Avantgardní kráska věděla přesně, co chce. Naplánovala i svůj pohřeb a o její smrti kolovaly legendy. Tajnosti slavných
30.11.2020
Foto: isabart.org
Popisek: Jarmila Horáková
Sebevědomá, sportovní moderní dívka chlapeckého vzezření se stala před sto lety ideálem moderní generace. Představitelka avantgardní umělecké scény nehrála, ale své role žila, a nikdy si nenechala nikým nic vnutit.
Už před sto lety zákeřného zabijáka všichni znali, dodnes se s ním ale lidstvo vypořádat nedokázalo. Kdysi mi prateta vyprávěla, jak připravil o život jejího teprve šestnáctiletého bratra už před první světovou válkou. Důstojný rodinný lékař jen bezmocně přihlížel, zachránit ho ale neměl šanci. Stejně předčasně zemřela i mimořádně talentovaná kráska, jejíž jméno se stalo ve dvacátých letech minulého století synonymem kultu mládí a divadelní poezie. Modré oči, plastický pohyb a něžný, zvonivý hlas dotvářely její básnivý a hravý, až metaforický styl, jímž úspěšně vyjadřovala složité duševní procesy. O grotesku či karikaturu Jarmila Horáková nestála, snila o tom, že si jednou svoji roli jenom zatančí.
Hero v představení Blažena a Beneš na motivy Shakespearovy komedie Mnoho povyku pro nic – Národní divadlo 1926; foto archiv.narodni-divadlo.cz / Karel Váňa
Letní zábava pro bohaté
Narodila se 7. března 1904 v pražské Žitné ulici do rodiny řezníka a podnikatele Jaroslava Horáka a jeho ženy Isabely, dva z jejích šesti sourozenců ale navzdory dobrému zázemí zemřeli ve velmi útlém věku. Díky finanční stabilitě jí otec mohl zajistit patřičnou výchovu, takže základní vzdělání získala v klášterní škole ve Veltrusech. Horák byl opravdu bohatý, vlastnil letovisko v italském Gradu a také pořídil, jak bylo tehdy v módě, venkovské rodinné sídlo v Řevnicích u Prahy. A právě tamní letní ochotnická scéna, složená z místní mládeže a bohatých letních hostů, přivedla Jarmilu už ve třinácti letech k rozhodnutí stát se herečkou. Od roku 1917 se představila v Řevnicích v několika hrách převážně s pohádkovou tematikou a toužila ztvárňovat princezny, víly, nebo alespoň dámy z vyšší společnosti. Místo toho ale hrála vodníky, krále a hajné. A měla mnohem větší úspěch než její kolegové.
Její ideál změnila Paříž
V patnácti letech odvedla jako Runa v poetickém dramatu Julia Zeyera takový výkon, že jí organizátorka řevnického letního divadla, operní pěvkyně Johanna Weissová-Kavalárová, doporučila studium herectví. Její tehdejší umělecký výraz významně ovlivnila hvězda Národního divadla Andula Sedláčková, vzor tehdejšího chování mladých žen a dívek, která svou smělostí a kultivovaným vystupováním naplňovala Jarmilinu představu ideálního ženství. V roce 1921 odjela na půl roku do prominentního mezinárodního penzionu St. Georges v Neuvilly u Paříže, tedy do světového centra kultury, umění, módy a zábavy, které významně ovlivnilo její životní postoj. Po návratu ještě několikrát vystoupila v Řevnicích, naposledy v červnu 1922.
Hvězda první éry české divadelní avantgardy; foto encyklopedie.idu.cz
Školní brzda
Na hereckou kariéru se začala intenzivně připravovat už od roku 1919 v soukromé filmové škole a o tři roky později byla přijata na Pražskou konzervatoř. Dostala se do třídy Jaroslava Hurta, člena souboru Národního divadla a čelního představitele realistické školy, jenž přednášel mimiku a deklamaci, a Marie Laudové-Hořicové, která ale svým konzervativním postojem znemožňovala nástup moderních hereckých postupů. Zpočátku se Jarmila požadavkům pedagogů podřizovala, brzy si ale začala uvědomovat, že ji v uměleckém růstu brzdí, a zaměřila se na avantgardní divadlo. A už v březnu 1924 vystoupila poprvé v Legii malých, divadelním studiu v Holešovicích, kde studenti konzervatoře hráli mimoškolní veřejná představení.
Frejkův splněný sen
Na podzim 1924 dostala první nabídku z Národního divadla a také jí poprvé nabídl roli stejně starý začínající režisér Jiří Frejka, pod jehož vedením se systematicky seznamovala s moderními divadelními postupy. Jako jedna z mála dokázala naplnit jeho představy o práci avantgardního herce, takže v následující sezóně už hrála v pěti jeho inscenacích. V polovině roku 1925 odjela do Laxenburgu na stáž v rytmicko-hudební škole Emila Jacques- Dalcroze, zakladatele rytmické taneční gymnastiky, který proslul originální technickou výuky hudby pomocí pohybu. Zdokonalila si techniku pohybového projevu a na základě této zkušenosti se pokusila o vlastní režii a výpravu. S blížícím se koncem studií na konzervatoři dostávala stále více příležitostí v Národním divadle a v březnu 1926 musela během jediného dne nastudovat postavu Stázy na premiéru Léta Fráni Šrámka, protože Liběna Odstrčilová náhle onemocněla. A náročný úkol úspěšně zvládla.
Lesníkova dcera Gusta v Pohádce máje; foto imdb.com
Rovnou do Národního
Absolvovala v roce 1926 tak přesvědčivě, že se od sezóny 1926/27 stala sólistkou činohry Národního divadla. S avantgardou ale spolupracovat nepřestala a věnovala se i recitaci, zejména básní Vítězslava Nezvala, v nichž mimořádně vynikalo její hudební pojetí slova. Právě v té době si ji vybral režisér Karel Anton pro roli temperamentní lesníkovy dcery Gusty, která je poslána na převýchovu do Vídně, ve filmovém zpracování impresionistické romance Viléma Mrštíka Pohádka máje. V následujícím roce si zahrála sirotka Florišku v melodramatu režiséra Václava Kubáska Paní Katynka z Vaječného trhu, natočeném podle předlohy tehdy velmi populární spisovatelky Popelky Biliánové. Setkala se v něm před kamerou s takovými hvězdami, jako byla Antonie Nedošinská, Betty Kysilková, Theodor Pištěk či Jiří Voskovec. Opožděnou premiéru počátkem prosince 1929 už ale nestihla.
Kruté umírání
Během roku 1927 ji začaly trápit zdravotní problémy. U mladé dívky, která se stala prototypem moderní sportující ženy, lékaři diagnostikovali nádor na mozku, který zřejmě postupně metastázoval do celého těla. Nevyhnutelný konec si plně uvědomovala, svůj osud ale nesla statečně, dokonce přesně naplánovala svůj vlastní pohřeb. Zemřela 20. ledna 1928, pár týdnů před čtyřiadvacátými narozeninami, a po její smrti se vynořila řada konspiračních teorií. Mimo jiné se spekulovalo, zda nespáchala sebevraždu či nezemřela na následky pádu z koně během natáčení Pohádky máje. Celý život si psala deník, který zachycuje mimořádnou hloubku její osobnosti. Její přítel, režisér a divadelní teoretik Jiří Frejka, ho vydal v roce 1940 pod názvem Deník Jarmily Horákové. V roce 1990 byla o jejím životě natočena rozhlasová hra Poslední role, která byla uvedena o rok později na stanici Vltava a svůj hlas v ní Jarmile propůjčila Zlata Adamovská.
Vložil: Adina Janovská