Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Když režim nadělá z mistrů světa zrádce. Zpráva nikoli povzbudivá: fotbal už je také na nule! Co zaujalo Jiřího Macků

15.11.2020
Když režim nadělá z mistrů světa zrádce. Zpráva nikoli povzbudivá: fotbal už je také na nule! Co zaujalo Jiřího Macků

Foto: archiv autora

Popisek: Poslední fotografie Ladislava Trojáka (uprostřed) před nešťastným letem do Londýna ve společnosti Augustina Bubníka a Bohumila Modrého

FOTO Není v naší novodobé historii tragičtějšího období, než které nastalo po tzv. únorovém vítězství pracujícího lidu. Snad jenom s výjimkou dělnické třídy postihlo celou společnost: politické oponenty, inteligenci, vojáky z front východní, západní i předně východní, představitele církví nejrůznějšího vyznání, úspěšné statkáře a ve zběsilé nenávisti dokonce i vlastní přední funkcionáře především židovského původu.

A taky sportovce, ty vlastně jako jedny z prvních. Zavinili si to ovšem sami, když po ´vítězném Únoru´ pochopili situaci a emigrovali či se odmítli vracet ze zahraničních startů. To bylo víc než běžné ´nepovolené opuštění republiky´ obyčejných občanů, to byla zrada hýčkaných hvězd. Jednotlivosti roku 1948 ještě režim neřešil, dokud nedošlo k první velké tragédii v historii čs. sportu. Právě před 32 lety byla před úspěšnou hokejovou reprezentací, v podstatě sestavenou z hráčů LTC Praha, další zkouška, utkání v Anglii. Přesunout se do ní měli v neděli 7. listopadu letecky po zápase v Paříži, ale v tu chvíli ještě nemělo několik hráčů anglická víza, museli na vyřízení počkat do pondělí.

Osm statečných opuštěných

Události následujících hodin jsou známé: malé letadlo Beechcraft, řízené zkušeným válečným pilotem René de Narbonne, které odstartovalo za velice nepříznivých povětrnostních podmínek a do husté mlhy, před začátkem mezistátního utkání do Londýna nedorazilo. Mužstvo se šesti spoluhráčů ve Wembley Aréně nedočkalo, přesto se hrálo; domácí nevyužili situace, sportovně se počtem hráčů přizpůsobili. Pouze osmičlenný tým, v němž byli mistři světa Modrý, V. Zábrodský, Sláma, Roziňák a Konopásek, i mladí stříbrní olympionici O. Zábrodský, A. Bubník a Kobranov, nakonec s domácími profesionály doslova vyválčil vítězství 5:3. Zbytek britského turné byl zrušen, mužstvo se urychleně vrátilo do Prahy. Letadlem, a v husté mlze…

 

letadlo

Malé dopravní letadlo typu Beechcraft do Londýna nedoletělo; foto wikimedia.org

Malé letadlo, údajně přetížené a s riskujícím příliš sebevědomým pilotem, už nikdy nikde nepřistálo, ztratilo se někde nad vodami kanálu La Manche či v jeho pobřežních bažinách. Dva dny poté přináší Mladá fronta informace pod titulkem:

Žádná stopa po letadle

„Když neodletěli do Londýna, byla ihned zalarmována pátrací služba. Všechny lodě a letadla dostaly příkaz k pátrání. Britské ministerstvo letectví nařídilo pohotovost všech pobřežních stráží a brzy ráno se k pátrání připojila britská vojenská letadla, která měla nad Kanálem cvičení. Na francouzské straně vzlétla z Cherbourgu a Bordeaux vojenská letadla, aby pátrala na pobřeží. Všechny akce byly ztěžovány silným větrem a deštěm. Na rozkaz Britské admirality projelo dvacet motorových člunů Kanál oběma směry. V úterý večer oznámilo Britské ministerstvo civilního letectví, že není dosud žádné stopy po zmizelém letadle, pátrání bylo zastaveno pro šatnou viditelnost a zároveň bylo na středu nařízeno nové podrobné pátrání na jihozápadním pobřeží Anglie. Zprávy z Francie potvrdily, že se letadlo na pevnině ještě nenašlo, nad mořem že se bude ještě pokračovat v pátrání. Francouzská admiralita vydala v úterý večer zprávu pro tisk, že se pátrá dále za pomoci všech pobřežních stráží.“

Obsáhlá pátrání ani následující dny nepřinesla nějaké výsledky. Mezi své kamarády už nikdy do hokejové šatny nepřišli úřadující mistři světa Ladislav Troják, Vilibald Šťovík, Karel Stibor, Miloslav Pokorný, Zdeněk Jarkovský a nováček týmu Zdeněk Švarc.

 

zmizely naděje

Vzpomíná dcera, která otce nikdy neviděla hrát

Připomeňme si tuto tragickou událost, a zvláště to, co následovalo, na osobě a osudu nejzkušenějšího z mužstva Ladislava Trojáka, prvního Slováka v hokejové reprezentaci a prvního slovenského mistra světa, účastníka již šesti šampionátů. Je jaro 2003, sedíme s Augustinem Bubníkem u piva v Parkhotelu s naším vzácným hostem, americkou občankou paní Janou Alexander Trojákovou, která se v Praze zastavila s manželem cestou z města Prescott v Arizoně do Bratislavy připomenout si otce v Síni slávy slovenského hokeje. Augustin Bubník si na něj při té příležitosti zavzpomínal:

„Do prvního týmu LTC jsem přišel hned po válce z dorostu jako osmnáctileté ucho. Trojáček, jak jsme mu všichni říkali, se mě hned jako nejzkušenější ujal. Dohlížel na mě, slíbil to rodičům. Byl vlastně mým druhým otcem. Bohužel z toho pro mě vyplynul jeden přesmutný úkol…“ A paní Jana navazuje: „Měla jsem šest roků, když u našich dveří zazvonil Gusta Bubník se smutnou zprávou, že letadlo s tátou a ostatními se při letu do Londýna ztratilo. Byla jsem moc smutná, tátu jsem si nikdy moc neužila, byl stále v práci nebo na hokejových cestách. Vzpomínám jenom, jak si doma pokaždé čistil brusle – byl velmi pečlivý. Taky na čokoládu a banány, které mi ze zahraničí vozil, i na projížďky na motocyklu, který dostal za druhé místo na olympiádě. Ani jsem ho nikdy neviděla hrát, děti tenkrát na hokejové zápasy nebrali.“

 

Troják dcera

S Augustinem Bubníkem a Janou Trojákovou vzpomínáme na smutné dny po leteckém neštěstí; foto archiv

Dny plné smutku a pronásledování

Jako by samotná tragédie nestačila, nešťastné rodiny postihl další úder: rozšířily se fámy, že letadlo ve skutečnosti nespadlo, havárie byla fingovaná a hráči údajně emigrovali. „Doneslo se nám, že otec odešel do Kanady za kamarádem Matějem Bucknou, spoluhráčem a trenérem stříbrných olympioniků, nebo že snad hraje někde ve Švýcarsku, ale nic z toho nebyla pravda. Měli jsme tehdy tolik smutné Vánoce…“

To už státní bezpečnost pracovala na plné obrátky, rodinní příslušníci šli z výslechu na výslech, po jednom dostala paní Lea Trojáková srdeční záchvat. Následovaly nejrůznější sledování a perzekuce. „Každý den, když mě maminka vodila do školy, stálo u našeho domu policejní auto. Došlo to až k tak absurdní situaci, že jsme se s našimi hlídači pokaždé docela přátelsky zdravili…“ Horší byly nekončící perzekuce. Paní Trojáková sehnala práci jenom jako uklízečka, později se musela s dcerou vystěhovat z Prahy, prodat všechny hokejové medaile a poháry, i motocykl. A paní Jana si navíc jako malá dívenka odnesla do života bolavou vzpomínku na ředitele školy, který ji před spolužáky označil za dceru emigranta a zrádce, a udeřil.

 

Buckna Troják

Mike ´Matěj´ Buckna a Ladislav Troják, dvě slovenské opory čs. reprezentace, před mistrovstvím světa v Garmisch-Partenkirchenu 1936; foto archiv

Augustin Bubník uzavírá: „Teprve půl roku po neštěstí, když bylo nalezeno tělo pilota a ve Francii byla jeho vdově vyplacena životní pojistka, naše úřady přestaly mluvit o emigraci a uznaly, že šlo o letecké neštěstí…“ Částečné rehabilitace se šestice obětí dočkala až po dvaceti letech, když hráči obdrželi in memoriam tituly zasloužilých mistrů sportu. Češi mají navždy čestné místo v Síni slávy českého hokeje, Ladislav Troják byl do slovenské uveden v listopadu 2002; ocenění za něj tehdy symbolicky přebíral Augustin Bubník. Deset let poté přijali prvního slovenského mistra světa i do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace.

Vzdejme v těchto dnech čest památce hrdinů čs. hokeje a současně si připomeňme zrůdnost společenského zřízení, které dokázalo z mistrů světa a miláčků národa přes noc udělat zrádce a navíc se mstít na jejich rodinách.

Fotbal je zase na nule s číslem produkčním

Je to skvělá zpráva posledních dnů: reprodukční číslo kleslo na 0,8. Ta naději vzbuzující informace (ukazující, kolik dalších osob v průměru infikuje jeden nakažený) se pochopitelně týká epidemie covidu, která řádí i u nás a vše již dokázala dokonale obrátit vzhůru nohama.

V týchž hodinách tatáž média přinesla zprávu svým způsobem naopak tragickou: produkční číslo kleslo na nulu. Naštěstí se týkala pouze oblasti v současnosti tak na okraji zájmu a starostí, jakou je činnost zvaná fotbal: naše reprezentace k nevydařeným utkáním posledních týdnů jako nejčerstvější zářez přidala výsledek 0:1 ze stadiónu v Lipsku. Což o to, nejtěsnější porážka se čtyřnásobným světovým šampiónem, čtyřnásobným finalistou téhož a trojnásobným mistrem Evropy vypadá na cizácké půdě docela sympaticky, ale to může posloužit jenom novinářům k jejich oblíbené alibistické a poněkud směšné floskuli „Historie se nebude ptát na detaily, tu zajímá jen výsledek“.

Až příliš nudy na dobrou noc

Pochopitelně jsem nechyběl u televize, příliš dlouho jsem se jako novinář tomuto sportu věnoval, než abych se nechal dopředu otrávit výkony poslední doby. Ve snaze naladit se na patřičný ´mód´ šoupnul jsem si jako předkrm utkání Turecko – Chorvatsko a doslova debužíroval: již během první hodiny hry padlo šest gólů, v průměru každých deset minut jeden. A potom tedy naši, sice v okolnostmi pozměněné sestavě, ale ani jinde to není lepší, a to hostitelé dokonce představili teprve nastupující generaci.

Jenže to už jsem se nad hrou našeho 19. týmu žebříčku evropské federace tolik nebavil. Sterilní kombinace prokládané opakovanými ´ofenzívními´ přihrávkami směrem k vlastní bráně, nenápaditost a rozpačitost na hranici pokutového území, často až příliš chaotické bránění –  bylo jasné, že ani tentokrát se gólu z našich kopaček nedočkáme. ´Snažili se´ ovšem i domácí, protože se střeleckými kvalitami Klose, Völlera, Klinsmanna či obou Müllerů, a nebýt právě bundesligou vycepovaného brankáře Pavlenky, muže utkání, byla by z toho jen za první poločas minimálně ´pětka´. Po přestávce jsem se k tomu trápení vrátil už jenom na pár minut, a zívaje šel dělat užitečnější činnost: ta nudná jalovost zabrala spolehlivěji, než pilulky na spaní.

Kam bude směřovat propad reprezentace?

Ten večer se hrála spousta zápasů, mohli jsme porovnávat. Rumuni (25. v Evropě) si navýšili sebevědomí pěti góly, a to v Bělorusku neměli za soupeře žádné nazdárky. Itálie se zaskvěla čtyřmi zásahy a nadprůměrné tři zaznamenaly i reprezentace Chorvatska (20.), Bulharska (23.), Běloruska (29.) Lotyšska (40.) ba i Malty (46.). Alespoň jeden si na dobrou noc dopřálo Kosovo (48.) včetně oněch německých mladíků. A abychom se závistivě vztekli, Slováci (32.) nastříleli v klíčovém boji o postup na mistrovství Evropy nepříjemným severním Irům ten večer góly dva, s prvním zápasem tedy celkem čtyři.

Ta druhá zpráva těchto dní, týkající se našeho fotbalového výsledku, je naopak deprimující: produkční číslo kleslo v posledních zápasech na nulu, neboli opakující se totální neschopnost vyprodukovat alespoň jediný gól. V občanské společnosti se prý začne situace postupně rozvolňovat, zatímco ve všech sférách té fotbalové, zvláště v jejím vedení, komisi rozhodčích, profesionálních klubech a reprezentaci by se naopak konečně mělo začít ostře utužovat.

 

Jiří Macků

Vložil: Jiří Macků