Hochštapler, kterému byste neuvěřili ani dobrý den. S Felixem zářil, Semafor mu ale neseděl. Tajnosti slavných
02.12.2020
Foto: imdb.com
Popisek: Viktor Maurer v dobrodružném dramatu Příjemce platí v dolarech
FOTO / VIDEO Výrazný mistr poker face byl v civilu tak tichý a nenápadný, že později si jeho jméno stěží vybavovali i někdejší kolegové. Nejspíš jste na tom obdobně, když ale mrknete na fotku, rázem budete jistě doma.
Doktor James Porter, který převáží vlakem šek na milion dolarů v parodii režiséra Oldřicha Lipského na americké gangsterky „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“. Jeho tvář jistě dobře znáte, se jménem to už nejspíš bude horší. Filmové a televizní postavy herce a komika Viktora Maurera se počítají na stovky, většinou byly ale vedlejší, takže jen některé dostaly ve scénáři i jméno. Určitě si ho ale pamatují fanoušci Felixe Holzmanna, kterému občas dělával v jeho populárních scénkách takzvaného nahrávače. Díky výraznému obličeji často ztvárňoval různé podvodníky, padouchy a úlisné podrazáky a stal se jedním z nejobsazovanějších epizodkářů.
Statistika
(s Felixem Holzmannem):
Hvězda dětských představení
Narodil se 6. dubna 1932 v Praze a vyrůstal na Spořilově, kde bývala centrem všeho dění sokolovna. Nejprve do ní vkročil jako cvičenec, rychle ale odpadl, protože prý neměl na tělovýchovu talent. Zato se ale velmi brzy uplatnil v místním ochotnickém divadelním spolku. „Uznání mých spolužáků, když jsem imitoval učitele či herce z oblíbených filmů, a úspěch v roli čerta v aktovce Kašpárek a čert, mi dodávaly sebevědomí. I když jsem roli moc neuměl, nakonec jsem mluvil i za ztrémovaného Kašpárka a vyšel jsem z představení jako hvězda. Sokolovna na Spořilově vlastně nastartovala moje herectví,“ prozradil kdysi v rozhovoru pro časopis Prahy 4 Tučňák. Na vyšší elektrotechnické průmyslovce organizoval divadelní kroužek a působil v loutkovém divadle na Zelené lišce. „Vymyslel jsem kašpárka Javíka, neboť Janečkárna byla vlastně továrna JAWA, a na způsob Hurvínka jsme hráli hru, nazvanou Javík mezi broučky.“
Samson v tragédii Williama Shakespeara Romeo a Julie – Divadlo Jiřího Wolkera 1972; foto vis.idu.cz / Vilém Sochůrek
Od Buriana do Semaforu
Po maturitě nastoupil jako energetik v elektrických podnicích, spokojený ale v práci nebyl, a tak se naplno vyžíval ve vršovickém ochotnickém spolku Bozděch, v němž nejen hrál, ale vyzkoušel si také režii. K opravdovému divadlu ale přičichl až v divadle D 34 Františka Emila Buriana, kde začínal jako osvětlovač. „Později jsem se Burianovi svěřil, že bych se chtěl stát hercem, a požádal jsem ho, aby mě vyzkoušel, zda mám talent. Po dvou letech zakládal E. F. Burian studium při DAMU a vzal mě,“ zavzpomínal. A tak studoval herectví, současně v divadle svítil a absolvoval v roce 1961. „Bylo mi už skoro třicet. Rodiče byli úžasní. Celou dobu mě živili a podporovali.“ Zahrál si v několika představeních v Disku, a pak požádal někdejšího spolužáka Jiřího Suchého, s nímž kdysi seděl na Spořilově v lavici, aby ho vzal do Semaforu. Na jeho jevišti strávil jednu sezónu a zahrál si redaktora Chlebodarských obzorů v ‘detektivce s hudbou‘ Taková ztráta krve a pana Pokorného v legendárním hudebním pásmu s průvodním slovem Jiřího Suchého Zuzana je zase sama doma.
S Jaroslavem Satoranským v kriminálce režiséra Dušana Kleina z roku 1977 Sázka na třináctku; foto FTV Prima / Miroslav Pešan
Stačilo zvednout telefon
Během semaforské etapy si uvědomil, že touží po charakterním herectví a v jazzovém Semaforu vlastně nemá co pohledávat, a tak přijal nabídku do Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Jeho rozhodnutí podpořily i první filmové zkušenosti. Poprvé stanul před kamerou už v roce 1960 jako Cifra v dramatu Lidé jako my, o rok později si zahrál ve slavné Reportáži psané na oprátce a hořké válečné komedii Blbec z Xeenemünde, filozofické úvaze na motivy povídky Josefa Nesvadby o tom, že ani přihlouple vypadající mladíky se nevyplácí podceňovat. Pak ale přijel do Hradiště režisér Antonín Dvořák, který si ho pamatoval z DAMU, a nabídl mu angažmá v kladenském divadle, kde pak Viktor působil pět let a odehrál spoustu krásných rolí. S filmem v té době spolupracoval jen sporadicky, protože měl spoustu práce v divadle. Pak potkal v roce1967 bývalou kolegyni Janu Tomečkovou, která hrála v pražském Divadle Jiřího Wolkera. „Dobíral jsem si ji, proč mě nevezmou k nim. Zavolej šéfovi, odpověděla mi. Zavolal jsem, on se na mě přijel podívat do Kladna a nabídl mi angažmá.“
Generál Žabka v inscenaci podle slavné knihy Miloslava Švandrlíka Černí baroni aneb Muzeum stalinismu – Divadlo ABC 1990; foto vis.idu.cz / Martin Poš
Deset let na roztrhání
U Wolkerů získal mnohem víc zkušeností, než očekával, protože musel zahrát prakticky cokoli, a dokonce i zpíval. V roce 1968 si ale na něj Dvořák znovu vzpomněl a nabídl mu spolupráci, poté co se stal šéfem literárně dramatického vysílání Československé televize. Role se mu začaly doslova sypat, zabíraly stále více času, takže v roce 1973 z divadla odešel na volnou nohu. Stal se jedním z nejobsazovanějších epizodkářů, například jen v roce 1973 si zahrál ve čtrnácti filmech a televizních inscenacích. Počátkem osmdesátých let ale začalo nabídek ubývat, takže začal uvažovat, co dál. „Chtěl jsem se nejprve vrátit na Kladno, anebo provozovat kino na Václavském náměstí. Ale náhoda je náhoda,“ přiznal. „ Na filmovém festivalu v Karlových Varech jsem se setkal s ředitelem Městských divadel pražských Lubomírem Poživilem. Mimochodem mi nabídl angažmá. Přijal jsem. Pak jsem chodil po Varech a štípal se, jestli se mi to nezdá.“
Předseda soudu v seriálu z roku 1993 Dobrodružství kriminalistiky; foto ČT
Vzpomínky pro emigranty
Na jedné z předních pražských divadelních scén pak prožil dalších deset let, v sezóně 1984-85 také hostoval v Národním divadle v dramatu Bertolta Brechta Život Galileiho a v zábavných pořadech a zájezdech také občas vystupoval s komikem Felixem Holzmannem. V roce 1992 sice oficiálně odešel do důchodu, dál ale spolupracoval s televizí a vyzkoušel si i práci v rozhlase. Pak ho začaly trápit zdravotní problémy a po operaci žaludku prý začal v nemocnici přemýšlet, co podnikne dál. Kdysi, v roce 1947, si koupil první osmimilimetrovou kameru, nejvíc ale natáčel rodiče. A tak se nakonec vrátil do mládí a pořídil si videokameru. „Napadlo mě natočit něco pro emigranty – Vltavu se vším, co k ní patří, to znamená hrady, zámky, polesí, louky, budovy hráze, přehrady. Vydal jsem se k pramenům Vltavy a postupoval po proudu až k jejímu soutoku s Labem.“ O archivní záběry požádal Karla Čáslavského, namluvil komentář, přidal verše Adolfa Heyduka a Vítězslava Nezvala a podbarvil hudbou Bedřicha Smetany a Georga Fridricha Händela. „Vznikl z toho téměř dvouhodinový poeticky laděný film. Jako herec jsem byl interpretem, teď jsem tvůrcem. Je to nádhera,“ radoval se z úspěchu svého díla.
Naposledy před kamerou v pohádce O malíři Adamovi; foto ČT / Pavla Černá
Čechy krásné, Čechy mé
Tak nazval své další dokumentaristické dílo, cyklus toulek po Čechách. „Paradoxem bylo, že tato známá píseň, která měla být úvodní melodií každého z deseti pokračování, nebyla na žádném nosiči. Nakonec ji nazpívaly děti od Františkánů od sv. Panny Marie Sněžné. Deset dílů trvalo pět let,“ prozradil. Zdokumentoval i svoji hereckou činnost, v roce 2002 mu byla udělena Cena Senior Prix a v roce 2006 stanul naposledy před kamerou jako výběrčí daní v televizní pohádce O malíři Adamovi. Viktor Maurer, který zemřel 27. prosince 2010 v pražské Thomayerově nemocnici, říkával: „Nejraději mám tři české hry: Strakonického dudáka, Naše furianty a Lucernu. Jsou to hry o české zemi, o české krvi, o domově, o mamince a také o české hrdosti a české nepoddajnosti. A kdybych se znovu narodil, chtěl bych být znovu Čechem – a českým hercem.“
Vložil: Adina Janovská