Otec z něj chtěl mít učitele, o jeho osudu ale nakonec rozhodly knoflíky u košile. Tajnosti slavných

FOTO / VIDEO Syn carského důstojníka a maďarské šlechtičny zprvu koketoval s herectvím. Pak ale pragmaticky zhodnotil vlastní předpoklady pro závratnou kariéru jako nepravděpodobné a vrhl se raději na režii.

Hned na počátku kariéry zcela propadl jasu televizní obrazovky a vedle úspěšných filmů natočil několik desítek inscenací. Diváci si ho ale navždy spojili především s kriminalistickými seriály, a především s Četnickými humoreskami. V Brně zanechal Antonín Moskalyk nejvýraznější stopu právě Četnickými humoreskami. „Podařilo se mu natočit jeden z nejúspěšnějších pořadů, který dodnes v reprízách vysíláme,“ prohlásila mluvčí brněnského studia České televize při příležitosti jeho nedožitých pětaosmdesátých narozenin.

 

Dita Saxová:

První velký úspěch mu vynesl Stříbrnou mušli na Mezinárodním
filmovém festivalu ve španělském San Sebastiánu

Osudové knoflíky

Narodil se 11. listopadu 1930 v Chustu na Podkarpatské Rusi (dnešní Ukrajina), jeho otec byl bývalý carský důstojník a matka příslušnicí uherského šlechtického rodu Galgocziů. Koncem druhé světové války se rodina přestěhovala do Šlapanic u Brna, kde začal otec učit na tamní škole. Tatínek si přál, aby vykročil v jeho šlépějích na pedagogickou dráhu, Antonín ale během studia na gymnáziu začal působit v ochotnickém souboru a divadlu zcela propadl. Po maturitě se pokoušel dostat na pražskou DAMU, do poslední chvíle si prý ale nebyl jistý, zda se stane hercem, nebo se zaměří na režii. „Ještě když jsem si podával přihlášku na vysokou školu, pořád jsem váhal mezi režií a herectvím. Nakonec rozhodly knoflíky u košile – rozpočítal jsem je a na poslední vyšla režie,“ prozradil.

Asistent v Národním

Napoprvé ho nepřijali, odradit se ale nenechal. Nějaký čas pracoval jako pomocný dělník, pak jako konstruktér v První brněnské. V roce 1952 se stal členem souboru Dedinského (Venkovského – pozn. red.) divadla v Bratislavě, herecká kariéra ho ale nakonec stejně nečekala. „Brzy jsem zjistil, že s herectvím nemohu dlouho vystačit – křivé nohy, velký nos, špatný hlas, to rozhodně není na závratnou kariéru,“ shrnul později s nadsázkou v jednom rozhovoru své herecké možnosti. Pak konečně u přijímacích zkoušek uspěl, a aby se mu takzvaně nezkrátily žíly, přidal si jako další obor ještě estetiku. Navíc začal během studia pracovat jako asistent režie v pražském Národním divadle u Alfréda Radoka. A také si zahrál na jevišti Národního divadla a na studentské scéně Disk.

 

V roce 1989 poprvé a naposledy stanul na druhé straně kamery, jako vězeň v epizodě Bertilonáž svého úspěšného seriálového projektu Dobrodružství kriminalistiky; foto ČT

Kouzlo obrazovky

Absolvoval v roce 1958, nastoupil do Československé televize jako scenárista a současně se stal i jedním z prvních režisérů, kteří nastoupili do oficiálního pracovního poměru. „Televize byla médiem budoucnosti. Všechno, co s ní souviselo, bylo oproti divadlu a filmu nové. Stát na úplném začátku a mít možnost cosi ovlivnit, formovat televizní poetiku, bylo tak lákavé, že jsem při rozhodování, zda dát přednost divadlu, filmu nebo televizi, ani na okamžik neváhal,“ přiznal. Velkých změn v jeho životě bylo v té době mnohem víc, v roce 1959 se totiž také oženil a brzy se stal otcem Martina a Pavlíny. Po natočení několika televizních inscenací debutoval v roce 1962 konečně i jako filmový režisér dramatem scenáristy Oty Hofmana Oranžový měsíc, příběhem konfliktu otce a syna, který vyústí v pochopení a pevné přátelství.

První triumf

Vedle filmové a televizní režijní praxe dál pokračoval i jako divadelní režisér pro řadu scén, od Disku a Divadla Na Zábradlí přes Divadlo Rokoko, Semafor, Městská divadla pražská a Divadlo E. F. Buriana až po Národní divadlo v Praze a Východočeské divadlo Pardubice. V roce 1965 natočil svůj druhý celovečerní film, komedii Délka polibku devadesát, pod jejímž scénářem byl opět podepsán Ota Hofman, tentokrát společně s manželkou Irenou. V roce 1967 následoval první velký úspěch – drama Dita Saxová, natočené podle stejnojmenné novely Arnošta Lustiga. Hlavní hrdinku ztvárnila polská herečka Krystyna Mikolajewska, jednoho z jejích nápadníků si zahrál Jiří Menzel. Příběh židovské dívky, která přišla za války o všechny příbuzné a marně hledá pocit jistoty a bezpečí, byl vyznamenán na festivalu v San Sebastianu 1967 Stříbrnou mušlí.

 

Třetí princ:

Zajímavosti z natáčení pohádky Třetí princ

Setkání s múzou

V roce 1968 natočil svůj první seriálový projekt, třídílnou dokumentární rekonstrukci proslulé Dreyfusovy aféry, v hlavních rolích s Janem Třískou a Jiřinou Jiráskovou. Počátkem sedmdesátých let pak ještě stihl natočit film podle slavného stejnojmenného románu Boženy Němcové Babička, v hlavní roli s Jarmilou Kurandovou. A představitelku Barunky našel doma ve Šlapanicích. „Ještě chodila do školy, když jsem si ji na konzervatoři vybral. Hned jak jsem ji poprvé viděl, říkal jsem si, že v té holce něco bude. A když jsem se dozvěděl, že je ze Šlapanic, věděl jsem, že to dotáhne daleko,“ vzpomínal později s oblibou a nikdy nezapomněl zdůraznit, že to byl právě on, kdo Libušku Šafránkovou pro televizi a film objevil. Ve filmu si také poprvé a naposledy zahrála i Moskalykova dcera Pavlína mlynářovu dceru Mančinku. Na natáčení režisér velmi rád vzpomínal a do Ratibořic se pravidelně vracel. Projekt vznikl původně pro Československou televizi, nakonec byl ale promítán v kinech ve dvoudílné podobě jako klasický hraný film.

Pohádka ve skalním městě

V té době už normalizace jela na plné obrátky, takže se jako filmový režisér odmlčel a dalších jedenáct let se věnoval výhradně televizní tvorbě. K filmu se vrátil až v roce 1982 s Třetím princem. Klasickou pohádku Karla Jaromíra Erbena scenáristicky upravil opět Ota Hofman, před kamerou se devět let po obrovském úspěchu Vorlíčkových Tří oříšků pro Popelku znovu sešli Libuše Šafránková s Pavlem Trávníčkem, tentokrát si oba ‘střihli‘ dvojroli. Tajemnému příběhu, vycházejícímu ze starofrancouzské legendy Kráska a zvíře, chybí tradiční pohádková laskavost, tím víc vypovídají o temných i světlých stránkách lidských duší. Natáčení bylo náročné, obzvlášť v Adršpašském skalním městě neboli Zemi démantových skal, kde si Pavel Trávníček nevysloužil vážnou újmu na zdraví jen díky šikovným horolezcům, kteří pro něj připravili ve skalách speciální úchyty.

 

Četnické humoresky:

Posledním velkým projektem, na němž se podílel i jako autor
námětu a scenárista, byl úspěný seriál brněnského studia České televize

Kriminalistický skvost

V roce 1984 Antonín Moskalyk definitivně ukončil svoji kariéru filmového režiséra opět válečným dramatem. Československo-polský projekt Kukačka v temném lese, který vypráví příběh třináctileté Emilky, dané na převýchovu do rodiny německého nacisty, získal ocenění na mezinárodním filmovém festivalu v japonském Sapporu. Téměř u všech svých projektů byl Moskalyk spoluautorem literárních nebo technických scénářů, nejvíc práce ale odvedl v televizi. Natočil desítky inscenací a celovečerních filmů, u diváků ale nejvíc bodoval kriminálními seriály. Tuto část jeho tvorby odstartovalo v roce 1987 Panoptikum města pražského. Od roku 1989 se na seriálovou tvorbu zaměřil naplno a pět let života věnoval úspěšnému projektu Dobrodružství kriminalistky. Scenáristicky s ním na něm spolupracovali jeho dcera Pavlína a Jan Šikl a jedinečnou atmosféru dotvářela hudba Karla Svobody. V roce 1991 sice odešel oficiálně do penze, v práci ale samozřejmě dál pokračoval.

Největší životní partner

V roce 1997 odstartoval pod křídly brněnského studia České televize další mimořádně úspěšný kriminální projekt, Četnické humoresky. Brněnská pátračka z období první republiky v něm řeší vážné i nevážné kriminální případy a její členové současně prožívají malá i velká soukromá dramata. „Některé příběhy z humoresek jsem sám zažil. Utopená dívka z dílu Loupežník byla moje kamarádka, téměř jsme se vzali,” zavzpomínal pár měsíců před smrtí v dokumentárním Portrétu z roku 2005, kdy vstoupil do Dvorany slávy České televize. Dokončit už je ale nestihl. V květnu 2005 se začal léčit v brněnském Masarykově onkologickém ústavu, před Vánoci musel být hospitalizován a 27. ledna 2006 zákeřné nemoci podlehl. Seriál dokončila dcera Pavlína, která s ním po celou dobu spolupracovala jako scenáristka, a při posledním rozloučení v pražských Strašnicích drželi při obřadu čestnou stráž muži v uniformách četníků. „Vždycky jsem toužil po tom, aby mi divák porozuměl,“ řekl Antonín Moskalyk při udílení Cen TýTý a diváky nazval svým největším životním partnerem. „Byla to cesta složitá, dramatická, ale krásná. Neměnil bych.“

 

Hned na počátku kariéry Antonín Moskalyk zcela propadl jasu televizní obrazovky a vedle úspěšných filmů natočil několik desítek inscenací. Diváci si ho ale navždy spojili především s kriminalistickými seriály, a především s Četnickými humoreskami. V Brně zanechal nejvýraznější stopu právě Četnickými humoreskami. „Podařilo se mu natočit jeden z nejúspěšnějších pořadů, který dodnes v reprízách vysíláme,“ prohlásila mluvčí brněnského studia České televize při příležitosti jeho nedožitých pětaosmdesátých narozenin.

Dita Saxová:

https://www.youtube.com/watch?v=QkHfnwPKjHQ&ab_channel=filmov%C3%BD%C4%8Dasopis25fps

První velký úspěch mu vynesl Stříbrnou mušli na Mezinárodním filmovém festivalu ve španělském San Sebastiánu

Osudové knoflíky

Narodil se 11. listopadu 1930 v Chustu na Podkarpatské Rusi (dnešní Ukrajina), jeho otec byl

bývalý carský důstojník a matka příslušnicí uherského šlechtického rodu Galgocziů. Koncem druhé světové války se rodina přestěhovala do Šlapanic u Brna, kde začal otec učit na tamní škole. Tatínek si přál, aby vykročil v jeho šlépějích na pedagogickou dráhu, Antonín ale během studia na gymnáziu začal působit v ochotnickém souboru a divadlu zcela propadl. Po maturitě se pokoušel dostat na pražskou DAMU, do poslední chvíle si prý ale nebyl jistý, zda se stane hercem, nebi se zaměří na režii. „Ještě když jsem si podával přihlášku na vysokou školu, pořád jsem váhal mezi režií a herectvím. Nakonec rozhodly knoflíky u košile – rozpočítal jsem je a na poslední vyšla režie,“ prozradil.

Asistent v Národním

Napoprvé ho nepřijali, odradit se ale nenechal. Nějaký čas pracoval jako pomocný dělník, pak jako konstruktér v První brněnské. V roce 1952 se stal členem souboru Dedinského (Venkovského – pozn. red.) divadla v Bratislavě, herecká kariéra ho ale nakonec stejně nečekala. „Brzy jsem zjistil, že s herectvím nemohu dlouho vystačit – křivé nohy, velký nos, špatný hlas, to rozhodně není na závratnou kariéru,“ shrnul později s nadsázkou v jednom rozhovoru své herecké možnosti. Pak konečně u přijímacích zkoušek uspěl, a aby se mu takzvaně nezkrátily žíly, přidal si navíc jako další obor ještě estetiku. Navíc začal během studia pracovat jako asistent režie v pražském Národním divadle u Alfréda Radoka. A také si zahrál na jevišti Národního divadla a na studentské scéně Disk.

 

V roce 1989 si zahrál vězně v epizodě Bertilonáž svého úspěšného seriálového projektu Dobrodružství kriminalistiky; foto ČT

Kouzlo obrazovky

Absolvoval v roce 1958, nastoupil do Československé televize jako scenárista a současně se stal i jedním z prvních režisérů, kteří nastoupili do oficiálního pracovního poměru. „Televize byla médiem budoucnosti. Všechno, co s ní souviselo, bylo oproti divadlu a filmu nové. Stát na úplném začátku a mít možnost cosi ovlivnit, formovat televizní poetiku, bylo tak lákavé, že jsem při rozhodování, zda dát přednost divadlu, filmu nebo televizi, ani na okamžik neváhal,“ přiznal. Velkých změn v jeho životě bylo v té době mnohem víc, v roce 1959 se totiž také oženil a brzy se stal otcem Martina a Pavlíny. Po natočení několika televizních inscenací debutoval v roce 1962 konečně i jako filmový režisér dramatem scenáristy Oty Hofmana Oranžový měsíc, příběhem konfliktu otce a syna, který vyústí v pochopení a pevné přátelství.

První triumf

Vedle filmové a televizní režijní praxe dál pokračoval i jako divadelní režisér pro řadu scén, od Disku a Divadla Na Zábradlí přes Divadlo Rokoko, Semafor, Městská divadla pražská a Divadlo E. F. Buriana až po Národní divadlo v Praze a Východočeské divadlo Pardubice. V roce 1965 natočil svůj druhý celovečerní film, komedii Délka polibku devadesát, pod jejímž scénářem byl opět podepsán Ota Hofman, tentokrát společně s manželkou Irenou. V roce 1967 následoval první velký úspěch – drama Dita Saxová, natočené podle stejnojmenné novely Arnošta Lustiga. Hlavní hrdinku ztvárnila polská herečka Krystyna Mikolajewska, jednoho z jejích nápadníků si zahrál Jiří Menzel. Příběh židovské dívky, která přišla za války o všechny příbuzné a marně hledá pocit jistoty a bezpečí, byl vyznamenán na festivalu v San Sebastianu 1967 Stříbrnou mušlí.

Třetí princ:

https://www.youtube.com/watch?v=qLyT4zPxk_k&ab_channel=Ond%C5%99ejSlanina

Zajímavosti z natáčení pohádky Třetí princ

Setkání s múzou

V roce 1968 natočil svůj první seriálový projekt, třídílnou dokumentární rekonstrukci proslulé Dreyfusovy aféry, v hlavních rolích s Janem Třískou a Jiřinou Jiráskovou. Počátkem sedmdesátých let pak ještě stihl natočit film podle slavného stejnojmenného románu Boženy Němcové Babička, v hlavní roli s Jarmilou Kurandovou. A představitelku Barunky našel doma ve Šlapanicích. „Ještě chodila do školy, když jsem si ji na konzervatoři vybral. Hned jak jsem ji poprvé viděl, říkal jsem si, že v té holce něco bude. A když jsem se dozvěděl, že je ze Šlapanic, věděl jsem, že to dotáhne daleko,“ vzpomínal později s oblibou a nikdy nezapomněl zdůraznit, že to byl právě on, kdo Libušku Šafránkovou pro televizi a film objevil. Ve filmu si také poprvé a naposledy zahrála i Moskalykova dcera Pavlína mlynářovu dceru Mančinku. Na natáčení režisér velmi rád vzpomínal a do Ratibořic se pravidelně vracel. Projekt vznikl původně pro Československou televizi, nakonec byl ale promítán v kinech ve dvoudílné podobě jako klasický hraný film.

Pohádka ve skalním městě

V té době už normalizace jela na plné obrátky, takže se jako filmový režisér odmlčel a dalších jedenáct let se věnoval televizní tvorbě. K filmu se vrátil až v roce 1982 s Třetím princem. Klasickou pohádku Karla Jaromíra Erbena scenáristicky upravil opět Ota Hofman, před kamerou se devět let po obrovském úspěchu Vorlíčkových Tří oříšků pro Popelku znovu sešli před kamerou Libuška Šafránková s Pavlem Trávníčkem, tentokrát si oba ‘střihli‘ dvojroli. Tajemnému příběhu, vycházejícímu ze starofrancouzské legendyKráska a zvíře, chybí tradiční pohádková laskavost, tím víc vypovídají o temných i světlých stránkách lidských duší. Natáčení bylo náročné, obzvlášť v Adršpašském skalním městě neboli Zemi démantových skal, kde si Pavel Trávníček nevysloužil vážnou újmu na zdraví jen díky šikovným horolezcům, kteří pro něj připravili ve skalách speciální úchyty.

Četnické humoresky:

https://www.youtube.com/watch?v=IozR6nwLnP0&ab_channel=CZSKtrailery90

Posledním velkým projektem, na němž se podílel i jako autor námětu a scenárista, byl úspěný seriál brněnského studia české televize

Kriminalistický skvost

V roce 1984 Antonín Moskalyk definitivně ukončil svoji kariéru filmového režiséra opět válečným dramatem. Československo-polský projekt Kukačka v temném lese, který vypráví příběh třináctileté Emilky, dané na převýchovu do rodiny německého nacisty, získal ocenění na mezinárodním filmovém festivalu v japonském Sapporu. Téměř u všech svých projektů byl Moskalyk spoluautorem literárních nebo technických scénářů, nejvíc práce ale odvedl v televizi. Natočil desítky inscenací a celovečerních filmů, u diváků ale nejvíc bodoval kriminálními seriály. Tuto část jeho tvorby odstartovalo v roce 1987 Panoptikum města pražského. Od roku 1989 se na seriálovou tvorbu zaměřil naplno a pět let života věnoval úspěšnému projektu Dobrodružství kriminalistky. Scenáristicky s ním na něm spolupracovala jeho dcera Pavlína a Jan Šikl a jedinečnou atmosféru dotvářela hudba Karla Svobody. V roce 1991 sice odešel oficiálně do penze, v práci ale samozřejmě dál pokračoval.

Největší životní partner

V roce 1997 odstartoval pod křídly brněnského studia České televize další mimořádně úspěšný kriminální projekt, Četnické humoresky. Brněnská pátračka z období první republiky v něm řeší vážné i nevážné kriminální případy a její členové současně prožívají malá i velká soukromá dramata. „Některé příběhy z humoresek jsem sám zažil. Utopená dívka z dílu Loupežník byla moje kamarádka, téměř jsme se vzali,” zavzpomínal pár měsíců před smrtí v dokumentárním Portrétu z roku 2005, kdy vstoupil do Dvorany slávy České televize. Dokončit už je ale nestihl. V květnu 2005 se začal léčit v brněnském Masarykově onkologickém ústavu, před Vánoci musel být hospitalizován a 27. ledna 2006 zákeřné nemoci podlehl. Seriál dokončila dcera Pavlína, která s ním po celou dobu spolupracovala jako scenáristka, a při posledním rozloučení v pražských Strašnicích drželi při obřadu čestnou stráž muži v uniformách četníků. „Vždycky jsem toužil po tom, aby mi divák porozuměl,“ řekl Antonín Moskalyk při udílení Cen TýTý a diváky nazval svým největším životním partnerem. „Byla to cesta složitá, dramatická, ale krásná. Neměnil bych.“

Vložil: Adina Janovská

Tajnosti slavných, HP, Antonín Moskalyk,