem Remundou v seriálu Sňatky z rozumu; foto ČT
Svět hvězd a talentů
Nejvíc profesionálních základů prý získala na škole od legendárního Jaromíra Pleskota a profesor Dvořák ji zase obsadil v inscenaci Vassa Železnovová v Národním divadle. Absolvovala v roce 1964 a vzápětí jí nabídl angažmá v Divadle J. Průchy Kladno právě Antonín Dvořák, který se krátce předtím stal tamním ředitelem. S Janou tehdy na kladenském jevišti sbírali zkušenosti Jaroslava Obermaierová, Petr Oliva, Jaroslav Satoranský či Miloš Vávra. Dvořákův program, zaměřený na závažné existenciální a společenské otázky, byl postaven na vypjatých dramatech výjimečných postav a dějů, v nastupujícím společenském uvolnění šedesátých let ale Dvořák realizoval i novou dramaturgii. Většinu stěžejních inscenací režíroval sám, během sedmi let uvedl neuvěřitelných dvacet československých premiér a ke spolupráci byly do Kladna zvány nejvýznamnější tvůrčí osobnosti doby.
S Eduardem Žemlou v dramatu Souboj – Divadlo J. Průchy Kladno a Mladá Boleslav; foto vis.idu.cz / Oldřich Pernica
Vizionářská předpověď
Brzy se začala objevovat také na obrazovce, mimo jiné i jako konferenciérka. Před kameru ji přivedl v roce 1965 Antonín Moskalyk, který jí nabídl jednu z vedlejších bezejmenných postav v dramatu spisovatelky a scenáristky Jindřišky Smetanové Konec velké epochy. Televizní inscenace měla premiéru v březnu 1966, pak ale zůstala dlouhá léta v trezoru, protože věrně zobrazila společenské klima šedesátých let a vlastně předpověděla srpen 1968. Příběh je umístěn do všedního dne pražské kavárny, kde se uprostřed zvláštního, nepojmenovaného napětí najednou ozve z televize zpráva, že zeměkouli obsadili okupanti, obyvatelé jiné planety. Ve městě ustává provoz, je vyhlášen okamžitý zákaz vycházení a hosté musí vyřešit zásadní životní rozhodnutí. Buď budou riskovat a vykročí z obklíčení, nebo bezbranně setrvají v ‘jistotě‘ vnucené klece.
S Pavlem Zedníčkem v erotické komedii Anděl svádí ďábla, kterou natočil v roce 1988 její manžel Václav Matějka; foto Bonton
Nezkrotný temperament
Diváci ji poznali jako představitelku mladých, napohled křehkých, ve skutečnosti však pevných, cílevědomých a houževnatých mladých žen. Od počátku sedmdesátých let hrála psychologicky náročnější charakterní postavy, zejména ve filmech svého manžela, režiséra Václava Matějky. „Spolupráce režiséra a manželky není nikdy jednoduchá. Natáčení se pak odehrává nejen na place, ale i doma. Dialogu, a při jejím temperamentu mnohdy velmi živému, se nedá zabránit. Ne vždycky je to ideální. Ale zůstali jsme naživu, filmy se dokončily,“ prozradil před časem s notnou dávkou nadsázky v rozhovoru pro časopis zlínské průmyslovky Janin celoživotní partner, o pět let starší režisér, scenárista a spisovatel, s nímž má Jana syna Jakuba a dceru Jolanu. A k pověstem o občasném výbuchu svého temperamentu dodala: „Nemám k tomu daleko. Jednou letěly z balkonu ledvinky i s talířem.“
Prozatím naposledy před filmovou kamerou – s Luďkem Munzarem v Hřebejkově komedii Svatá čtveřice; foto Bontonfilm
Šťastná na oblasti
Celý život zůstala věrná kladenskému divadlu a hostovala v něm dál i po odchodu do penze. Nabídky z jiných divadel sice dostávala, nakonec to ale nikdy neklaplo. „Pro spoustu práce jsem si nestihla hledat angažmá jinde,“ říkává s oblibou, když se nad tím někdo pozastaví. A navíc nemá ráda, když jsou oblastní scény považovány za cosi druhořadého. „Většinou nás podceňuje ten, kdo naši práci nezná. Hrála jsem v mnoha inscenacích, které jsou srovnatelné a někdy i lepší než jejich pražské provedení.“ Ve své filmografii má zhruba osm desítek rolí a nesčetněkrát si zahrála i v seriálech. Počínaje postavou Laury v legendární minisérii z roku 1968 na motivy slavné pentalogie Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu až po nejnovější projekt – komediální detektivku České televize Poldové a nemluvně. Ve filmu si sice zahrála naposledy v roce 2012, kdy ji Jan Hřebejk obsadil jako matku jednoho z hlavních hrdinů v hořké komedii Svatá čtveřice, možná ale ještě není všem dnům konec. Spokojená a vyrovnaná dáma si prý na žádné problémy či nedej bože diskriminaci nevzpomíná, prostě proto, že si chce pamatovat jen to pěkné. A dodává: „Doba se mění. Čas letí, ale divadlo nikdy neumře.“
Vložil: Adina Janovská