Celý život zlobil, šel z náruče do náruče. A pak konečně objevil nejkrásnější dotyk na světě. Tajnosti slavných

Autor: ČT

Popisek: Ladislav Mrkvička v televizní inscenaci z roku 1990 Sólo pro mou ženu

FOTO / VIDEO Chtěl být nejlepší, prý se ale nakonec vždycky něco pokazilo. Trpělivosti a pokoře ho naučil až nejlepší životní parťák – kůň. (Pokračování ze středy 4. listopadu)

Od divokých mladíků a milovníků se Ladislav Mrkvička brzy přehrál v interpreta složitých psychologických postav, nevyhýbal se ale ani komediálnímu žánru s až groteskním pojetím. I když svou výškou by sotva zaujal, bohatě ji vynahrazoval šarmem a temperamentem, takže o přízeň příslušnic něžného pohlaví rozhodně neměl nouzi. A otevřeně přiznává, že v partnerských vztazích dlouhá léta hodně zlobil.

S jedenáctiletým Filipem Renčem v psychologickém dramatu Jakub; foto ČT

Absolutní stopka

Dva roky byl úplně bez práce, pak začal hrát v divadelních pohádkách, kterých si nikdo moc nevšímal. Až v roce 1977 náhle onemocněl Václav Sloup, pouhý týden před premiérou, a Divadlo Na Zábradlí rychle potřebovalo náhradu. „Tím začala moje nejlepší herecká éra,“ zavzpomínal. Stal se jednou z předních opor zlaté éry režiséra Evalda Schorma a vynikl i v mezinárodně oceněných inscenacích Bratři Karamazovi nebo Maratón. V roce 1991 se pak stal členem souboru činohry Národního divadla. Pokud jde o velikost rolí, byl k němu film skoupý, to si ale bohatě vynahradil v televizi. Hrál v řadě inscenací a pohádek, objevil se i v seriálech. Významně také spolupracoval s rozhlasem a dabingem, kde se stal mimo jiné dvorním dabérem Dustina Hoffmana, a významná byla i jeho umělecká recitace.

Žokej Sochor ve sportovním dramatu režiséra Jaroslava Soukupa Dostih; foto FSB

Vždycky se to pokazilo

Jako na houpačce se vyvíjel nejen jeho profesní život, ale i soukromí. „Ženy jsou zvláštní bytosti, v jejichž přítomnosti mi měkne mozek. Strašně se čepejřím, ženou mě k aktivitě. Chci se před nimi předvést v nejlepším světle. Takže mě vlastně dělají lepším člověkem,“ prohlásil. Jeho nejstarší syn Tom se narodil, ještě když byl na vojně. Pak s ním ale matka emigrovala, takže žije v Belgii. Tam ho ale opustila a ujali se ho pěstouni, kteří na Ladislava Mrkvičku našli spojení do Prahy ještě za totality. „Přijel jsem a od té doby jsme v kontaktu. S pomocí těch pěstounů Tom vystudoval architekturu. Je to bezvadný, všestranný kluk, perfektně hraje na klavír,“ prozradil s tím, že je díky Tomovi i dvojnásobným dědečkem. „Když jsem prásknul dveřmi v Divadle S. K. Neumanna, rozpadl se mi dlouholetý vztah s jednou kolegyní. O tom, co jsem udělal, se nemluvilo jako o projevu odvahy, ale blbosti. Žádný hrdina, magor. Do soukromého života se promítly i další průšvihy, ať tím, že jsem se s někým rozešel, že jsem přišel o bydlení, vždycky se to nějak odrazilo,“ povzdychl si.

Milda Janýr v úspěšném ‘koňáckém‘ seriálu režiséra Františka Filipa Dobrá Voda; foto ČT / Roman Vácha

Osudová láska má čtyři nohy

Poprvé se oženil s Ivanou Kopeckou, s níž má další dva syny, jenže během manželství prý hodně zlobil a výsledkem je nemanželská dcera, herečka Týna Průchová. V roce 1988 téměř plynule přešel z jednoho manželství do druhého. Oženil se s produkční Alenou Kotibovou, která mu porodila dalšího syna, a v tomhle vztahu už prý zlobit přestal. „Jenom teď jsem žádný průšvih neudělal, akorát jsem onemocněl,“ dodal. Prožili spolu čtvrt století, pak ho ale manželka opustila a s touhle ztrátou se prý nikdy nevyrovnal. Odjakživa měl rád sporty všeho druhu, při své výšce ale moc na výběr neměl. Nejdéle ho drželo vodáctví a příležitostně jezdil na koni. Pak ho režisér Soukup obsadil do filmu Dostih, kde hrál žokeje a poprvé seděl na plnokrevníkovi. „Úplně jsem se do toho zbláznil,“ přiznal, kdy vlastně potkal největší lásku svého života. Následoval seriál z prostředí koňáků Dobrá voda. „Tam jsem už šel i na překážky. Štáb a herci bydleli na hotelu, já s koňáky a staral se s nimi o koně.“

Jeho poslední postavou v souboru činohry Národního divadla se stal Karp v groteskní komedii A. N. Ostrovského Les – Stavovské divadlo 2014; foto archiv.narodni-divadlo.cz / Martin Špelda

Nejkrásnější dotyk

Když natáčení seriálu skončilo, uvědomil si, jak moc mu koně chybějí, a tak si jednoho koupil. Napřed kvůli dětem huculáka, kterého učil jezdit pod sedlem a v tahu, pak si k němu ještě pořídil plnokrevníka. Právě koně ho prý naučili trpělivosti a pokoře. „Kůň je rovnocenný partner. Někteří jsou hodně bujní, je třeba je srovnat, ale ne způsobem: já jsem pán a ty budeš poslouchat. I tady je partneřina hrozně důležitá, aby to bylo dobrovolné z obou stran. Když se to povede, vzniká neskutečná harmonie a souhra,“ prozradil a dodal: „ Já sice s koňmi neumím mluvit jako někteří lidé, ale neznám nic krásnějšího, a to mluvím i o mladých milostných letech, než když se vám kůň něžně opře o rameno nebo se hebkými nozdrami dotkne ucha. To je ten nejnádhernější dotyk, který si člověk dovede představit.“

Staříci:

Velkolepá derniéra

Navzdory průšvihům, s nimiž se musel potýkat, je jeho filmografie více než bohatá – ve filmu a televizi ztvárnil téměř dvě stě šedesát postav. V devadesátých letech se konečně stal členem souboru činohry Národního divadla, současně ale hostoval i na dalších scénách, například v Divadle Bez zábradlí či v Divadle Na Fidlovačce. Půl století spolupracoval s dabingem a jeho hlas dobře znají posluchači i rozhlasu. V roce 1998 začal vyučovat herectví na katedře činoherního divadla DAMU. Loni měl na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech premiéru jeho poslední film, netradiční road movie Martina Duška a Ondřeje Provazníka Staříci, v níž ztvárnil jednoho z hlavních hrdinů Antonína Trčku. Obtížná cesta za odplatou dvojice bývalých politických vězňů získala Cenu českých filmových kritiků za film roku a Ladislav Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. V říjnu 2019 se pak stal laureátem Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra.

Hanťa v roce 1984 na jevišti pražského Divadla Na zábradlí v představení Hlučná samota; foto vis.idu.cz / Vojtěch Písařík

Smíření s osudem

Do Karlových Varů loni ale ze zdravotních důvodů nedorazil. Trápí ho totiž Parkinsonova choroba, která se u něj začala plíživě projevovat už před sedmnácti lety a postupně se zhoršuje. A dříve společenského a komunikativního herce výrazně změnila, přestal se stýkat i s přáteli. „Mám už i velmi narušenou paměť,“ přiznal loni v létě deníku Aha! s tím, že dokonce sepsal závěť. „Už to ale nejde hrát! Celý se klepu. A je to pořád horší. Základem naprosto všeho je stáří. To všechny moje neduhy zhoršuje nejvíc.“ Poté co ze zdravotních důvodů nemohl dorazit na předávání Cen české filmové kritiky, prohlásil pragmaticky: „Čeká mě léčebna dlouhodobě nemocných anebo rakev, jsem smířen.“  Pak se ještě objevil na veřejnosti na oslavě 85. narozenin kamaráda a kolegy Rudolfa Jelínka, jenom ale na skok. Nemoc u něj vyvolala i těžké deprese, které ho dohnaly až k myšlenkám na smrt. Dokonce si už vybral i oblečení do rakve, divadelní kostým, který oblékl poprvé v roce 1983 v Divadle Na zábradlí, jako Hanťa ve slavné adaptaci novely Bohumila Hrabala Hlučná samota.

Vložil: Adina Janovská