Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla, je a bude, anebo naopak

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Být nešťastný je přepych. Melancholický klaun si nepřipouštěl ani vlastní boj o život. Tajnosti slavných

02.11.2020
Být nešťastný je přepych. Melancholický klaun si nepřipouštěl ani vlastní boj o život. Tajnosti slavných

Autor: vis.idu.cz

Popisek: Bohuslav Čáp v roce 1951 ve Velkém divadle Olomouc, jako Roderigo v nesmrtelné tragédii Williama Shakespeara Othello

FOTO / VIDEO Jeho tvář je notoricky známá, jméno si ale možná nevybavíte. Kdo by ale neznal rozverného ševce, který si odskakuje do sousedního království, protože ho doma dusí přísná nařízení? Obzvlášť poté, co exministr zdravotnictví Roman Prymula vyhlásil zákaz zpěvu. I když v nestárnoucí pohádce odvedl skvělý výkon, čekal pak mistr vedlejších rolí na další filmovou příležitost dlouhých deset let.

Určitě ho znáte, jenom jméno si možná nevybavíte na ‘první dobrou‘. Tím spíš, že s přibývajícími lety mu ubylo vlasů. „Narodil se mladej švec, starej pro něj dělal klec, ten švec, lidi, to jsem já, pořád volám do světa, pusťte mě z té klece ven, budu zpívat celej den!“ Už jste doma? Zlenivělý švec, který běhal zazpívat si do sousední Miroslavovy země v pohádce režiséra Bořivoje Zemana Pyšná princezna, byl první filmovou příležitostí Bohuslava Čápa. Vyhledávaným představitelem nejrůznějších fiškusů, úředníčků, policistů i kouzelných pohádkových postav a pro televizní studia téměř inventářem se ale navzdory talentu a svérázné komice stal až po čtyřicítce.

 

Pyšná princezna:

Sázky o jablko

Narodil se 26. října 1925 v malé vesničce Borová na Náchodsku, nedaleko polských hranic, a vášnivě hrál s kluky fotbal na louce u splavu. Kdysi v jednom rozhovoru zavzpomínal, jak se navzájem hecovali k lepším výkonům tím, že se sázeli. A když někdo gól nedal, musel ostatním zaplatit – třeba jablkem nebo udělat padesát dřepů. Už v dětství začal hrát divadlo s náchodskými ochotníky. V roce 1942 absolvoval dvouletou obchodní školu, a pak po něm okamžitě hrábl protektorátní úřední šiml, takže byl totálně nasazen v jedné z náchodských továren. Současně začal působit na tamní avantgardní Mladé scéně a divadlo ho tak okouzlilo, že se po osvobození rozhodl věnovat herectví profesionálně.

 

Van de Lubbe v dramatu Lipsko 1933 – Krajské oblastní divadlo Olomouc 1953

Van de Lubbe v dramatu Lipsko 1933 – Krajské oblastní divadlo Olomouc 1953; foto vis.idu.cz

Poválečné putování

Hned v roce 1945 se stal členem souboru nového Oblastního divadla severovýchodních Čech, pobyl v něm ale jenom jednu sezónu, protože ho zlákali do Horáckého divadla v Jihlavě, kde se sešla celá plejáda budoucích hvězd, od Jana Skopečka a jeho ženy Věry Tichánkové přes pozdější televizní hlasatelku Kamilu Moučkovou, Blanku Vikusovou a Ninu Popelíkovou až po Otu Sklenčku či Miloše Williga. Po jediné sezóně ale musel nastoupit vojenskou základní službu. Po návratu do civilu odehrál další sezónu v Kladně, a pak konečně zakotvil a jedenáct let prožil v souboru Krajského oblastního divadla v Olomouci, resp. Divadle Oldřicha Stibora. V roce 1952 stanul díky Bořivoji Zemanovi poprvé před filmovou kamerou coby švec v pohádce Pyšná princezna, na další příležitost pak čekal dlouhých deset let. Velký podíl na tom mělo jeho působení takzvaně na oblasti. „Z Olomouce je to do Prahy daleko. Dostal jsem sice několik nabídek po Pyšné princezně, ale nic se neuskutečnilo,“ vysvětlil později v pořadu České televize Kavárnička dříve narozených. „Vstřícnost divadelních režisérů tehdy v tomto směru nebyla valná.“

 

Tajemník v dramatu z roku 1967 Stud. Poslední film režiséra Ladislava Helgeho názorně ilustruje odtrženost moci od reality. Jeho mistrný portrét politické arogance a funkcionářské ztráty svědomí je bohužel stále platný

Tajemník v dramatu z roku 1967 Stud. Poslední film režiséra Ladislava Helgeho názorně ilustruje odtrženost moci od reality. Jeho mistrný portrét politické arogance a funkcionářské ztráty svědomí je bohužel stále platný; foto CS Film

V Národním si nepolepšil

V roce 1961 se z Olomouce přesunul do Ostravy, o rok později konečně poprvé stanul i před televizní kamerou v dramatu Černé démanty a v roce 1963 dostal malou roli horníka Sopucha v dramatu Karla Steklého z hornického prostředí Lucie. Velký posun pro něj znamenal až 1. leden 1967, kdy se stal členem činohry pražského Národního divadla, takže už ho měli filmaři mnohem víc po ruce. Z hlediska divadelního herectví si ale moc nepolepšil, protože zatímco v Ostravě byl hvězdou, v Praze na něj v obrovské konkurenci zbývaly jen malé a střední role. Přesto zůstal v Národním divadle až do oficiálního odchodu do důchodu v roce 1989, a i pak na naší přední scéně dál hostoval až do smrti.

 

Muzikant Rudi Doležal a zpěvačka Alice (Hana Zagorová) v kriminálním dramatu režiséra Karla Steklého z roku 1972 Lupič Legenda

Muzikant Rudi Doležal a zpěvačka Alice (Hana Zagorová) v kriminálním dramatu režiséra Karla Steklého z roku 1972 Lupič Legenda; foto FSB / Miroslav Pešan

Mistr vedlejších rolí

Před filmovou kameru se vrátil v roce 1967 jako advokát ve válečném dramatu režiséra Antonína Moskalyka podle stejnojmenné novely Arnošta Lustiga Dita Saxová. V roce 1969 si poprvé vyzkoušel seriál coby pan Wintr v Hříšných lidech města pražského, a pak už se hrnula jedna nabídka za druhou. Například jen v roce 1970 si vedle pravidelného působení na jevišti stihl zahrát v sedmi projektech. Mimo jiné ztvárnil pacienta Odpustka ve slavném dramatu Karla Kachyni Už zase skáču přes kaluže či vikáře v kouzelné historické komedii Karla Steklého Svatby pana Voka, v hlavní roli s Milošem Kopeckým. Ve výčtu jeho rolí najdeme zhruba stovku postav různých charakterů, filmových, v televizních inscenacích i seriálech. A také dlouhý seznam postav pohádkových. A navíc stihl ještě spolupracovat i s rozhlasem a dabingem.

 

S Václavem Postráneckým v představení Jednou v létě – Nová scéna Národního divadla 1985

S Václavem Postráneckým v představení Jednou v létě – Nová scéna Národního divadla 1985; foto archiv.narodni-divadlo.cz / Oldřich Pernica

Melancholický klaun

Bohuslav Čáp byl velmi výrazný a osobitý, takže ani ve vedlejších rolích jeho umění nikdy nezapadlo. Menší zavalitá postava, kulatý obličej, lehce zastřený hlas a melancholický pohled ho předurčovaly k ztvárňování postav komediálního ladění, i v nejhumornějších situacích dokázal zachovat kamennou tvář a smutek melancholického klauna. „Často měl v životě pocity štěstí. Považoval za přepych být nešťastný,“ prozradila o něm v knize o hereckých osobnostech Celá viola tvé duše Zuzana Maléřová, která Bohuslava Čápa poznala, když působila jako mluvčí Národního divadla. S činohrou také rád jezdíval na zájezdy. Jenom na jeden se mu kdysi nechtělo, odjet ale musel. A jeho těžce nemocná první žena zemřela hodinu poté, co se vrátil domů. „Dozvěděl se tehdy, že jeho dávná přítelkyně z Ostravy je v podobné situaci, rozjel se za ní a do tří týdnů se vzali,“ prozradila Maléřová.

 

Akademický malíř Vojtěch Matějka a průvodkyně Olga v detektivce z roku 1982 Smrt talentovaného ševce, ze série s populárním vyšetřovatelem kapitánem Exnerem v podání Jiřího Kodeta

Akademický malíř Vojtěch Matějka a průvodkyně Olga v detektivce z roku 1982 Smrt talentovaného ševce, ze série s populárním vyšetřovatelem kapitánem Exnerem v podání Jiřího Kodeta; foto Bonton Home Video

Do poslední chvíle

Když ke konci života onemocněl, vůbec si to nepřipouštěl. „Pro mě se nic neděje,“ říkával. V roce 1996 mu Herecká asociace udělila cenu Senior Prix a jeho poslední filmovou rolí se stal v roce 1990 písař v historickém dramatu Svědek umírajícího času. Na jevišti Národního divadla mohli diváci ocenit jeho umění naposledy jen pár dnů před smrtí, 26. května 1997, jako Fortela v Shakespearově komedii Sen noci svatojánské. Poslední postavou, které svým uměním vtiskl jedinečnost, se stal lékárník ve válečné sérii režiséra Karla Kachyni Tři králové. Premiéru už ale nestihl. Bohuslav Čáp navždy odešel 11. června 1997 a poslední rozloučení se na jeho přání neuskutečnilo.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace