Proč dělat karikatury a zesměšňovat Mohameda? Aby to odnášeli vraždami křesťané? Komentář Štěpána Chába
komentář
03.11.2020
Foto: Facebook
Popisek: Tomáš Zdechovský
Europoslanec za lidovce Tomáš Zdechovský šlápl na sociálních sítích do exkrementu. Pod žalozpěv francouzského faráře Giordana, který plakal nad uřezanými hlavami v Nice islamistickým fanatikem, připojil komentář tohoto znění: „To je hodně silné, ale cítím to naprosto stejně. Proč dělat karikatury a zesměšňovat Mohameda? Aby to odnášeli vraždami křesťané?“ Předmětem jejich stesků bylo to, že je přece špatné dělat si srandu z islámu. A že bychom se nad sebou měli zamyslet a přestat na konto islámu vyvíjet jakékoliv vtipy.
Karikatura Mohameda, který má na obrázku pod turbanem bombu, ale přece není v zásadě zesměšňování islámu, ale poukazování na fanatiky, kteří islám zneužívají pro naplňování svého fanatismu. Nebo islamistický fanatik s nožem v ruce definuje podstatu islámu? Přežívá přece tvrzení (stále ještě, ač najít pro to důvod je stále obtížnější), že islám je náboženství míru. A není tedy karikatura kritikou právě těch fanatiků, kteří nejsou islám, nemluví za islám, ale jen jej snižují na úroveň faktické karikatury?
Poturčenec horší Turka
Jenže logika Tomáše Zdechovského jede podle úsloví – poturčenec horší Turka – a hned by zakazoval humor jako vyjádření oprávněné kritiky společnosti se všemi jejími součástmi. Neměl by Tomáš Zdechovský, jako lidovec a tedy katolík, chuť došlápnout si na britské komediální uskupení Monty Python, které si svého času dělalo z křesťanů srandu natolik kousavou, až ve Vatikánu rotovaly ostatky všech svatých? U jejich filmu Život Briana jsem se málem udusil smíchy a považuju jej za nejlepší komedii celé filmové historie. V době premiéry filmu různě po světě protestovali před kiny zfanatizovaní křesťané a dožadovali se zákazu promítání. Jistě, neřezali hlavy, ale intenzivně vyvolávali ducha tyranie církve. Chtěli umlčovat svobodu myšlení, svobodu humoru. To je neuvěřitelná zpupnost, v které chce očividně pan Zdechovský pokračovat.
Humor jako záchranné kolo společnosti
Humor ukazuje na pokrytectví společnosti, dává jí ten potřebný střed, nikoliv střet. Humor, pochopený a žitý, zbavuje společnost extrémů. Je to ozdravný a emancipační proces, abych tak řekl. Humor má schopnost a sílu nás posouvat dál. Obzvláště u našeho národa, který se s křivdami prakticky vždycky vyrovnával prostřednictvím humoru. A snad i díky tomu nechodíme do ulic a neproléváme je krví. Protože prolévat krev, to je extrém, na kterém není zbla nic humorného.
A Tomáš Zdechovský má pocit, že nám humor ubližuje. Nejsou za vraždami křesťanů spíše zfanatizovaní islamisté, kteří jedou na dávno zapomenutých křivdách křižáckých výprav a nechápou, že jsou prostě pro smích (když zrovna zcela bez humoru neprolévají krev nevinných)? Ten humor, samotná karikatura, útočí na jejich zabedněnost, na jejich neschopnost se emancipovat, povznést se nad věc a přijmout víru jako čistě vnitřní věc, která se má odehrávat v člověku samotném, ne v propagandistických brožurkách a za pomoci kuchyňských nožů. Víra by měla být plná smíření, pochopení, vhledu.
Začátek popírání evoluce a návrat do bodu nula?
Pokud Tomáš Zdechovský bude volat po vstřícnosti vůči fanatikům (z jakékoliv náboženské větve), začne popírat evoluci a vracet nás ve vývoji myšlení na první stránku, kde se církev (jakákoliv) může stát diktaturou. Křesťané Evropu v diktatuře uvěznili na mnoho staletí a brzdili vší silou jakoukoliv emancipaci. Nebýt církve, jsme v myšlení a jeho svobodě o hodný kus dál (stejně jako ve vědeckém poznání nebo kultuře). Ale kleště Kristova ukřižování nás držely ve středověku déle, než bylo třeba. Příslušné tmářství nám krásně ilustruje upálení Giordana Bruna, které předvedla katolická církev. Předvedla nám ji i při upálení Jana Husa, který chtěl posunout myšlení církve a chápání duchovna. Předváděla nám to celá staletí křivením kažodenního života. I třeba tím, že vzdělání bylo pro loajální elitu, plebs se udržoval v nucené nevědomosti. Čímž nepopírám velikost křesťanského mysticismu, duchovědy, jen poukazuji na to, že u mocenského rvaní se o maso podřízených žila církev z krve a umlčování, rozhodně ne z poznání Kristova učení, které je v jádru naplněné láskou, nikoliv záští a nenávistí. Ovšem církev nás celá staletí učila právě tu zášť a nenávist.
A v této fázi je částečně i islám, jehož duchovní rozměr může být ohromný (a jistě i je), ale jeho jednotlivé části se stále ještě řídí tmářstvím. A právě na takové tmářství naše společnost karikaturami poukazuje. A má na to nezcizitelné a nepopiratelné právo. Protože jsme do země zadupali vedoucí úlohu křesťanství a chutě se mu vysmáli a vysmíváme doposud. A já jsem osobně skutečně šťastný jako blecha, že si mohu utahovat z muk Ježíše Krista. Někdo to může brát jako dokonalé nepochopení, někdo zase jako pochopení Kristova učení. Ale, a to je nadmíru podstatné, svoboda myšlení a svoboda humoru posune i samotnou církev, zvedne její toleranční hranici a dovede ji k emancipaci, které se upalováním a masovým vyvražďováním nevinných bránila zuby nehty. Jsou fanatičtí islámisté v něčem jiní? Nic v myšlení a svobodě myšlení nemá být dogmatické. Nikdy. Protože to vede k úpadku. Sice k úpadku v řádu a s disciplínou politruka s bičem v ruce, ale úpadku.
Tomáš Zdechovský chce tak svým zvoláním ochudit islám o jeho emancipaci. Právě věřící islámu musí opustit dogmatické chápání své víry, aby ji emancipovali ve skutečné duchovní učení. Karikatura jejich proroka jim k tomu může a má být berličkou, díky které propast náboženské nenávisti mohou snáze překonat. Ale jak vidno, stále žijí v tmářském chápání světa a zcela bez humoru nechápou existenci jako soupis odlišností, ale chtějí ji vidět a chápat jako soupis stejnosti. Z výše uvedeného odmítám tvrzení, které se snaží natlačit společnost do toho, že humor a karikatury jsou popřením jakési slušnosti vůči muslimským věřícím a troufám si přispět do diskuse tvrzením, že jim karikaturami a humorem pomáháme, ale oni, jako hlavy dubové, vzdorují možnosti se mít lépe a žít život v zajetí toho nejvyššího božstva celého lidstva, tedy schopnosti si z věcí (i nepříjemných) dělat srandu.
Dovolím si přičinit epitafem, který velebí náhrobek mé milé matičky:
Natáhnout brka
není tak smutný
jako mít zaživa
výraz rmutný
přeju vám, vy, kdož jste pozůstali
byste se za mnou prochechtali
Vložil: Štěpán Cháb